F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ chvátal domů napsat psaní do Dobrušky. U samých skoro dveří, na pavlači, poprvé zahlédl své sousedství vpravo ve výstupku. Přibledlé děvče vytáhlé, mající tvář černým šátkem podvázanou, stálo u okna bokem k němu, v čtení zabráno. Zajímavý profil trpícího výrazu. Ale čtenářka! Ani se nehnula, ani oka nepozvedla. Jistě nevěděla, že mladý soused stojí na pavlači. A on, vstupuje do dveří, ještě se po ní ohlížel. V bytě se však o ní nezmínil a nic se neptal. Měl dost na tom, co dosud zvěděl z hovorů a zmínek kvartýrské a jejího muže, že v sousedství, v tom výstupku ostává vdova, paní Lorencová (Frau von Lorenc jí říkal mistr Prax s velikou, ale s ironickou vážností), ta že má u sebe neteř, náramnou Čtenářku, ta že by u knihy vydržela ve dne v noci a také že ji paní sousedka musí často od knihy honit, kolikrát že jí už svíčku sfoukla, když panna třeba ještě pojedenácté v noci četla, však že z toho čtení je už nějak perplex, celá zmatená, jako na jiném světě, u vyjevení.

      To Václav už věděl; tec! pannu sám uviděl jako na doklad všeho, podvázanou, ale s knihou v ruce.

      Psaní domů napsal. Pohovořil si v duchu se všemi; ne bez hrdosti jim oznamoval, že se jim z Prahy nevrátí, že se tu již udrží, kdyby snad i u doktora Helda nepochodil, že by to přece šlo, psaní pana faráře dobřanského že mu náramně posloužila, tomu že bude zítra zvlášť psát a tetičkám do Litomyšle později, až se jak patří usadí, zítra že začne práce v kanceláři, tam že bude každé dopoledne, jen pozejtří ne, to že si vyžádal, aby mohl jít na instalaci nového rektora, tím že letos je prelát Strahovského kláštera.

      V doušce připsal, že teď, když psaní dopsal, podívá se na klášter u Sv. Mikuláše, aby viděl, kde pantáta jako vokalista přebýval, kam ty koláče dobrušské nesl, a pak že si najde také Českou expedici.

      Tak se stalo. Nejprve se vypravil na Staroměstské náměstí. Hned u kostela sv. Mikuláše počal žasnouti. Dva fasuňky před kostelem; jeden z vozů plný pytlů, nabitých asi obilím, právě vytrhl a odjížděl, druhý, prázdný, dojížděl na jeho místo pod schody ke kostelu. Dvéře byly otevřeny a jimi vycházeli dva chlapi, každý přihnutý, každý s plným pytlem na plecích. Pytle nesli k vozu a tam je složili.

      Mladý Věk žasl, ačkoliv mu připadlo, co pantáta vypravovával, že když klášter u Sv. Mikuláše byl za císaře Josefa zrušen, že byl prodán i s kostelem. Teď v těch prostorách krásného chrámu, kdež hlaholívaly varhany a zpěvy zástupů i zpěv jeho otce, sklad obilí. Tam otec chodíval, tam – Nedomyslil, neboť z kostela vystoupil velký starý muž a ten uvábil jeho pozornost.

      Letitý byl, ale statný, po staré módě oděný, v tupetu, s copem; na hlavě měl měkký, dost vysoký klobouk, na sobě dlouhý tmavý kabát, jenž zakrýval do polovice holinky bot. Obracel se do kostela, něco tam volal, a jak sestupoval ze schodů, poroučel zase pacholkům u vozu a na voze, aby si pospíšili; přikázal a šel náměstím, Šourem k Železné ulici.

      Vtom se u vozu zastavil starší řemeslník chatrný, hubený, v zelené zástěře, ukázal k otevřeným dveřím kostela a s posměškem volal:

      „Tam by se chudina modlila! Tam by bylo vyslyšení. Otče náš – pane Toškán – chléb náš vezdejší!“

      Mladý Věk se ho otázal, čí ten sklad tam v kostele a kdo byl ten starý muž v copu.

