F. L. Věk (Díl pátý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ by maně se tam obrátila, jen po jeho okně. Pudilo jej, aby přistoupil, vyhlédl, aby ji pozdravil, než ubránil se.

      „Co z toho,“ řekl si, „a jako student. A kdyby někdo ze sousedství —“

      Jindy, kdykoliv se vrátil, zahrál na anglickou kytaru nebo klavír. Nyní v ty chvíle, za bílého dne, nehrál. Teprve když zahrada ztichla, když paní Hanoldová s dceruškou odešla, když pod kaštany a lipami se smrákalo, usedl ke klavíru. Za těch vlahých až dusných večerů hrál Mozarta častěji nežli jindy. Lory jej milovala. Myslil na ni a tušil, že tóny jeho hry neprší jenom do šera starých stromů, že nevyznějí bez ohlasu, že Lory jistě naslouchá, a oddaně, s vroucím porozuměním.

      Tyto hovory duší prostředkem tónů a harmonií, tyto intimní koncerty přestaly pojednou mimo nadání. Za týden poslala paní Hanoldová Heldovi lístek, kterým mu oznamovala, že přijela do Prahy hraběnka Bubnová z letního svého sídla, majíc v Praze nějaké neodkladné řízení, že ji, Hanoldovou, navštívila a pozvala na venkov a že pozvání přijala hlavně kvůli Jeanettě. Zítra že mají odjet, ale dnes pojednou že Jeanetta ochuravěla, že má trochu horečku, a proto že se obává vydati se s ní na cestu. Nakonec žádala o radu.

      Held šel bez prodlení podívat se, jak je s Jeanettou. Zastal ji na lůžku a paní Hanoldovou všecku polekanou. Než Heldovo slovo naráz jí uvolnilo. Shledal, že není třeba se obávati, že bude Jeanettě do večera rozhodně líp a do rána tak, že bude možná, aby podnikla cestu.

      „Jen ať jede. Jeanettě bude zdrávo a vám, paní baronko, v tento čas zajisté také.“

      „Posíláte mne —“ Nedořekla, jako by něco prohodila, co nechtěla nebo neměla. Ale do očí si zahleděli a na okamžik se odmlčeli jako ve zmatku. Held první se vzpamatoval a lékařsky vážně opakoval, že jí na zdraví prospěje, bude-li v přírodě, na čerstvém vzduchu, a ne mezi rozpálenými zdmi města, v dusnu jeho ulic.

      „A vy tu zůstanete; pořád v Praze,“ znělo starostně. „Jste tak zaměstnán celý den —“ řekla s účastenstvím, „od rána do večera. Ani vás není vidět.“

      Usmál se, nevyzradil, že ji vídá každý den.

      „A ještě po denní lopotě potěšujete lidi. Naslouchám vaší hře. Ale včera,“ vzpomněla, „co to bylo, co jste hrál? Ta první věta, ach, ta nitrem otřese, a druhá, tak milá, sladká melodie, s tím líbezným podloženým průvodem, smiřuje a tiší bolest —“ A tišeji dodala: „Beethoven snad —“

      Held přikývl.

      „Ano, osmá sonáta – A vy jste —“

      Vtom vstoupila vychovatelka. Held opakoval lékařskou radu a oznámil, že ráno, před jejich odjezdem, u Jeanetty se ještě zastaví.

      Stalo se, jak řekl. Přišel po ránu, když byly na odjezd uchystány. Přišel kvůli Jeanettě a také rozloučit se, to věděla paní Hanoldová. Proto i změnil svůj pořádek. Touto dobou bývá již v nemocnici. Pro dnes tu cestu odložil —

      Stalo se, jak včera řekl. Jeanetta byla zase jako rybička a nemohla se již dočkat, až sejdou dolů ke kočáru, který čekal před domem.

