F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ se ozýval, a u křížovníků dnes neměl oběd. Aby laciněji pojedl, zastavil se na Uhelném trhu. U „kuchyní“ pod oblouky podsíně nebyla tlačenice. Hned dostal porci rýžové kaše do papíru a chtěl chvatně do nedalekého svého bytu, aby ve svém pokojíčku, tajně, aby mistr Prax neviděl, odbyl své lukulské hody a chlebem zajedl.

      Pospíchal, ale přece se zastavil opodál u dřevěné boudy, když za ní zahlédl mužíka v perníkovém fraku, žlutých, pečlivě učesaných vlasů. Skutečně, on, „pan baron Stroh“! Byl tam u tabule. Španihelku se střapcem pod paždí, sychravým chladem pobledlý, překládal rychle z dlaně na dlaň porci horkého jahelníku, ukusuje z něho a hltavě polykaje.

      Václavovi bylo „barona“ líto a maně vzpomněl na Tomáška, na koktavého protivníka koktavého barona, Tomášek že se nemusí tak schovávat.

      To byla poslední příhoda; nic nového pak už nepřišlo. Václav se dostal do všedních kolejí. Den jako den, obyčejně deštivý nebo alespoň kalný, sychravý. Byl ošklivý listopad. Mladý Věk v takové dni do kanceláře pospíchal. Doma měl chlad; paní Praxová tuze si pomáhala drahotou. Ta byla její štít ve všem. Topila málo, takže mladý Věk se večer ve svém pokojíku krčil zimou; a ráno zase. Chudá snídaně, obyčejně zasmažená polívka nebo úkrop tuze ho nezahrály. Kávy teď ani neuviděl.

      Zato když vstoupil ze sychravá, z vlhké, blátivé ulice do kanceláře čistě umetené, příjemně již vyhřáté, bylo blaho. Teplicko v jizbě a ještě topili; slyšel oheň v kamnech, jak praskavě plápolá. V kanceláři sucho, teplo. Přicházíval proto na minutu, spíše ještě dřív, takže jej starý Kubecius vítával pochvalným mručením; spokojeně přitom bral z „moučnice“, cpal nos a ptával se naprázdno, před se:

      „Aber Herr Vogel – Kdepak ten – Aber —“ to „aber“ znělo hrozivě.

      Ale hned přestalo, když Herr Vogel vždycky po čtvrt na devátou vstoupil; starý Kubecius jen rychleji šňupal, prudce, zlobivé.

      Mladý Věk se také nepotrhal prací. Psal pilně, ale přece s přestávkami. Ty byly, když starý Kubecius zašel k Šéfovi na poradu, nebo když „starý“ byl u soudu; za takových chvílí pan Vogel, nedostudovaný jurista z pražské, někdy dost zámožné rodiny, zíval a protahoval se na židli nebo dřímal. Mladý Věk zase hledíval oknem ven, na nerovný písčitý břeh volně k řece se svažující, na staré, zkřivené, nahnuté stromy na něm, na ohrady plné dříví, na rybářské chalupy u vody.

      V ten čas bylo tam všude pusto. Stromy skoro holé, zahrádky u chaloupek prázdné, bez květu, sešlé. Rybářské sítě třásly se ve větru na jejich plotech, před vrátky.

      Častěji však nežli k pustému břehu obracel zraky za široký, volný proud Vltavy, na oblouky starého mostu, na proud lidí na něm, na výšiny za řekou, na Petřín, k Strahovu, královskému Hradu. Rád tam hledíval, ať vše jasně viděl, stráně zbarvené, skropené pestrými barvami podzimu, klášter, Hrad i Svatovítský chrám velebně vznešené nad spoustou zahnědle rudých střech Malé Strany, nad něž se prozelenávala báně kostela u Sv. Mikuláše, ať v lehkém zamžení deště nebo v kalném ovzduší pochmurného dne, kdy temná oblaka nade vším těžce visela nebo když se mraky hnaly divým letem nad Hradem k Petřínu a za něj dál jako vzdušné tmavé vlnobití, vysoko vzedmuté, podivných podob, divokých tvarů.

      Na tom oči zůstávaly. Mladému Věkovi nebyly tyto výhledy pouhým divadlem na velkolepou scenérii.

      Oživoval si ji, jako si oživil pusté rozvaliny frymburského hradu. Průvody vídal na Kamenném mostě, proudy bojovníků, skvělé družiny českého panstva a rytířů jedoucích nahoru na Hrad probuzený ze zakletí, mrtvého klidu a opuštění, na Hrad plný slávy jeho zamilovaných knížat a králů, českého Achilla, Otokara II. a Karla, Otce vlasti.

