F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ sobě a pověděl také, že jede poprvé do Prahy, že má starost především o byt. Chlumečtí už byt měli na Linhartském plácku, ale tam už nebylo místa. Radili Václavovi, aby si něco našel poblíže Karolina, aby neměl daleko do koleje, a tam že najde, tam že je kvartýrů dost.

      „Tam budou mít taky blízko do divadla,“ přidal filosof Pacák.

      V divadle uvázli. Chlumečtí všichni zrovna oživli až na ty dva malé, kteří seděli jako bukáči a před se hleděli.

      Medik Klicpera těšil se už zase na Bayera, to že je podívaná, jeho Max Piccolomini nebo Hamlet.

      „A jeho Tell!“ vpadl Pacák nadšeně.

      Mladší Klicpera se usmíval, ale ne tomu, o čem mluvili, nýbrž něčemu, nač asi myslil, až pojednou řekl klidně, ale s tím úsměvem:

      „Copak to, ale Liebich! Ten to umí, to je opravdivé, ten umí figury postavit —“

      Pražští studenti se rozhovořili o slavném herci a toho času řediteli Stavovského divadla a o divadle. Věk jen poslouchal; ale aby pořád nemlčel, prohodil za vhodné chvíle, že viděl Tháma hrát a že s ním také mluvil.

      Hned měl všechny tři, a nejvíce Klicperu medika, hned nechali pražského divadla a dotazovali se na nešťastného spisovatele a herce, jejž znali z pověsti i z tištěných jeho knih, z divadelních kusů i ze sbírky veršovnické.

      Věk pověděl, jak se s Thámem setkal v Litomyšli, že je Thám dobrý přítel jeho otce, ten že mnoho o něm vypravoval a o českém divadle v Boudě na Koňském trhu, když tam byl Thám ještě v plném květu, tam že se s ním pantáta seznámil a s jinými českými herci.

      „S Majobrem taky?“ zeptal se mladší Klicpera.

      „Taky.“

      „Toho taky dobře znám, ó pane, dobře —“ dodal mladý Klicpera s humorem. „U toho jsem zas já vystoupil, letos, když jsem dělal examen.“

      „On je profesorem?“

      „Je, už léta; když nechal divadla, šel ke škole.“

      „A toho měli?“

      „Letošní druhý semestr, v syntaxi. Já v prvním semestru jsem byl v gramatice privatista, no a na konci toho semestru jsem dělal zkoušku do syntaxe.“

      „Tedy hned dvě třídy zajeden rok!“ zvolal Věk s uznáním.

      „Ale na Majobrovi už není vidět, že vystupoval na divadle,“ zamlouval mladší Klicpera, „že taky zpíval a hrával veselé role. Teď jen gramatičku, pořád gramatičku. Ale ta mu neslouží; chudák, nějak schází —“

      Medik Klicpera vytáhl dýmku a filosof Pacák také. Nacpali, zakřesali, a usadivše se vpředu, začali chutě dýmat… Déšť padal už jen drobně, ale hustě a tiše bubnoval o prosáklou plachtu nad nimi. Byli v suchu, za větrem; dobře se jim sedělo a povídalo.

      Mladý Věk, který zpočátku skoro jen poslouchal, měl nyní na chvíli sólo, jak z Tháma, Majobra a „boudy“ došla také zmínka o Zieglerovi. Nadhodil, pověděl něco z toho, co od něho slyšel za svých dobřanských návštěv, o Dobrovském, o nebožtíku Krameriovi, jeho Expedici, o Pelclovi. Pražští studenti nevěděli o nich tolik jako on: rádi poslouchali a dotazovali se.

      Ten hovor jako by všechny zahřál a rozehřál, potěšil a přiblížil. Seznali, že jsou všichni čtenáři českých knih a vlastenci; chlumečtí vzpomněli také kolegů stejného smýšlení. Věk několikrát uslyšel jména: Svoboda, Chmela, Hanka. O tomto mluvil medik Klicpera s jakýmsi obdivem, co bylo v Hradci, on že Hanku zná už z Hradce, kdež byli v stejnou dobu na gymnasiu, co bylo hluku a povídání, že Hanka odvádí jen české úkoly, česky psané, a že to po něm i jiní zkusili, a první on, Klicpera, medik.

