F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ listím, rychle, chvatně jako zloděj a neodvážil se podívat se za sebe. Strach jej poháněl i touha vše si prohlédnout. Chtěl jenom na kraj, ale vábilo, táhlo jej to dál. Zapomínal na Prahu, na spoustu kamenných domů, na dlažbu, na klenby průjezdů.

      Nebe nad ním, modré nebe a koruny stromů; měkce kráčel pískem, listím, vybledlým trávníkem jako v poli, jako v lese. A ticho! Ruch ulice dozněl. Ale hlas sýKory jako v háji se ozval. Rád jej uslyšel, mile překvapen. Zněl jako pozdrav přírody, domova. Bylo mu volněji, veseleji. Pojednou stanul.

      Prostora před ním, trávník, v něm stromy zaražené jako „spády“! Ano, jako na čihadle. Václav užaslý se rozhlédl – velká zahrada a v sousedství vpravo vlevo také takové, podobné. Toť velký háj mezi domy, a ticho tu. Čihadlo však? Ale jsou to jistě „spády“ a tam mezi houštinami a stromy bouda, čihařská bouda, větry a deštěm již pocuchaná, ale pravá čihařská bouda. Klec tam u vchodu překocená a druhá dřevěná za ní. Jistě čihadlo! Tady v Praze v nejživější ulici.

      Vtom kdesi zpředu, z domu, otevřelo se okénko zasklené pavlače a odtud ženský hlas zpívavě zavolal: „To-má-ši!“

      Věk leknuv se vyrazil jako vyplašený zajíc, akta pod paždí; několika skoky byl u branky. Chtěl tudy ven, ale z výšiny zasklené pavlače ozvalo se podruhé zase tak: „To-má-ši!“

      Zdola tentokrát ohlas, odpověď, z přístavku v nádvoří. Starý kmoch odtud vystoupil v beraničce, v plátěné zástěře, v punčochách a střevících, a ten odpověděl nahoru:

      „Už jdu, panímaminko —“

      A šel, přihrben, těžkým, kolébavým krokem nádvořím do průjezdu.

      Mladý Věk číhal, až staroch zmizel; pak, neohlížeje se vpravo vlevo, vletěl do průjezdu. Tam vrazil do nějakého velkého muže, hnal se však dál, ven, jako by jej stíhali; teprve na ulici uvolnil v kroku a ohlédl se. Nikdo za ním. Vydechl si; šel, ale ničeho nedbal, nic se neohlížel. Byl pořád ještě v zahradě, pod stromy, pořád ještě cítil stín jejich korun a jako by měl jejich haluze nad hlavou. A čihadlo, čihadlo —

      Čí to asi dům a zahrada? V kanceláři se nemohl zeptat, aby se neprozradil, že se toulal! Ani ne na ten mramorový kámen s jamkami. Ale již po obědě zvěděl vše. Mistr Prax, jenž znal Vídeň lépe nežli Prahu, Vídeň i Schónbrunn, pokýval ulízanou hlavou a zeptal se s úsměvem, v němž byl úžas i politování, bože, ten kámen? Takových kamenů on že viděl, ve Vídni, u paláců, to že takový kámen je na zhášení fagulí, to že když přijela vrchnost nebo její hosté k paláci, to že vždycky laufři v livreji, v parádě, s fagulí v ruce, a ti jak doběhli k vratům paláce, hned obrátili světla a zhášeli je v téch dírách, v téch jamkách mramorového kamene u vrat, to že jich viděl, to že ve Vídni —

      „Tak to ten dům v Starých alejích,“ vpadl mladý Věk, „je také nějaký palác.“

      Tady zase byla paní kvartýrská jistější. Dle Václavova udání o poloze toho domu tvrdila, že ten dům je palác, či že jím byl a patřil hrabatům Přichovským, od hraběte Přichovského že jej koupil ten bohatý lifrant, Toškán, ten že teď ostává v hraběcím paláci a ta zahrada že je veliká, bodejť panská, čihadlo že by tam mohlo být, proč ne. Její Johan přisvědčil, že „kvis“; co takoví boháči – Václav v duchu hádal, kdo tam asi číhá, kdo, ten starý že sotva. Přikmitlo se mu, že ten v průjezdu byl sám starý Toškán, jak jej zhlédl u Sv. Mikuláše na Starém Městě, an vykročil z kostela, veliký, s copem.