      V takových chvílích zapomenul, že kousek dál u druhého stolu dříme kancelista Vogel, zapomenul na starého Kubecia i samého principála; za takových chvílí přicházelo také pokušení. Jakkoliv doma, když uslyšel vznešené verše mladého korouhevníka Poláka, se zařekl, že nikdy už nebude psáti veršů, tady přece neodolal. Začal je zase lepit. Ale nikdy nedolepil; pokaždé jej něco splašilo: buď strašlivé zívnutí kancelisty Vogla, jenž si přitom bubnoval prsty na prohlubeň úst jako vrata rozevřených, nebo nějaká cynická poznámka, byl-li už Věk v Židech, zná-li tu neb onu vykřičenou místnost, nebo jej splašily kroky starého Kubecia vycházejícího z principálova pokoje. Někdy i principál sám, když znenadání, vystrčiv hlavu s nahnanými šourem přes lebku prameny vlasů, rozhlédl se kanceláří bledě modrýma, vodovýma očima, velký nos si pohladil a zavolal mírně a vlídně: „Herr Wěk – will ich sagen —“

      Někdy to „sagen“ bylo buď opsati nový akt, obyčejně však, aby pan Věk, když sluha Franc není doma, byl tak hodný a zanesl tato akta tam a tam, k soudu nebo k tomu neb onomu advokátovi.

      Tak mladý Věk s lejstry pod paždí putoval Prahou, nejvíce Starým a Novým Městem, za jasných dopolední, za deště a v blátě, chodil placy, ulicemi, uličkami, procházel šerými průjezdy a průchoditými domy, kdež slepec prosil, tu modlitbou, tam laškovným menuetem, jejž pískal na flétnu, kdež v prastarých, zapadlých černých krámcích mrkaly i za dne lampičky nebo lucerny. Chodil živým proudem ulice, kterouž hlučel rachot kočárů a fiakrů, do níž zaléhal z nádvoří hlas niněry nebo zpěv žebravých zpěváků, pějících nějakou hroznou baladu nebo píseň o nešťastných milencích.

      Vcházel do různých domů, z jejichž dvorů nebo přízemků zpěvavě vyvolával do pater dráteník hledající dílo nebo chudý žid s pytlem přes rameno, také zpěvavě, ale pronikavěji nabízeje obchody; vstupoval po dřevěných, tmavých schodech, nad nimiž ve výklenku rudě mrkala lampička pod starým krucifixem nebo zašlým, zčernalým obrazem Matky boží nebo sv. Jana, tápal v tmavých předsíních, vstupoval do vytopených kanceláří, jež všechny stejně páchly, kdež za stoly a pulty s dřevěnými miskami plnými posýpátka, s ohromnými porculánovými kalamáři mezi akty a papíry a s dlouhými nůžkami po straně visícími seděli písaři, koncipisté, mladí, staří, uvadlí, šediví, nemluvní, mrzutí, často i hrubí.

      Tyto návštěvy s akty nebývaly vždycky příjemné; než mladý Věk se nemrzel. Těmi posílkami byl volnější, chodil po Praze, leccos uviděl a seznal; někdy bloudil, někdy si zalelkoval, pozoroval, zvláště když se dostal do živých ulic.

      Jednoho jasného rána v listopadu vracel se z Celetné ulice, z kanceláře doktora Wohlraba, z úmyslu delší cestou Prašnou branou, Starými alejemi. Tam ukázal před velkým, rozlehlým domem, jenž byl jako palác. Ale balíky z něho vynášeli a nakládali na velký vůz na ulici před domem. Než tentokráte vůz Věka neuvábil, nýbrž veliký kámen u průjezdu, mramorový kámen s jamkami. Že to patník není, usoudil; ale nač ty pravidelné, umělé jamky, neuhodl, nepřebádal.

      Nevšiml si, že vůz s velkým nákladem zatím odjel. Od záhadného kamene obrátil se do velkého, světlého průjezdu, kterýmž bylo jasně vidět na dvůr také světlý a volný. A za tímto nádvořím jaká zahrada! Více háj nežli zahrada. Stromů tam jako v lesíku, mladých a starých, košatých. Byly většinou holé; jen sem tam svítily zbytky podzimního zlata a purpuru po jejich haluzích v zářivém světle jiskrného dopoledne.

      Václav СКАЧАТЬ