F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek
Чтение книги онлайн.

Читать онлайн книгу F. L. Věk (Díl pátý) - Alois Jirásek страница 16

Название: F. L. Věk (Díl pátý)

Автор: Alois Jirásek

Издательство: Public Domain

Жанр: Зарубежная классика

Серия:

isbn:

isbn:

СКАЧАТЬ víno, Kometenwein, za světla veliké komety uzrálé, že na léta bude velikou, hledanou vzácností a že hrabě Kaunic, Adolf, Excelence, se již na ně těší.

      Jeník z Bratříc se zasmál; mihlť se mu starý hrabě, příbuzný nebožtíka starého kancléře, břichatý, krátkých nohou, hladce oholený, pověstný svými malými ústy, takže stěží mohl vypláznouti jazyk, mihl se mu, jak se mlsně, ale ztěžka oblizuje. Pak, bylo po jídle, se i ostatní zasmáli, když starý kanovník vesele líčil disputaci, kterouž onehdy měl s hrabětem o Schillera.

      „‚Amplissime,‘ ptala se mne Excelence, Je-li vám znám ten škribent, jakýsi Schiller?‘

      ‚Škribent!‘ Hrozím se. Jak můžete, Excelence, zváti tohoto velkého básníka, chloubu Německa, škribentem? Máme od něho klasická dramata, překrásné básně, vypsal třicetiletou válku, i jako historik vyniká.‘ ‚A to je mně čistý historik,‘ vpadl hrabě, ‚když se dopouští takových anachronismů jako v tom Vilému Tellu. Vystupují tam milosrdní bratří a tenkráte žádných nebylo. A jména falšuje! Wallenstein místo Valdstein!‘ A já na to:,Pictoribus, atque poëtis‘ – Hrabě však se nedal, dorážel dál a vytýkal; obzvláště Thekla byla mu velkým proviněním, a koneckonců našeho sporu, že Jeho Excelence rozsoudil: ‚Schiller! Ano, kdyby psal jako Voltaire!‘ A tu jsem už Schillera dále nehájil.“

      Held v tu chvíli stál stranou u okna s paní z Hanoldů, toho večera poprvé s ní sám. Dříve nemohli sami spolu promluvit pro společnost a také jako by se ostýchali a sebe se báli. Teď mluvili o Jeanettě a kdy bude zase společnost, tu u rady Slívky a později u hraběnky Bubnové. Počítali, aniž se přiznali, kdy se zas uvidí. Chtěli se navzájem sobě vyhýbat a těšili se, že se opět sejdou, chtěli sobě se vzdalovat, a přece se k sobě blížili..

      Na okamžik se paní z Hanoldů zamlčela a hleděla na Helda. Zdálo se mu, že se o něco rozhoduje, jako by mu chtěla něco říci, a začala na jeho překvapení:

      „Onehdy mne navštívil doktor Blumentritt.“

      „Nepřinesl asi nic milého.“

      „Přišel v záležitosti rozvodu.“

      Naráz se odmlčela a nedomluvila, neboť mířili k nim starý baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein, oba v černých punčochách a střevících. Zastavili se u nich, protože baron Ehrenburg přišel pro svědectví doktora Helda, aby dotvrdil, že ve Spálené ulici se usadili tajemní obyvatelé, pán s dámou, cizinci, a s děťátkem chlapečkem; ten pán že jest jen jako strážce a jako němý, že slova nepromluví, že hlídá tu malou rodinu, že všecko sic obstarává a platí, ale nic nemluví, a ta paní že je Francouzka, ví-li o nich doktor, a že tomu jistě tak —

      „Ano,“ přisvědčil Held, „Francouzka, madame Dupasquierová.“

      „Viděl jste ji? Viděl? Mluvil jste s ní?“ ptali se dychtivě staří páni jeden přes druhého.