      „Toho že neznají? Bože, odkud jsou? To je pan Toškán, boháč, lifrant, lifruje vojsku voly a obilí, z toho si mastí kapsu, z toho kupuje domy, paláce. Nevěřejí, mladý pane? Tak sejdou podívat do Starých alejí, tam ostává, v hraběcím paláci! Jdou se podívat.“ Vykročiv, nedbaje Václava, bručel před se:

      „Chléb náš vezdejší! Modlete se, lidičky, chléb náš vezdejší, lifranti, zloději! —“

      Bezděčný ten výkřik nouze i hluboké nespokojenosti živě se dotkl Václava. Cítil, že v tom hlase ozvalo se hlasů tisíce. Než kdo si jich povšimne, kdo se ohlédne, zdali kdo pomyslí na pomoc? Hleděl za udřeným, přihrble kráčejícím řemeslníkem, a myslil na něj, i když zašel. Václav vstoupil do zrušeného kláštera u kostela, do bývalé prelatury krásné výstavnosti. Znal to vše zevrubně z otcových vypravování; kvůli němu sem šel pro vzpomínky na jeho mládí. Vídal jej v duchu jako studentíka, jako drobného vokalistu v rozlehlých, čistých chodbách, plných starých obrazů, v krásné, malované bibliotéce, vídal řadu tichých cel klášternických – A co spatřil: zpustošení, hrozný převrat. Místo klidu a ticha nepokoj a hluk, všude samý chudý byt, plno dětí, ženské, slyšel křik hlasů, bouchání a řezání nástrojů z dílen při chodbách i na dvoře; všude hemžení a dost nečistoty – Pospíchal odtud.

      Ještě pak hledal a našel Českou expedici v Dominikánské ulici. Již se smrákalo, když u ní stanul; v poloskleněných dveřích Krameriova obchodu zardělá zář. Nahlédl. Regály v pozadí plné nevázaných knih, za pultem na konci u stolku mladý muž néco píšící. To jisté mladý Kramerius. Ke dveřím nikdo z ulice nepřišel, v krámě placho, nikdo tam. A jaké tam bývaly besedy a schůze! Pelcl, Procházka, P. Vrba, vzpomínal si mladý Věk dle vypravování otcových, farář Rokos, doktor Ivan Šedivý, Nejedlý a kdekdo; a jak se tam kupci hrnuli —

      Nějak zklamán a stísněn odcházel ode dveří. Do večera potloukal se ulicemi; trochu bloudil, myslil na Expedici, je-li tam tak pořád, že snad ne, a co Patrčka, tady že se s ním sejde, že už brzo přijede, v polovici listopadu povídal, a přinese noviny z domova.

      V Sirkové ulici byla tma. když se vrátil, a v nádvoří domu, kdež bydlil, černo. Jen masivní pavlač se z něho rýsovala, jak zardělými okny na ni svítilo. U paní Lorencové měli okno při dolní polovici zataženo bílou plátěnou záclonou. Stín se tam mihl. Václav však nerozeznal. Na pannu Lorencovu vzpomněl, má-li ještě bolení zubů a čte-li zas či ještě. A co asi čte.

      Doma, v bytě dostalo se mu pozvání, aby si šel vzít s nimi, s takovou přišla paní kvartýrská pokašlávajíc, že nemají sice nic zvláštního, ale kdo by také mohl za té drahoty pomyslit na něco lepšího, že mají jen pár bramborů na loupačku, ale že snad panu Věkovi přijdou k chuti, když je venku tak sychravo.

      Přijal rád, poněvadž co odjel z domova, neměl teplé večeře; netušil, jaký ouklad v tom pozvání. Zasedl ke stolu s mistrem Praxem, jenž, zatímco čekali, se těšil a vychvaloval, to že se budou mít, že se těší, paní že umí uvařit brambory, umí a že vybrala zrovna královské, takových že nemají ani u arcibiskupa – Mluvil tak, že nebylo znát, mluví-li vážně nebo ironicky, směje-li se královským bramborům a své „paní“ —

      V oblaku páry z bramborů prozářené zarudlým světlem lojové svíčky zjevila se hlava paní kvartýrské. Brambory mladému Věkovi zrovna zavoněly. Než shledalo se, že „paní“ zapomněla na omastek, na sádlo, že na stole není nic nežli sůl a že jít pro sádlo je už pozdě; také mistr Prax rozhodně jako z velké starostlivosti prohlásil své Anince, že ji teď ven nepustí, že když kašle – Věk ihned pochytil, co je, že nezbývá nežli nabídnout své máslo k jejich bramborům. Chvály za to bylo do aleluja; mistr Prax mastil a také paní pobízel a podával jí, to že je máslo, takové že by v trhu nedostala, takové že nemá ani arcibiskup, to že mohl jíst Napolion, když byl v Šenbruně, to že je dobré pro kašel —

      Věkovi СКАЧАТЬ