      IX. O PODIVNÉM POŽÁRU

      Odpoledne dvanáctého listopadu rozhodl se mladý Věk, že půjde do České expedice v Dominikánské ulici poptat se po Patrčkovi, vědí-li snad, kdy přijede, a zanechat v Expedici pro něj svou adresu. Bylo načase, aby se tam vypravil, neboť v polovici listopadu chtěl Patrčka do Prahy. Mladý Věk však do Expedice nedošel, protože se na Malém rynku setkal s Patrčkou samým.

      Mladý Věk se živě zaradoval z náhodného setkání. Krajan tu a tak znenadání; přivanulo s ním ovzduší domova, po němž sice tak netoužil v palčivé tesknotě jako před lety v Litomyšli, který však choval hluboko v srdci, třebaže ve shonu dne a hluku velkého města často na něj nevzpomínal a třebaže obraz jeho se mu tu v Praze jakoby zamžel. Teď rázem se mu zjasnil; radostně vzrušen zatoužil uslyšeti, jak u nich, jak doma, co tam, a skoro zdlouhavý se mu zdál Patrčkův výklad, proč přijel, dřív, nežli tenkráte řekl, že musil hlavně z ohledu na povoz.

      Patrčka se právě ubíral na Staroměstské náměstí, kdež měl obchodní řízení. Václav jej vyprovodil až k tomu obchodu a počkal pak před krámem. O domově uslyšel, že jsou všichni zdrávi, pantáta, panímáma, Liduška, že Patrčka v Dobrušce u nich nedávno byl, ale to že ještě neměli od něho,

      Václava, psaní, zdrávi že jsou i při té klopotě, té že je všude dost, zvláště u nich v kopcích, teď že tam je ukrutný čas.

      Když Patrčka si svou záležitost vyřídil, obrátili se zase zpátky a rovnou do Expedice. Nežli došli, uslyšel mladý Věk také o Dobřanech, na které se hned optal, o faráři Zieglerovi, že se Patrčka u něho také stavil, že přivezl od něho do Prahy psaní, celý balík psaní, známým a vlastencům, farář Ziegler teď že sedí skoro pořád doma, co taky, kam, a ven že skoro ani nemůže, že tam nahoře na Dobřanech mají už sněhu; u nich, dole v Solnici i v Dobrušce, že ho ani tuze nenapadlo, ale na Dobřanech že jsou ho závěje, před farou až do plotu u zahrádky, takže je pan farář doma, přechází pokoji, řídí a natahuje hodiny a ještě víc že sedí a čte a píše, překládá Horáce.

      „A Fénélona.“

      „Taky, ale veršování zatím nechal, už překládá, jak je v originále, prózou. Tak mu to pěkně utíká. Je sice za světem, ale má práci, která ho těší a může se jí věnovat. Ráno odslouží mši a hned může sednout ke knihám a má svatý pokoj. Takhle pracovat, to bych si přál a nemít tolik starostí a takových —“

      Patrčkovi se chmuřila tvář. Václav mu rozuměl; pamatovalť si, jak si stýskal v Opočně, když se s ním tam o vagacích sešel. Chtěl mu říci něco na potěšení, ale nevěděl hned co. A vtom Patrčka v nechuti své a nespokojenosti vybuchl:

      „Hned bych všeho nechal, hned – Jen kdybych to mohl prodat anebo někomu přenechat, vždyť při všem dření nemám z toho nic, ani zisk, ani volné chvíle, abych moh číst, učit se nebo něco napsat. Vždyť jsem vám řekl, jak to hned našinci omlouvají a vyčítají nebo se vysmějí. A kdo! Takoví!“ potrhoval prudce rukou. „Takový hloupý pulmistr, nafouklý správce – Ale,“ mávl pravicí, „co bych si kazil. Jsem v Praze; na tu jsem se vám těšil. Tady se jinač dýchá, tady je člověku volněji. Věřte mně, hned bych tu ostal, hned, a kdyby jen dost málo něco bylo – A jak vy,“ zeptal se pojednou, „vaši mají o vás velkou starost, jak jsem z jejich řeči vyrozuměl —“

      Nežli Václav dopověděl na tuto otázku, došli do Dominikánské ulice k České expedici. Patrčka, jenž tu nebyl poprvé, uvedl Václava do krámu v přízemí vedle tiskárny. Mladý Kramerius v ní právě meškal. Zavolán přišel hned a rád uvítal vlastence z hor, horlivého odběratele a předplatitele, jakož СКАЧАТЬ