F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ když Václav začal o noclehu, a oznámil, že truhla Václavova tu již je, že mu ji dá k posteli přinésti.

      Zatím už šero přišlo. Na dvoře prokmitovalo zarudlé světlo olejové svítilny; chudým pruhem padalo na mokré, zablácené dláždění a ztrácelo se v černu mezi formanskými vozy bělavých plachet. V hospodské místnosti, kamž Václav zašel, aby sečkal, co zatím bude mu komůrka upravena, již také svítili. Na stolech zeleně natřených tabulí, bez ubrusů, hořely lojové svíčky skoro všecky v dřevěných svícnech s fidibusy. Stoly skoro všecky už zasednuty.

      V koutě vpravo ode dveří starý harfeník a mladý houslista a při nich divný mužík hlavatý, štětinatých vlasů, široké opičí huby, nemladý, se strniskem po tvářích a bradě, vyvalených bledě modrých očí; na toho od sousedních stolů přes tu chvíli pokřikli: „Tomášku!“ Pokaždé se obrátil a pokaždé škubal sebou a začal i koktavě nadávat – ale nežli slovo vyrazil, vykoktal, což se mu za to nasmáli!

      Mladý Věk zasedl za stůl na druhém konci v koutě. Odtud na šumaře a na Tomáška neviděl. Vyšeptalá ta hudba, nesoucí se prostorou plnou kouře – mužští všichni kouřili z dýmek – tesklivě ovanula mladého Věka. V té místnosti a společnosti, večer, o samotě a v jistém zklamání nebylo mu volno.

      Ale jedno neshledal do té chvíle, co čekal; Praha se mu nezdála tak německou, jak dle líčení otcova i dle vypravování faráře Zieglera očekával.

      Všude dosud slyšel česky, a převahou, na ulici, ve bráně i tady v hospodě. Nepomyslil, že venku byl lid a tu u stolu řemeslníci, sprostší sousedé, kramáři, venkované, a že panstva, inteligence dosud neseznal. Než i tu zahlaholila na chvíli němčina, když pojednou vstoupil nevelký, suchý človíček v obnošeném fraku perníkové barvy, v bílém šátku na krku, ošumělý kastor v ruce, všechen dost sešlý, ale pečlivě učesaných vlasů žluté barvy, hladce oholený, uvadlý, asi padesátník. V pravé, ve které držel klobouk, měl rukavičky, také usmolené, a v levé starou hůl s černým střapečkem.

      Vstoupil sebevědomě, bradu vzhůru, prsa vypjata, a rozhlížel se, jako by celý Zlatý bažant byl jeho. V té póze on malý, hubený, ošumělý, škvrklý, nápadně žlutých vlasů byl k smíchu. Kolem se pošťuchovali, pošklebně se po mužíkovi ohlíželi a od toho, od onoho stolu se ozvalo:

      „Ach, Herr Baron!“

      „Herr Baron!“

      Tu tam také vstávali jakoby v reverenci a i se mu ukláněli a s úsměškem nehrubě tajeným zvali: „Bitte, Herr Baron!“

      „Wollen nur weiter spazieren —“

      Vtom na pokyn nějakého tlustého, zarudlého souseda spustily housle i harfa tuš. Všechno vstávalo, všechno dělalo poklony; „pan baron“ uklá-něl se důstojně vpravo vlevo, bradu vzhůru, divže nenastrčil ruku k líbání. Pojednou, když intráda dozněla, vykřikl kdosi z kouta:

      „Baron Stroh!“

      Toto jediné slovo rázem zchladilo sebevědomí „pana barona“ a podpálilo v něm zlost. Otočil se po koutě, odkudž ten pokřik vyrazil, a začal po německu, ale silně koktavě:

      „S s-sss-sssie gg-ge-mei-ner —“

      Vtom jej bodlo z druhé strany. Od jiného stolu vzkřikli: „Baron Stroh! Stroh!“ Jen se tam div neprskaje otočil, koktavě hroze a laje po německu, už zase „Stroh!“ přiletělo z kouta, kdež seděli šumaři a hlavatý Tomášek v divné krátké kamizole, v nohavicích po kolena a v punčochách. Ale ani on, ani šumaři tak nevykřikli. Než „baron Stroh“, jenž koktavého Tomáška nemohl ani cítit, rózčepejřený jako kohout, zlostí všechen rudý, hnal se do šumařského kouta a jako krahujec popadl Tomáška, o němž myslil, že pokřikoval; dal se do něho česky, zapomenuv v tom vzteku na své „baronství“, pro kteréž němčil. Zavalitý, krátký, hlavatý Tomášek začal se bránit; oba jako dva kohouti vyrazili doprostřed prostorné jizby. Doráželi na sebe koktavě, sápali se a křičeli. U stolů všichni se rozchechtali a zrovna se řehtali, až se zarudlé plameny lojových svíček třásly.

