Aréna 3 . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ je Vůdcova tvář bez výrazu, vím, že s ním naše žadonění pohnulo.

      “A teď,” řekne rychle a postaví se, “Generál Reece vám přidělí ubytování a ukáže vám je.”

      Všichni si také stoupneme. Vůdce položí ruku na Breeino rameno a začne ji vést ke dveřím. Pak jsme všichni najednou vedeni do chodby.

      Stojíme tam otřesen, sotva můžeme pochopit, co se právě událo.

      “Dostali jsme se dovnitř,” řeknu a mrkám.

      Ben pokývá, vyhlíží stejně překvapeně. “Ano. Dostali.”

      “Toto je nyní náš domov?” zeptá se Bree.

      Přimáčknu si ji k sobě. “To je domov.”

      *

      Následujeme Generála Reece ven, kolem řad malých cihlových budov, jednopatrových, pokrytých větvemi pro dobrou kamufláž.

      “Muži a ženy jsou odděleni,” vysvětluje Generál. “Bene, Charlie, vy budete bydlet tady.” Ukáže na jednu cihlovou budovu, která je pokrytá hustým břečťanem. “Brooke, Bree, vy budete přes ulici.”

      Ben se zamračí. “To lidé nebydlí se svými rodinami?”

      Generál trochu ztuhne. “Nikdo z nás nemá rodinu,” řekne a poprvé je v jejím hlase nějaká emoce. “Když opustíte armádu, nemáte možnost vzít s sebou svého partnera, děti nebo rodiče.”

      Pocítím v břiše bodnutí ze sympatie. Můj otec nebyl jediným, kdo opustil svou rodinu kvůli tomu, čemu věřil. A já jsem nebyla jedinou osobou, která opustila svou matku.

      “Ale cožpak si od té doby nikdo nezaložil novou rodinu?” zeptá se Ben a tlačí na ni, jako by nedbal jejích bolestných pocitů. “Myslel jsem, že jste říkala, že jste začali se zalidňováním.”

      “Momentálně tu nemáme žádné rodiny. Ne v tento okamžik. Společnost musí být kontrolována a stabilizována, abychom se ujistili, že máme dost jídla, prostoru a zdrojů. Nemůžeme si dovolit, mít lidi, kteří by se rozmnožovali podle svých představ. Musí to být regulováno.”

      “Rozmnožovali?” řekne Ben pod vousy. “Používáte pro to zvláštní pojmenování.”

      Generál našpulí rty. “Chápu, že máte otázky, ohledně toho, jak to tu funguje a chápu, že pro vás, jako příchozí zvenčí, to může být nezvyklé. Ale tvrz Noix přežila, díky pravidlům, které jsme zavedli, díky našemu vedení. Naši obyvatelé je chápou a respektují.”

      “A my také,” dodám rychle. Otočím se a položím sestře ruku na ramena. “Pojď, Bree, půjdeme dovnitř. Těším se na to, až potkáme naše spolubydlící.”

      Generál kývne. “Vysvětlí vám, jak to tu funguje. Až bude čas na oběd, běžte s nimi.”

      Zasalutuje nám na pozdrav a potom odejde se svými vojáky.

      *

      Veselá Američanka, jménem Neena, nás provází naším novým domovem. Je “matka” domu, který se skládá, jak nám vypráví, ze skupiny dospívajících dívek a mladých žen. Vysvětluje, že zbytek spolubydlících jsou v práci a že se s nimi setkáme večer.

      “Nechám vás, abyste se zabydleli,” usmívá se srdečně. “Dům plný dvaceti žen může být někdy přespříliš.”

      Zavede nás do malého, jednoduchého pokoje s patrovými postelemi.

      “Budete muset sdílet pokoj,” řekne. “Není to úplně pětihvězdičkové letovisko.”

      Usměji se.

      “Je to perfektní,” řeknu, když vstoupím do pokoje.

      Znovu jsem přemožena pocitem míru a bezpečí. Nemohu si vzpomenout, kdy jsem naposledy stála v pokoji, který voněl čistotou, ve kterém byl setřený prach, byl naleštěný a vyluxovaný. Světlo proniká dovnitř oknem a díky němu pokoj vypadá ještě příjemněji.

      Poprvé za dlouhou dobu se cítím v bezpečí.

      Penelope se také líbí. Lítá šťastně dokola, skáče na postele, vrtí ocasem a štěká.

      “Musím přiznat, že je vzrušující, mít v době psa,” říká Neena. “Ostatní dívky ji budou zbožňovat.”

      Bree se zazubí od ucha k uchu, pyšná majitelka každým coulem.

      “Je na psa tak chytrá,” řekne. “Jednou nám zachránila život, když —”

      Chytnu Bree za paži a zmáčknu ji, abych ji ztišila. Z nějakého důvodu nechci, aby se o tom, čím jsme si prošli, mluvilo v našem novém domově. Chci, aby to pro nás byl nový začátek, nezatížený minulostí. Ještě víc si nepřeji, aby kdokoli věděl o arénách, pokud to vědět nemusí. Zabila jsem lidi. Změní to způsob, jak na mě pohlíží, udělá je to obezřetnějšími a já nevím, jestli se s tím právě nyní dokážu vypořádat.

      Zdá se, že Bree pochopila, co se jí snažím kradmo říci. Nechá svůj příběh zmizet do éteru a zdá se, že si toho Neena nevšimla.

      “Na posteli máte věci,” řekne. “Není to mnoho, jen pár věcí jako prvotní pomoc.”

      Na každé posteli máme pečlivě naskládané oblečení. Je vyrobené ze stejného tmavého materiálu, který nosí Generál Reece a její armáda. Materiál je hrubý; dovtípím se, že to musí být doma vypěstovaná bavlna, přírodně zbarvená barvivy a ušitá jako uniforma krejčími, o kterých se nám zmínila.

      “Děvčata, chcete se před obědem umýt?” zeptá se Neena.

      Pokývám a Neena, ještě než mě opustí, mě zavede do malé koupelny, která slouží všem dvaceti obyvatelům domu. Je jen základní a voda je studená, ale je to úžasný pocit, být znovu čistá.

      Když se Bree vrátí zpět do našeho pokoje poté, co si dala sprchu, začne se smát.

      “Vypadáš legračně,” řekne mi.

      Převlékla jsem se do tuhé uniformy, která zde pro mě byla. Pramínky vlasů mi visí na ramenou a dělají na látce mokré fleky.

      “Kouše to,” řeknu a nepohodlně sebou šiju.

      “Ale je to čisté,” odpoví Bree a prsty hladí materiál své uniformy. “A nové.”

      Vím, co má na mysli. Je to několik let, co jsme získali něco vlastního, co nebylo ukradené, nalezené nebo recyklované. Toto je oblečení, které nikdy nebylo nošeno. Poprvé za dlouhou dobu máme něco vlastního.

      Společně СКАЧАТЬ