F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ a radost ze shledání. I Lory byla jím jako projasněna. Okamžik stáli proti sobě mlčky v blaživém vzrušení. Held začal o Jeanette. Nebyla doma; odešla s vychovatelkou na procházku. Děkoval za kytku.

      „Natrhaly jsnu— ji s Jeanettou před samým odjezdem.“

      „Ve chvíli odjezdu jste si vzpomněla.“

      Upřela na něj mlčky oči. „Teprve v tu chvíli —“ V hlase i úsměvu byla tichá výčitka. Hned však začala o letním pobytu, o zámečku hraběnky Bubnové, o pěkném parku, jak tam krásně, krajina že je půvabná.

      „Ale rozvaliny starého hradu jste tam neměla.“

      „Jako když jsem bývala u nebožky tety. Pamatoval jste si —“

      „Psala jste o nich blouznivě. I na vesnický hřbitov jste tenkrát chodila.“

      „Sterbegedankenvoll,“ vpadla a s úsměvem citovala: „Und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreutze mit dem wehenden Totenkranz. Tenkráte jsem byla okouzlena Höltym, tenkrát, osamělé děvče marně toužící.“ A kvapně dodala: „Teď už žádné myšlení na smrt. Mám Jeanettu – S tou jsem byla nejvíc, skoro celý den. Tak jí tam svědčilo, byla tam blažena; i mně se tam líbilo, ale po Praze se mně často zastesklo. Vzpomínala jsem v samotě, pod stromy, v parku, v tom zrovna svatém tichu letní krajiny a lesa; také co vy tu zkusíte —“ Pozarděla se a kvapně optala se: „Hrával jste —“

      „Hrával, každý večer; vám jsem hrál, Mozarta, Beethovena,“ bezděky tlumil hlas, „vaše zamilované skladby, vám —“

      „A já poslouchala, sama, v parku nebo na terase. Věděla jsem, že v ty chvíle hrajete.“

      „A nevěděla jste, že na vás vzpomínám.“

      Vzal ji za ruku. Zalekla se, nevyvinula však své ruky z jeho.

      „Tak dlouho jste nejela.“

      „Měla jsem tam ještě zůstat, hraběnka mne nechtěla pustit.“ Mluvila ve zjevném neklidu. „Ale rozhodla jsem se pojednou. Musila jsem opět do Prahy —“

      „Přec!“ řekl radostně.

      Vstala kvapně a řekla tiše, prosebně:

      „Pamatujte —“

      „Přijela jste a kdy vás opět uvidím?“ povzdechl, jako by její prosby byl neslyšel. „Už snad ani ne na zahradě. Byla tak dlouho opuštěna —“ Nedbal, že se podřekl.

      „Zahrada? Na zahradě?“ žasla. „Vždyť vy —“

      Z předsíně sem zalehl jadrný hlas. Paní Hanoldová zchmuřila na okamžik čelo.

      „Smím vás navštívit?“ zeptal se Held rychle a vida, že se žádosti lekla, dodal: „Rád bych malou Jeanettu uviděl.“

      „Přijďte se na ni podívat.“

      Komorná vstoupila, hlásíc barona Jeníka z Bratřic. Vešel v tmavém fraku, v přiléhavých nohavicích světlejší barvy, v botách s kopnami, vzpřímeně, ač ne strnulého držení těla.

      „Přicházím vysoce váženou sousedku uvítat,“ začal položertem, polovážně, volně, jak bylo dovoleno dávnému příteli domu. „Ach, doktore, vy! Myslil jsem, že budu první, a jak vidím, přicházím pozdě s novinami. S hudebními najisto, to si teprve netroufám: tuto náš znamenitý muzikus doktor —“

      „Nevím o žádné zvláštní novině, pane barone.“

      „Tak! A – opravdu? O Tomáškovi nic?“

      „Že skládá operu. Ale to je už —“

      „Známo, dřív, ano, ale že už složil, dokončil tu operu, to je jistě novinkou, i to, že bude ještě letos v prosinci provozována,“ oznamoval horlivě Jeník, jenž se zval paní Hanoldové sousedem, poněvadž bydlil v téže ulici, třebaže dál, blíže k Dobytčímu trhu. Byl potěšen, že svou novinou překvapil i doktora Helda.

