Lucerna. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ kde hrajete? Vy tu a kde on, můj muž, kde hraje, kde, kocour roztoulaný. Ale já vám povím – ne, já ne, někdo jiný.

      Mynář. Kdo?

      Klásková (vytáhne karty). Tyhle.

      Mlynář (vesele). Karty!

      Klásková. Jen se smějte. Karty povědí svatou pravdu, ty neošidí. (Spustí je pod palcem). Těch se ptám pokaždé, když se mně muž vytratí ze stavení někam na toulku a pokaždé.

      Mlynář. Co kladou?

      Klásková. Vždycky stejně, vždycky ; to se ví, proto že muž má pokaždé stejné spády. Že má myšlení jinde, kladou, a to má; že jedna osoba ženského pohlaví ho vábí, kladou, a to vábí. (Chvatně hledá v kartách.) Tahle ta; ta povídá, že mně vstoupila ta ženština do cesty. To je taky jistotná pravda, vstoupila. Zemánková, vdovička.

      Mlynář (káravě). Víte to jistě?

      Klásková. Jistotně vím, že by si muž namlouval, že by jinde sháněl, co má doma. Co pak jsem nějaká baba, nějaká ochechule, co pak.

      Mlynář. A nestihla jste ho při ničem?

      Klásková. A to by bylo! Ještě to! Je dost, že to karta klade.

      Zajíček. Byl u mne a šel na zámek stran toho vítání.

      Klásková. Já ho taky uvítám, votiperu.

      Mlynář. Klásková, vy jste jako krkavec ženská.

      Výstup 10

      Braha, předešlí.

      Braha (ve dveřích mlýnice vzrušen). Pane otče, pane otče, je tu!

      Mlynář. Kdo?

      Braha. Vodní mužíček, hastrman.

      Zajíček, Klásková. Hastrman!

      Braha. Spustili jsme a všecko šlo jako když namydlí, vždyť jste viděl, a teď najednou se kolo zastavilo a stojí; a všecko na něm v pořádku, ale hastrman se za ním kmiť, červená čepička, zelený kabát a knoflíky se mu blýskaly jako zlato, já ho viděl, byl to on, vodní churota. Já jsem vám povídal, že se bude mstít za Haničku.

      Klásková. Co, že taky obchází! Kvůli Haničce? Taky takový kocour?

      Mlynář. Pojďte.

      Braha. Vezměte provaz z lýčí.

      Mlynář. Poženu ho i bez provazu (kvapně do mlýnice).

      Braha (za ním).

      Klásková (k Zajíčkovi). Pojďte se podívat. (Kvapně do mlýnice.)

      Zajíček (jde za ní. u dveří se však zastaví, okamžik čeká. pak odběhne dveřmi na síň).

      Jeviště okamžik prázdno.

      Výstup 11

      Hanička, pak bába.

      Hanička (skrývajíc za zády starou lucernu, dřevěnou, dost velkou, stane ve dveřích ze síně, rozhlédne se, pak rychle vstoupí a postaví lucernu na stůl, prohlíží si ji. otevře dvířka, zavře, pojednou naslouchá, rychle postaví lucernu na lavičku ke kamnům, postaví se před ni, obrácená ku dveřím ze síně, odkudž vejde.)

      Babička. Sama? A bez koření a bez kvítí? (Pohlédne na stěnu.) Áh, věneček.

      Hanička. Koření je už na půdě na komůrce. Zanesla jsem je tam, dvéře byly otevřeny.

      Babička. Proč nečekalas? Kdož ví, jak jsi to uložila.

      Hanička. Ó dobře, můžete se podívat.

      Babička. Teď už tam je šero.

      Hanička. S lucernou tam nechcete?

      Babička. Kdož by teď chodil s lucernou.

      Hanička.. Já hned. Mám ráda lucernu.

      Babička. Její světlo; to obveselí. Je smutná tma, je smutná noc, všemu dějů mátě. Ta má svou moc a svý právo.

      Hanička (tišeji). Je královna duchů a ti jsou její služebníci.

      Babička. Královna duchů a nikomu dobrá. Proto světlo obveselí, zvláště když člověk bloudí širým polem o podzimním večeru a když najednou proskočí tmou světylko, v lucerně na lišni, když vůz zahrkotá opuštěnou silnicí.

      Hanička. A ještě veselejší je v zimě, když všecko zaváto, večer, když děvčata pospíchají na přástvu a na cestu si lucernami svítí, když pruhy světla se kmi tají po sněhu a po stromech a dlouhé stíny kolem poskakují a se honí, když všude smích.

      Babička. Však smutné je to světylko, když je nesou před knězem cestou k nemocnému, když smrt už čeká.

      Pomlka.

      Hanička (pojednou). A já, babičko, mám ráda lucernu i ve dne, bez světla.

      Babička. Hele, a proč ?

      Hanička. Ó co jsem v lucerně všecko vídala, když stála přede mnou a její sklo, její stěny se leskly! To byl skleněný pokojíček, můj skleněný zámek. A v něm byla malá, krásná princezna a krásný princ, ty jsem viděla, a jeho dvořané tam byli, páni a paničky ve vyšívaných šatech, všecko se na nich třpytilo zlatem a drahými kameny, všecko jen svítilo v tom skleněném paláci. (Ustupuje pozpátku ke kamnům.) A dnes jsem v něm byla zas. Stál v háji, v samém kvítí. Kolem něho houšť černobýlu, zlatá divizna a modrý jedhoj, plícník, pivoňka a divné koření. Všecko kolem vonělo rmenem, mateří douškou a skleněný zámeček stál v tom sám a sám, opuštěný zaprášený.

      Babička (hledí na ni tázavě). Skleněný zámeček?

      Hanička. Na půdě, na komůrce, babičko, tuhle, (vezme lucernu, jde s ní k babičce). Tu je. (Zdvihne ji proti oknu, v němž hoří červánky.) Hle, rozsvítili, vidíte, princ přišel za princeznou.

      Babička. Dítě, cos to udělala?

      Hanička. (divíc СКАЧАТЬ