Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický
Чтение книги онлайн.

Читать онлайн книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický страница 15

Название: Moderní básníci angličtí

Автор: Jaroslav Vrchlický

Издательство: Public Domain

Жанр: Зарубежная классика

Серия:

isbn:

isbn:

СКАЧАТЬ nezpíval,

      by vítal chodce v zemi dálné

      na oase, kde pouště pal

      kdes v Arabii skalné;

      ba sotva kukačky tak žaly

      se plně, silně rozléhaly

      ve oceanu tichý klid

      až nejdálnějších od Hebrid.

      Co zpívá tu, kdo ví to dnes?

      Co tonů těch dí žalné roje?

      Zda trudů zašlých lká v tom směs,

      ryk zapadlého boje?

      Či tyto prosté nářky pějí

      o věcech, jež se denně dějí,

      trud všední, starost, péče hlas,

      jak bývalo a dnes je zas?

      Ať komukoliv pěla jen

      zpěv její slyším neustále,

      obličej k srpu nakloněn

      v své práci zpívá stejně dále.

      Naslouchám dojat bez pohnutí,

      ač do hor dál mne cesta nutí,

      ač dozněl v uchu zpěvu spád,

      zní v srdci dál mi napořád!

      Motýlovi

      Ó sečkej, k čemu taký chvat?

      Dél trochu tady musíš stát!

      Vždyť vše, co bylo dětstvím mým,

      vše ve tvém zářném zjevu zřím.

      Blíž ke mné! Neleť do oblak,

      plá v tobě zašlý čas,

      ty neposedo, kouzlíš tak

      mně v srdce obrazy i zrak

      můj dům otcovský zas!

      Ó krásný, krásný čas to, ach,

      svou sestru Emelinu v hrách

      i sebe vidím, bez dechu

      motýla honit v pospěchu.

      Jak pravý lovec za ním v rej

      jsem loukou divým skokem spěl

      přes keř i trn, až chyt jsem jej

      co ona – Bůh jí požehnej! —

      se bála, střít mu pel.

      Kukačce

      Ó posle jara! Slyšel jsem

      tvůj zpěv a cítím ples

      ó kukačko, jsi ptáčetem

      jsi putující hles?

      Já v trávě ležel v myšlenkách,

      v tom zpěv tvůj zazněl blíž,

      a dál jej nesl k svahu svah —

      teď z blízka zněl – ó slyš!

      Ať vypravuješ údolí

      o slunci, kvítí jen,

      mně ve tvém zpěvu hlaholí

      dnů zašlých mnohý sen.

      Miláčku, v tomto roku též

      buď uvítán v náš kraj,

      Ty že jsi ptákem? – to jest lež,

      mně hlas jsi, mně jsi taj!

      Školáku zněla tvoje zvěst,

      jenž naslouchal ti rád,

      za tebou tisíci spěl cest

      skrz keře, na strán, v sad.

      Tě uzřít, já se naběhal

      v luh svěží, v lesů mrak,

      byls láska má, mé touhy žal

      jen toužen, nezřen však.

      A zase tobě naslouchám,

      tvůj v trávě slyším hlas,

      jak naslouchám, tu vzpomínám

      na mládí zlatý čas.

      Ó šťastný ptáku! Země zjev

      se zdá být, vzdušný kraj

      a sadem vil jak zní tvůj zpěv

      a pro tebe jen ráj!

      Nás jest sedm.

      Tak prosté děcko,

      dech jehož splývá, hravý sen,

      jež cítí život v údech všech,

      co o smrti ví jen?

      Já potkal děvče z vesnice,

      „jsem stará osm let!“

      Vlas kučeravý do líce

      jí hojnou kšticí slet.

      Venkovské měla vzezření

      a sprostý selský šat,

      však očí lesk v svém záření

      mne začal v srdci hřát.

      „—Kolik máš sester, bratříčků?

      mé dítě,“ já se ptal,

      zří s žasem na mne chvilčičku —

      pak dí: „Všech sedm mám.“

      A kde jsou? – ptám se. „—Sedm nás,

      zpět ona hovoří,

      dva v Conway šli – to dávný čas,

      a dva jsou na moři.

      Dva na hřbitově leží již,

      tož sestra s bratrem mým,

      a vedle malá naše chýš,

      kde s matičkou svou dlím —.“

      – „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,

      dva na moři že jsou?

      A přec vás sedm? – Dítě, víš,

      to jest mi hádankou!“

      – „A přece sedm jest nás všech“

      (dá děvče v odpovéď)

      „dva spí, kde stromů stín si leh

      tam na hřbitovní zeď.“

      – „Ty mateš se, mé dítě, dím,

      tys živa, líčko květ,

      a dva když v stínu hřbitovním,

      pak zbývá vás jen pět.“

      – „Jich hrob je snadno uvidět,“

      dí děvče, „zeleň svěží

      zříš z chatky ven pár kroků jen,

      kde vedle sebe leží.

      Své pletení si beru tam,

      tam šat si ovroubím,

      na jejich hroby usedám,

      a často zpívám jim.

      A často slunce rudý svit

      když v západ zaměří,

      smím s matkou svojí k nim tam jít

      se svojí večeří.

      Má СКАЧАТЬ