      „Jak se jmenuje nová opera?“ zeptala se paní Hanoldová.

      „Serafina. Ale jen to vím a více nic. Tomášek dělá s tím drahotu, nic nepoví. No, dočkáme se; v prosinci najisto.“

      Doktor Held se poručil. Druhého dne touže dobou přišel opět. Malá Jeanetta byla doma. Ale jen se s ní uvítal, jen přisedl proti ní a proti paní Hanoldové, hlásila komorná návštěvu, doktora Blumentritta. Held se dlouho nezdržel tuše najisto, že advokát přišel v záležitosti rozvodu. Odcházel nespokojen. Tak se těšil; nadál se chvíle přátelského hovoru, takové chvíle, jaké bývaly, kdy Lory poprvé ujela z Votavan a meškala u tety, baronky Skronské, v jejím domě v Ječné ulici, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti prohřívalo jejich hovory, kdy nevzpomínali šerých stínů minulosti a nemyslili na budoucnost.

      Held nemluvil s paní Hanoldovou po těchto dvou návštěvách několik dní, jen ji uviděl, dvakráte, v zahradě za vyjasněných odpolední říjnových. Pak uhodil nečas, pršelo, zahrada opuštěná pustla; vítr rval poslední listí jejích stromů a zavál zase stezku i vybledlý trávník.

      Samý konec října setkal se Held s paní Hanoldovou ve společnosti u rady Slívky ze Slivic, jenž měl byt v Nových alejích. Přátelská ta společnost, jež se před lety scházívala také v salónu baronky Skronské, bavila se tu jako tenkráte hudbou, hovorem i hrou v karty. Této se obyčejně účastnil rytíř Jeník, baron Stentsch, hraběnka Bubnová, baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein.

      Novým členem společnosti byl kanovník Arnold, vážný starý pán silně prošedlých vlasů, duchaplných očí, na věk nápadně svěžích tváří, prokvet-lých pletivem jemných, zardělých žilek, někdy vychovatel nejvyššího purkrabí hraběte Kolovrata, bratra hraběnky Bubnové. Byl milého, uhlazeného chování, učený, měl pěknou výřečnost; mluvil vážně, s jistou však koketní lahodou, debatoval živě, ale vždy s velikou šetrností a zdvořilostí vůči svému protivníkovi.

      Rytíř Jeník rád vídal elegantního a k dámám vždy galantního starého kanovníka, poněvadž o něm věděl, že není žádný „liščí jezuvit“, anobrž že je svobodného smýšlení. Ano, přišeptávali si o něm, že byl nebo dosud je členem iluminátského spolku, že jezdíval do Němec do tajných jeho schůzí a tam že se v těch schůzích stýkával s Herderem i s Goethem.

      Záhy se dostal do politiky; z jeho hovoru jevil se rozhled velice zkušeného a vzdělaného muže a sálala zášť k Napoleonovi. Nenáviděl ho jako despotu, jenž jmenovitě Německo uvedl v porobu. Uznával jeho génia a vážil i nesmírnou moc, ale vážil i vše, co proti Napoleonovi. Mluvil o boji, který proti němu v Německu vybuchne jistotně, o agitačním díle pruského ministra Steina a pruských emigrantů v Praze.

      „Pánové,“ řekl, „pruská vláda musila z rozkazu Napoleonova zrušiti Tugendbund, ale on pro to je a působí, třeba tajně; ale tím víc a vydatněji. Vím to, mám to z jistého pramene, jednoho z nejhorlivějších jeho členů, je tady v Praze, uvedu jej jednou s dovolením, abyste poznali СКАЧАТЬ