      „On pravda,“ dodal, „nebyl už žádné klouče, když přišel na gymnasium. To mu bylo šestnáct let. Do té doby pomáhal doma a stádo pásl —“

      „A proto jsme ho vzali v Praze do řemeslnického cechu,“ vesele vpadl mladší Klicpera.

      Teprve teď vyrozuměl Václav, proč tento dlouhý poeta, kvintán, s ním stejného věku, je tak pozadu ve studiích, že byl doma na krejčovině, pak že se učil řeznictví; ještě o jiném „řemeslníku“ uslyšel, o Chmelovi, vyučeném tkalci, nyní studentovi, ten že je také náramný český čtenář, až mu to někdy notně oslazuje strýc kapucín, ten že je v Praze kuchařem u kapucínů na Hradčanech.

      Mladému Věkovi přibývalo tak hned kolik známostí, prve nežli zhlédl Prahu. Za těch hovorů pořád měl dvě otázky na jazyku; přednesl je však teprve, když už skoro dojížděl. Nejprve na profesora Nejedlého, Jana, se optal.

      „O to je velký pán, jemnostpán, bohatý člověk!“ zvolal Pacák filosof.

      „Mám k němu psaní, rekomandací —“

      „Dostanou-li se k němu.“

      Václav se zarazil a zeptal se nejisté:

      „A což doktor Held —“

      „Held?“ zvolal Klicpera medik. „Ó ten je, pane, in arte medicína chlapík. Také má praxi po celé Praze, a jakou! Samé panstvo. Ale na chudé je prý hodný, oučinlivý.“

      Nikde se již nestavili, u žádné hospody. Jeli v jednom kuse a hovor skoro ani na chvilku neztíchl a divně přeskakoval. O drahotě jednali, o kolejném a zas o divadle, zas o herci Bayerovi, toho že Věk snadno pozná, že jej uvidí u Karolina, to že Bayer schválně se tudy prochází a ukazuje se studentům, když má před velikou rolí: také o Svobodovi, komikovi, uslyšel, kterého Klicpera medik viděl hrát a o kterém Václavovi doma otec někdy vypravoval, o jeho Honzovi Kolohnátovi z Přelouče, o jeho kouscích, a jaká míval extempore.

      Zatím oba „bukači“, oba Nejedlí, primáni, sedíce na truhle, svalili se na uzel peřin v jejich zádech a usnuli. Neprobudili se, až když vůz zarazil v Poříčské bráně, obsazené vojenskou i policejní hlídkou. Mladý Věk musil jako všichni cestující udati jméno, stav, proč jede do Prahy a kde bude bytem. Za ten udal zatím Zlatého bažanta. Do vozu již nesedli, když jej ouředně prohlédli, přičemž chlumečtí studenti utajili zabitou kachnu a dvě kuřata, jež vezli své kvartýrské.

      Věk šel s ostatními vedle vozu a přestal skoro hovořit. Hluk a šum velkého města, hemžení blátivé ulice, rachot vozů, pokřiky, spěch lidí, to vše na první chvíli zarazilo všechen hovor. Hleděl vpravo vlevo, na domy, na lidi, a nežli se nadál, zastavili se jeho společníci.

      „Tak tuhle je Zlatý bažant.“

      Chlumečtí se zkrátka rozloučili; že se brzo zas uvidí, dodal Klicpera medik, jistě při instalaci rektorově, kteráž bude za několik dní.

      Zašli, jejich povoz zmizel mezi ostatními dále v ulici. Václav ještě stál, kdež se rozešli. „Tak to je Praha,“ pomyslil; byl zklamán. Jinak si ji představoval, jmenovitě ve chvíli, až bude dojíždět, СКАЧАТЬ