      Held se s ní rozloučil hovorně, s paní Hanoldovou skoro mlčky. Přál jí, aby ji venkov těšil, stiskl jí ruku a odešel. Jeanetta plná radosti a nedočkavosti žvatlala, repetila, když ji usazovali do kočáru. Paní Hanoldová se usmívala, srdce však jí zatrnulo tesknotou, jako by odjížděla do daleka a nadlouho. Kvůli dítěti jela ráda z Prahy, sama by byla zůstala, třebaže „on“ ji posílal. Tak vážně lékařsky, ale přec – Obrátila se z kočáru; na konci Spálené ulice směrem k Perštýnu uviděla Helda. Právě stanul a ohlédl se za nimi. Za nimi – Bude vzpomínat. A ona —

      V. O ZNÁMÝCH I NEZNÁMÝCH, JMENOVITĚ O „STARCI Z HOR“

      Doktor Held ubíral se do nemocnice s myslí tesklivě dojatou. Myslil na paní Hanoldovou, uvažoval, jak vypuzena z Votavan, jak pokořena, a teď že musí k cizím, chce-li dcerušce a sobě popřáti svěžejšího vzduchu, a jak bude dál – Hned jak přibyla do Prahy do domu U zlaté hvězdy, chtěl se zeptati zemského rady Slívky, co paní Hanoldová hodlá, zůstane-li v Praze trvale. Rada Slívka však prodléval tou dobou na svém statku v horách. Také doktora Blumentritta, jenž býval hostem a také právním zástupcem nebožky baronky Skronské, nespatřil Held za delší čas.

      Druhého však dne po odjezdu paní Hanoldové přihlásil se advokát Blumentritt sám. Bylo před samým polednem, kdy Held se ubíral právě Starými alejemi po levé straně směrem k Prašné bráně. Nedaleko Kolo-vratské zahrady se za ním ozvalo: „Kam, doktore, kam se ženete —“

      „Ach, vy!“ zvolal Held obrátiv se. „Tam!“ a mávl pravicí, ukazuje přes ulici na palác donedávna hrabat Přichovských, nyní majetek velkoobchodníka a vojenského dodavatele Toškána.

      „Tam?“ divil se doktor Blumentritt. „Kdo stůně?“

      „Starý. Naříká na dech, kašle.“

      „To se nastudil v kostelích,“ žertoval advokát, „proč i tam chce podma-závat. To jeho modlení není beztoho nic jiného. Ale, doktore, co kdybyste mu předepsal, aby si dal ustřihnout cop —“

      „O, na ten recept by nic nedal. A ostatek byste měli začít vy právníci hubit cop. Zas už panuje a policajtská hůl,“ dodal Held vážněla trpce. Usmál se, když doktor Blumentritt na tato jeho slova dost hlasitě pronesená kvapně se ohlédl vpravo vlevo. Held hned přidal: „Víte-li, doktore, že jste v podezření a já také, my oba. U policie totiž, že jsme jakobíni —“

      „Proč?!“ žasl advokát.

      „Protože nosíme licousy; toho si policie všímá, o tom vědí, kdo nosí na spáncích vousy, o to se starají, o sekaturu, ale —“

      „Ne tak nahlas, doktore,“ chlácholil advokát.

      „Tedy o něčem jiném. Prosím vás, jak je se záležitostí paní z Hanoldů?“

      „Začali jsme proces.“

      „O rozvod.“

      „Ano.“

      „A co on —“

      „Hanold? Je dosud na Votavanech a ta metresa s ním. Chystá se s ní, jak mně řečeno, do lázní. Ach, kavalír!“

      „Jak proces —“

      „Nebude těžký. Ale té ušlechtilé paní je mně líto.“

      „Včera odjela na venkov k hraběnce Bubnové.“

      „Vím. Všecko se rozjelo a ještě odjíždí. Víte-li, že také Cornova je z Prahy. Na liteňském zámečku je, u Brechlera. Brechler je také jeho žákem a vděčným, jak patrno. Vzpomněl si a Cornova jistě rád přijal. Jaké tu měl teď živobytí, co on v Praze s tou svou penzičkou, teď, za té drahoty. Jistě tu měl trochu nouze, on, jenž vychoval státu tisíce vzdělanců —“

      Za СКАЧАТЬ