Lucerna. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ O rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejsí Dornička už nemusila čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic, jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé přes pole, přes vrchy, v dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků. To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech skomponíroval.

      Hanička. A proč, pro koho?

      Zajíček. Vrchnosti, nové vrchnosti, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé sem přijede a s ní vrchní guberno.

      Hanička. Kdo je to?

      Zajíček. Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá slavné uvítání – a já (tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima, Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.

      Hanička. A to skládání – ta supplika.

      Zajíček. Tu po té kasací pěkně podám. Povídám v ní, co a jak, že já jakožto jeden školní mládenec, spolu klarinetista primarius, fidicen, valthornista a basetlista, též také k tomu organista a v nějakých menších věcech i komponista – (položí náhle housle, hrabe se v kabátě, vytáhne suppliku). Ale abys viděla, tady to je, poslechni, co jsem paní kněžně napsal. (Čte:) Pomni jenom, že jsem kvočna tvoje, která má kuřátek osmdesát dvě, třicet čtyři v kukance lohovické, čtyřicet a osm k tomu v bukovické, tři dni sedím v hnízdě lohovickém a tři dni ostatní v bukovickém. Nesmím si odpočinout ani v noci, musím i příst a často přes půl noci

      Hanička. Myslíte, že vám ta prosba pomůže?

      Zajíček. Vždyť by se skála obměkčila, jak důtklivě prosím a žádám. (Čte:)

      Jak doufá kuřátko v kvočinku svou, tak doufám v paní kněžnu milostivou. Ponížený a poslušný jsem vždy milostivé vrchnosti v čas každý. Zajíček Josef ve Lhotě rozený, v horách Jestřábských mám bydlení. V Bukovici v noci jsem to psal a při tom svou bídu rozvažoval.

      Datum jest třicátého června, když měsíček svítil mně do okna.

      Hanička (se za čtení zasmušila, vážně hledí na Zajíčka).

      Zajíček (zaražen). Ale bože, Haničko, ty nic, a tak se díváš.

      Hanička. Je mně vás líto, že se tak poníženě shýbáte a pokořujete.

      Zajíček. Když musím! Považ, jen považ, Haničko, v městečku je kantorské místo, a kdybych je dostal, byl bych při tom regens chori! Považ, zasedl bych za varhany farního kostela, řídil bych kůr, bože, jaká radost! A také by to něco neslo, pěkný sobotáles, deputát, kolik sáhů drev, koledy, a štola dá zas na penězích. To bych si moh’ Dorničku vzít ihned, od té chvíle, považ! A spinet bych si časem pořídil. Bože, jaké živobytí! Proto ty prosby, proto se poníženě ohýbám. Ach, kolikrát jsem to musil udělat zadarmo! Před kým se ohýbám, před jakými strejci! No ale, pomyslím, co dělat, jaká pomoc, a těším se v duchu, že jsem přec něco jiného a zapomenu na jejich hloupou pýchu, obzvláště když hraju, když mě to zrovna vznese a jsem uvnitř spokojený, jako když se krásně vyjasní. A i když nehraju a jen tak sedím podvečír a i v noci, když slyším krásnou muziku. Jistě slyším, v duchu, v hlavě, divnou, krásnou – Rozumíš-li mně.

      Hanička. Rozumím.

      Zajíček (vzrušuje se). Slyším, slyším. Jen ji chytit, chytit.

      Výstup 8

      Mlynář, předešlí.

      Mlynář (stane nepozorován ve dveřích mlýnice).

      Zajíček. Ale někdy, když se na mne tak jako s kruchty dívají a nejvíc když mne litují ale opravdu nic při tom necítí leda libost a spokojenost, že jim je lip, když se musím krčit, vykřikne to ve mně, zbouří se opravdu.

      Mlynář (s úsměvem). Ale ne na hlas; je to tichá bouřka.

      Zajíček (překvapen). No, no – kdyby přišlo do tuha, no – a také co dělat, jaká pomoc.

      Mlynář (stane u květin). Tos toho, Haničko, natrhala. (Pohlédne na stěnu : věneček jej mile překvapí). A upletla opravdu (přistoupí k němu) čerstvý věneček. Kde je ten zvadlý?

      Hanička. Tu je v kvítí, donesu ho na oheň (dává kvítí do klína) a koření babičce na komůrku. Však jsem tam už dávno nebyla. Babička ji hlídá jako poklad.

      Mlynář (škádlivě). Mateřídoušku taky odneseš?

      Hanička. Ó, tu jsem již uschovala. (Na odchodu.) Ale nevím, jak mně budeš žehnat, až se dovíš, kam. (Odejde rychle dveřmi na síň.)

      Výstup 9

      Mlynář, Zajíček, pak Klásková.

      Zajíček (za Haničkou). Jako laštovička.

      Mlynář. Co jste nám Jozífku přines?

      Zajíček. Novinu.

      Mlynář. Ó už vím.

      Klásková (na síni). Že tu není. (Na prahu.) Že tu není, že ne.

      Mlynář. Váš muž? Není.

      Klásková. Aha, pan spomocník! (Vstoupí). Tak tady není. (K Zajíčkovi na jisto.) U vás nebyl.

      Zajíček (rozpačitě) Klásek?

      Klásková (nečekajíc, rychle). Ne, řekněte ne. No. Taky ne. Ó, já věděla. Že prý doskočí sem do mlýna, povídal, zeptat se stran mletí, jestli byste nám ten trošek semleli. Najednou si vzpomněl, najednou taková starost o mletí. Ale to on, když jsem byla na zahrádce jistě dostal nějakou štafetu. – Jen jsem se na zahrádce omrkla, a už to bylo – už od stavu pryč a hned se strojí.

      Zajíček (nejistě). To jsem.

      Klásková. СКАЧАТЬ