Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

Чтение книги онлайн.

      Ó čase, jenž svou jemnou ruku kladeš

      na všecky trudy, každou ránu hoje,

      jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,

      a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!

      Tys poslední má naděj a já mním,

      až utišíš mé všecky slzy žárné,

      jež tekly pro mé milování marné,

      že v červánky se klidně zahledím

      Na všecky žaly, které přešly již

      jak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,

      na večer pozdě samotář pták zpívá,

      víc na křídlech necítí deště tíž.

      Však jaký as je srdce zármutek,

      jež od tebe jen doufá spásy lék!

      Zpět k rodnému zřím ostrovu,

      ač drahný tomu čas,

      tvůj vidím úsměv poznovu,

      tvé písně slyším zas.

      Než v druži dívek naleznu

      ach, podobnou ti jen,

      tak mladou, svěží jako v snu,

      jak mnohý prchne den!

      Když vidí dívčí ideal

      v myšlénkách duše zor,

      ten obraz fantasií vzplál

      odstínů měkkých vzor.

      Chci vhroužiti se v obraz ten

      v té tváře milý rys,

      a v úsměv říci spokojen:

      „Tu dívku znal jsem kdys!“

      Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš

      skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať

      své oči andělské na výspu naši,

      sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!

      Vše hory mluví spolu a co mluví,

      to poslouchají doly, s touhou oči

      k tvým zářným praporům se točí, k našim

      již prsům obrať svaté svoje nohy!

      Sem s východních již vrchů! Našim větrům

      nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti

      dech svůj jak z rána tak i večer, vylej

      své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!

      Jej prsty svými vyzdob spanilými,

      své polibky na jeho ňadra vtiskni,

      vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,

      jež pro tebe své kštice upravila!

      Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,

      skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,

      stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto

      jsi často u nás rozbilo stan zlatý

      a spalo pod našimi duby, žasem

      líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.

      Jak v stínech hustých slýchali jsme často

      tvůj hlas, když Poledne na zářném voze

      v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů

      se posaď v údolích, v mech, na pokraji

      čistého zřídla hedvábný šat odlož

      a uvrhni se do šumících proudů!

      Náš kraj miluje léto v jeho slávě!

      Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí

      v stříbrné loutny, bujnější mláď naše

      nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,

      jež tančit umějí. Dost máme písní

      i nástrojů, ech sladkých, vody čisté

      jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.

      Ó Jeseni, ty obtížená plody,

      ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,

      pod střechou mou se posaď, odpočiň si,

      tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk

      a všecky roku dcery tančit budou,

      o květech zpívej nám, o plodech píseň!

      „Své vděky poupě slunci otevírá

      a láska jeho žilami již kypí,

      skráň Jitra kol je ověnčena květy

      a kvítím skromný Večer skráň si stíní,

      až bujné Léto do písně se pustí

      a mráčky květy na hlavu mu vsypou.

      Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,

      na lehkých křídlech kolébá se Radost

      po zahradě neb do stromů si sedá.“

      Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,

      pak zvedla se, pás stáhla si, za hory

      pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.

      Svou demantova bránu zavři, Zimo!

      Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác

      jsi postavila v mlze. Naše střechy

      ty neotřásej třeskem svého vozu.

      Mne neslyší. Kovová СКАЧАТЬ