F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ třírohý klobouk ještě tu uviděl, nejeden copánek, v nejedněch vlasech mužské hlavy trčel mosazný hřeben. Tlačili se kolem dýmajících „kuchyň“, jedli z misek i třeba z ruky kaše kus nebo jiné jídlo, v pláštích, kazajkách, mnozí v nohavicích po kolena, v punčochách a ve střevících, jiní ve vysokých botách; ale nejeden „flamendr“, módně přičesaný, s licousky, v polizonu, ve svrchníku s límcem nebo ve fraku mél úzké nohavice do bot s kopnami, nejeden pantalóny.

      A jako ve mlýně tu, jako v úle; hovor všude hlučný. Tu křičeli, tam se smáli, ti se ke kuchyním tlačili, ti se na sebe potrhovali a vedle stála těsná skupina v důvěrném hovoru. Do toho pokřiky a vyvolávání prodavaček a odkudsi od kotců duo ženského chraptivého a mužského mečivého hlasu, zpívajících tu unyle, tu pronikavěji o nějakém morytátu.

      Nad strakatinou klobouků a čepic, čepců a tmavých i pestrých šátků tu tam sloupec modravého kouře; vanul zpod klobouků podsíní a nesl se nad ně, výš ke štítům domů, starým renesančním, barokovým i novějším, jak stály proti Uhelnému trhu i Kotcům, v jejichž pozadí tyčily se do kalného vzduchu věže kostela svatohavelského a dál Stavovské divadlo a kolej Karlova.

      Mladý Věk chutě přehlížel vše a pozoroval; postupoval nedbaje kam, zastavoval se a zas se dal proudem zatlačit nebo nést, až se ocitl v Sirkové ulici. A tu jej uvábila cedule, přibitá na velkých, tmavých dveřích starého domu, z jehož průčelí v tom příšeří ulice a kalného dopoledne podzimního nejostřeji vyrážely bělavé rámy četných oken.

      Na té ceduli bylo napsáno neumělým švabachem:

      „Kwartir fir Herren Sstudenten. I. Sstok, in hof. Johan Prax.“

      Mladý Věk četl znova ta slova znamenitou německou „dobropísemností“ napsaná. Ale byl rád, neboť chtěl mít už svůj vlastní koutek. A byt byl nedaleko koleje. Takový doporučovali bratří Klicperové. Proto, a protože neměl zkušenosti, dále neuvažoval. Nezarazil se ani pak, když prošel dlouhým průjezdem, v jehož výklenku napravo zapuštěna hrubá dubová truhla s dvěma visutými zámky a při jehož stěně nalevo stály dva vozíky, stanul na nádvoří sevřeném křídly domu a vzadu přístavky. Za těmi trčela sousední stavení, takže nevelký dlážděný dvorec, nad nímž se v levém křídle budovy nesla pavlač, měl více stínu nežli světla.

      Vše zdálo se tu ještě temnější, poněvadž stavby kdysi oranžově-žlutě natřené oprýskaly a plné prachu a špíny chmurně ztemněly. V přízemku kolikero dveří, větší, menší, dvoje černé, železné, v koutě staré bedny a několik prázdných sudů. Pavlač byla masivní, spočívajíc na pilířích spojených těžkými, mělce vypjatými oblouky; stoupalo se na ni přímo ze dvora po schodech se zděným, kdysi obíleným zábradlím.

      Na pavlači dvojí dvéře vedle sebe, třetí na konci, kde pavlač zahýbala náhle pravým úhlem napravo, jak tam křídlo stavení vybíhalo jako výstupek do nádvoří. Do toho výstupku vedly ty třetí dvéře.

      Václav zastavil se u druhých, poněvadž zhlédl na nich čtvrtku papíru a na ní napsáno: Johan Prax, Ssneidermaister.“ Nerozmýšleje se zaťukal a vešel. Vstoupil do jakési kuchyně oddělené pažením od vlastního bytu. Pažení to bylo v hořejší polovici zaskleno.

      V koutě u kamen u nenatřeného stolu ženská přebírající hrách. Václav v tom temnosvitu rozeznal, že není mladá, že ve vlasech ne hustých trčí vzadu hřeben, že má Šátek přes prsa. Omýlen tou německou cedulí na dveřích pozdravil německy, ale odpověď, uvítání, bylo české. Ta žena v kostkovaných šatech šedých, v zástěře, v pantoflích, dost velká, ale drobné hlavy, byla churavého vzezření a patrně dýchavičná. Nevelké tmavé oči ostře se odrážely od přibledlé tváře.

