Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

Чтение книги онлайн.

      Andělé večera ty s krásnou kšticí,

      teď na horách co slunce odpočívá,

      své lásky zažhni pochodeň a zářný

      si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!

      Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,

      tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí

      všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.

      Na vodách tvých ať usne zefyr tiše,

      kaž ticho třpytným okem svým a umyj

      šer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš,

      pak bude zuřit vlk a hustým lesem

      lvů oči kmitnou. Pastvy našich lučin

      tvá skropí svatá rosa, pak ó chraň je

      svým vlivem mocným, sladká večernice!

      Ó svatá dívko, v nejčistější bělost

      ty oděna, ach, otevř zlaté brány

      a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi

      spí posud, světlo ve Východu jizbách

      ať vládne tebou, přines rosu sladkou,

      jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.

      Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu

      jež probouzí se jako lovec k honbě,

      slez okřídlenou patou naše vrchy!

      Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí

      stem šedých křemenů si hrál,

      blíž hlohu, který stříbrem svítí,

      vln rej až k hlavě mé se vzpjal,

      tu růžné přišlo dítě ke mně,

      ó modrých očí luzný vděk!

      „Jak daří se?“ mi dělo jemně

      přes potok skočíc nazpátek.

      Já viděl vodu dále spěti,

      však obraz její v duši tkvěl,

      žil odtud mojí ve paměti,

      ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.

      Já stih ji, mech kde bujel měkký

      a tymian u našich noh,

      však s kvítím mech Haničky vděky

      tvář růžnou sotva předčít moh.

      A v háji viděl jsem ji zase,

      i v údolí a v houštině,

      kdy bledý měsíc v zářném jase

      se stápěl v mraků družině.

      Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí

      a k nebi naše sliby jdou,

      já uvítal ji v chatě svojí

      a růžná Hanička je mou.

      Jak oblak, cestou já jsem šel,

      jež táhne přes vrchy i dol,

      tu množství narcisků jsem zřel,

      vše zaplavily zlatem kol,

      pod stromy, v keřích, na vlnách

      kol tančily, jak vítr táh.

      Jak nedohledných hvězdic řad

      plá z mléčné dráhy dolů k nám,

      bez konce plály odevšad

      břeh věnčen jimi tu i tam,

      jich byly sta, zde v směsici

      se skláněly, jak tančící.

      Tak vlny zahanbil jich třpyt!

      Jak tančily zde o závod,

      tu musil básník vesel být

      rej plesný vida v tůni vod,

      já zřel a zřel a nemyslel,

      ký zisk jsem z toho zření měl!

      Teď na loži když ležím svém,

      půl v snění a půl v dřímotě,

      jich hru před duše zrcadlem

      zřim v blaživé jich samotě,

      ples v srdce mé se přimísí

      a to v ráz tančí s narcissy!

      Jak přelud byla spanilý,

      když oči mé ji spatřily,

      tak luzná její podoba

      jak okamžiku ozdoba.

      Jak hvězdy v šeru její zrak,

      a jako soumrak vlasů mrak,

      vše na ní půvab hotový

      a rosný úsměv májový,

      stín tančící a škádlící,

      tu děsící, v ráz mizící.

      Pak vstoupila v můj užší kruh

      a byla žena též, ač duch

      tak svěží ve všech pohybech

      s půvabem divčím v pracích všech.

      Vzpomínku i naděje zář,

      vše zrcadlila její tvář

      a přec ne bytost povznešená

      nad vše, čím život jest a sténá,

      nad lehký trud, nad žertů vděk,

      bol, hanu, chválu, polibek.

      Teď jasným okem šťastný zřím

      tep srdce, jež vlá tělem tím,

      jde zamyšlena v práci své,

      kam přísný žití cíl ji zve,

      má rozum, její vůle stálá

      jest přísná, činná, vytrvalá,

      bez falše, lsti, je žena pravá,

      jež těší, velí, radu dává

      a přec duch tichý, kol nějž vlá

      zář podivná jak andělská!

      Viz tamo děvče samotné

      z hor našich statné děvče, polem

      jak СКАЧАТЬ