      „Viděl, ano, a mluvil jsem s ní. Zavolali mne k tomu dítěti, když ochura-vělo.“

      „Tak, tak – a kde bydlí?“ ptal se rytíř Eisenstein. „Nad trinitárským kostelem, ten starý dům.“

      „Vždyť jsem povídal,“ baron Ehrenburg do toho. „A pane doktore, není-li to lékařské tajemství, a proč by bylo – Co ten chlapeček, jak se jmenuje —“

      „Leon, pane barone.“

      „Leon!“ opakoval baron, „Leon, ach!“ Trhl sebou, jak mu pojednou myslí zablesklo. „Leon, to by snad bylo —“

      „Tuším, co myslíte, pane barone,“ vpadl Held usmívaje se. „Ano, ano, alespoň poloviční Napoleon.“

      „Jak to, jak to?“ ptal se dychtivě rytíř Eisenstein hned nechápaje a baron mu horlivě vykládal:

      „Jak to pan doktor povídá. Napoleon – a poloviční je Leon. Slyšíte? Co jsem řekl? A nechtěl jste věřit; co jsem řekl! Povídá se, a je v tom vůbec něco záhadného. To všecko je tajemství. Francouzka, nemluvný muž, ne, muž ne, ale strážce, němý hlídač. Ten není otcem toho dítěte, toho Leona, viďte, pane doktore.“

      „Manželé to jistě nejsou.“

      „Je ta madame hezká?“ ptal se mlsně rytíř Eisenstein.

      „Velmi hezká.“

      „Mladá?“

      „Nejlepších let.“

      „A ten —“

      „Ten její společník? Asi čtyřicátník nebo něco starší. Víc o něm nevím; jenom to, že pořád stál v pozadí, mlčky, to se ví, a pak že mně platil, a to samými louisdory.“

      Starší páni, jejichž zvědavost ještě víc podrážděna, žasli. Baron Ehrenburg obracel se k rytíři Eisensteinovi opakuje: „Vidíte?“ a pojednou.se optal Helda, komu je ten chlapeček podoben.

      „Tomu nemluvnému strážci, od něhož jsem neuslyšel ani slova, jistě ne.

      docela ne. Ale,“ doktor mluvil naoko vážně, „mně by se zdálo, že jako Leon a Napoleon —“

      „Vidíte? Hlele, co jsem říkal,“ vpadl vítězně baron Ehrenburg, „to jsem také slyšel. To že je podoba, ale nápadná podoba – celý Napoleon! Tadyhle doktor je téhož mínění.“

      „Ale pane barone,“ ohrazoval se Held vida, že se baron bude dovolávati jeho žertem prohozeného mínění, a chtěl obrátit řeč. Nebylo však možná. Ano musil znovu vypravovat o svých vizitách v tajemné domácnosti u madame Dupasquierové, neboť ostatní společnost, přivábená živým hovorem starých pánů, seskupila se kolem nich.

      Helda to netěšilo. Hovor s Lory tak přerušen a již nadobro, neboť čilé jednání o tajemném dítěti, o němž baron Ehrenburg najisto tvrdil, ačkoliv ho nikdy neviděl, že je podobno Napoleonovi, se protáhlo. Held byl z toho až mrzut a v duchu se zlobil na oba staré, zvědavé šlechtice. Je oba vzrušovala neobyčejná zvědavost, jej živé účastenství. Lory začala o doktoru Blumentrittovi, zmínila se o rozvodu; chtěla se mu s něčím svěřit. Něco se stalo, něco ji asi tíží. Snad už nebude možná, aby mu to tady řekla. A jiti s tou nejistotou domů —

      Hleděl se vybavit z kroužku, hledal příležitost, aby s Lory samotnou mohl promluví ti. Podařilo se mu konečně, když páni se chystali ke stolku na karty; v tu chvíli byla paní Hanoldová na odchodu. Chvatně k ní přistoupil, když zahlédl, že na okamžik osaměla.

      „Něco se stalo?“ zeptal se rychle, s účastenstvím.

      „Přijede z Votavan.“

      Nejmenovala kdo; nechtěla ani vyslovit, že její muž. „Sem do Prahy k soudu?“

      „Ne, chce jednat soukromě, aby nedošlo na soudní řízení.“

      „Vy se s ním sejdete! A co – oč chce jednat —“ Held se lekl, jak se mu kmitlo, že Hanold snad by chtěl, aby se Lory СКАЧАТЬ