      Když Václav oznámil, proč přichází, uvedla jej do pokoje. Byl velký, sousedského, nenákladného, ale slušného zařízení, s prádelníkem v čele, s tmavými dvěma skříněmi při stěnách. Stůl s několika židlemi stál prostřed. Vpravo vedly dvéře do menšího pokoje. Největší znamenitost celého bytu trůnila na židli, postavené na pódium ve výklenku jednoho z obou oken v levé stěně ode dveří.

      To byl on, mistr Johan Prax, dlouhý, hubený, bez kabátu, bez kazajky, jen ve vestě rozepjaté, v nohavicích po kolena, v tmavých punčochách a domácích soukenných střevících, nitě kolem krku přes ramena, šití v rukou; dlouhá dýmka sádrové hlavičky stála za ním o zeď opřena. Snad už viděl Abraháma; alespoň tak vypadal, ale švihák nějaký, parádník, soudě podle jeho hlavy, podle vlasů do rezavá hnědých, ne tuze hustých, obzvláště na temeni, přepečlivě sehnaných a učesaných, jakož i podle módních licousků na spáncích.

      Nevstal, jen pokýval hlavou a hned in medias res, tady že je kvartýr tuze pěkný, krásný, pohodlný, jasný, čistý, žádné šváby a takový unkecífr, nic, to že tuhle paní nestrpí, to že muší být čistota, to že mladý pán kvis zná, co je mít neplechu v kvartýru, to že on když pracoval ve Vídni, předloni, aigentlich, to že už nepracoval, to že byl velký fairumt furt a furt, to jak tam byli Francouzové, Napolion v Šenbruně, on že ho viděl, tam že páter Držmiška, landsmon —

      „Ale Johan, muži,“ připomínala „paní“ oddechujíc; její tváří chladného výrazu svitlo něžným úsměvem.

      „A dyť jo – dyť – no, no – to až jindy, mladý pane, až si zasednem, kvis, já bych moh vypravovat. Napoliona neviděli? Ne? Já ho viděl v Šen-bruně a moc jenerálů – ale špacírujou dál,“ a pohledl na dvéře vpravo, „podívají se na extracimr, to je rezidenc, to je pro mladé pány, pro pány studenty, jako v půrku – to tadyhle má paní —“

      Ta se vtom rozkašlala; Věk vstoupil do té rezidence. Byl to dlouhý, úzký pokoj s chudým nábytkem, s vyhlídkou na pavlač a na špinavé, zasmušilé stavby nádvorní.

      Mladý Věk se optal na plat. Paní Praxová začala vykládat o drahotě, že na všem přirazili a jak to mladý pán bude chtít, ke stravě-li nebo na půl stravy nebo beze stravy. Za řeči se vrátili do většího pokoje. Byl prázdný, mistr Prax z něho zmizel; ale vtom se vracel z kuchyňky, dlouhou dýmku v ústech. Držel ji skoro rovně před sebou, vykračuje si vážně, ale s tváří rozjasněnou libostí z dýmky, z vůně jejího tabáku. Patrně užil vhodného volného okamžiku, kdy se „paní“ nemohla bránit. Také z ohledu na návštěvu ani nehlesla, jen ostřeji zakašlala.

      Mistr Prax zaslechnuv, že se jedná o stravě, hned přichválil, to že muší říct, jen co je recht, že paní vaří, to že by arcibiskup mohl mít na tabuli —

      „Ale Johan —“

      „Že ne?“ Hleděl jí do tváře usmívaje se a hned se po Věkovi obrátil. „Veřejí mně, to pak fajfčička šmekuje —“ Šel pokojem dlouhým, volným krokem tiše, v měkkých střevících jako čáp a divže se libostí a rozkoší kuřáckou v bocích ze strany na stranu nepohupoval.

      „Paní‘ jednala s mladým Věkem, až se dohodli, že se mladý pán dnes nastěhuje,“ že bude mít kvartýr, snídani a, to se ví, posluhu.

      „Budou kvis spokojený,“ ujišťoval mistr Prax, rychleji pobafuje, „to by ani ve Vídni, kdepak —“

      Ale СКАЧАТЬ