      U Zlatého bažanta se v tu chvíli podařilo, co se vždycky nepodařilo, i když zbujná společnost hospodská o to se i dost a dost přičiňovala, že obě figurky ubohé, po Praze, po hospodách známé, do sebe se krutě daly.

      Ani Václav, ač mu nebylo po chuti, jak prve oba tak dráždili, neubránil se smíchu, zvláště když hubený „baron Stroh“ před hlavatým Tomáškem začal ustupovat, když všechen už od sebe se před ním uplivl a pak se bleskem otočil a za řehotu celé hospody ven vyrazil.

      Václav pak také pospíchal. Když přišel k vrchnímu podomkovi, byly už komůrka a lože připraveny. Byl rád, že zůstane sám. Ihned ulehl, aby se zahřál v peřinách. Nebyloť kamen v jizbici a zevšad čišelo sychravo říjnového deštivého večera. Zahrabav se, vzpomínal na domov; ale nedlouho. Záhy usnul a spal tvrdě celou noc.

      Záhy ráno vydal se na výzkumnou cestu, obhlédnout Prahu, především však najít si byt. Na radu bratří Klicperů, aby si jej vybral poblíže university, nezapomněl. Proto nejprve zamířil podívat se na staroslavné Karolinum. Ráno nebylo pěkné. V noci přestalo sice pršet, ale za jitra se nevyjasnilo, zvláště v ulicích a uličkách Starého Města; dostal se do nich, když prošel klenutím Prašné brány, tenkrát ubohé, otlučené, s vysokou prejzovou střechou.

      Temná průčelí starých domů ztrácela se rozplývavě ve výši, v zahnědle kalném vzduchu. Tam se Václav nedíval, nýbrž ulicemi, jejichž dláždění se lesklo vlhkem a blátem, po spodcích domů, po jejich tmavých dveřích s těžkými klepadly, leckde ještě jako zabedněných, do hlubokých, šerých průjezdů, při jejichž krajích baby ve velkých čepcích prodávaly tu pučálku, tam boží dar; divil se těm sklepením, za jejichž černém prosvitalo, jako by se tam zabřeskovalo, to od proužku nebe nad nádvořím udušeným divnými, tmavými přístavky špinavými.

      Mladý Věk se všude díval po dveřích, nezahělá-li se na některých cedule oznamující, že v tom domě možná najmouti byt. Za tím účelem chodil, ale také přitom bloudil. Místo ke Karolinu dostal se na Staroměstské náměstí, kdež postál u radnice, u tichého, zkaženého orloje; chtěl se zase vrátit, zašel však do Železné ulice a ocitl se tam, kam chtěl, u Karlovy koleje, a poznal také Stavovské divadlo. Ale ani kolej ani divadlo ho neulákaly. Nezdržel se, poněvadž chtěl a musil míti, jak si umínil, ještě dopoledne byt; také ještě dopoledne hodlal dojít ke křížovníkům, odevzdat převorovi list dobřanského faráře.

      Nešlo však tak rychle, jak si myslil a přál. Zapadl do hemžení a ruchu Královské třídy a Uhelného trhu, a tu mu zvědavost zdržovala krok, aniž pozoroval. Viděl tolik nového, kotce a krámy kolem dlouhého stavení hnědočervené, prejzové střechy. Vynášeli z něho sbalenou dekoraci, kulisy, malované stromy a skály. V krámcích podél toho stavení kotce a boudy natřené, každá s nějakým znamením malovaným, tu srdce, tu červené lišty, jedna vedle druhé, každá plná zboží; v té vyložil kožešník, vedle štětkář, vedle čepičkáři. A dál v pláce ševcovské boudy.

      Mladému Věkovi připadalo vše jako veliký jarmark, jenže s jinými lidmi, nežli jaké doma a v Litomyšli vídal; ten rozdíl nejostřeji СКАЧАТЬ