Moderní básníci angličtí. Jaroslav Vrchlický

Чтение книги онлайн.

      Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,

      hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,

      chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,

      vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.

      Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,

      a zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,

      že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,

      že bylo od Jakuba – ó hořké vzpomínání!

      Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,

      však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,

      nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,

      jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.

      On uleh do postele a nejed, nepil již,

      jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“

      A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,

      a jakby konec všeho, sousedy zavolal.

      Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,

      a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,

      jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,

      to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.

      Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,

      rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,

      o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,

      bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!

      Což já se o to staral, jen tys mi udělala

      a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.

      „Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,

      já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“

      Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,

      mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,

      já chorobné zřel srdce – ó proč jsem ruku vzal?

      ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.

      To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,

      když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo

      a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí

      a já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!

      „Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.

      „Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,

      vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,

      jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“

      My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,

      děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,

      dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,

      kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“

      My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,

      však jasná slza v oku, já neznala se více,

      srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,

      bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.

      Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.

      Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?

      U krbu starouškové, u prsu hoch se směje

      a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!