Aréna 3 . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ jsou formality z cesty, se jeho tón změní a potemní. Ukáže nám všem, abychom si sedli. Sedneme si na židle, které mají tvrdé opěrky jako v kanceláři ředitelky. Prohlédne si nás a promluví. Cítím, že nás každého hodnotí a měří si nás.

      “Musím udělat velmi vážné rozhodnutí,” začne. “O tom, zda můžete zůstat zde v tvrzi Noix.”

      Vážně pokývám, zatímco mám propletené ruce v klíně.

      “Dříve jsme přijali lidi zvenčí,” pokračuje, “obzvláště děti, ale běžně to neděláme. V minulosti jsme byli ošáleni dětmi ve vašem věku.”

      “My pro nikoho nepracujeme,” řeknu rychle. “Nejsme zvědové nebo něco takového.”

      Skepticky se na mě podívá.

      “Tak mi vysvětlete tu loď.”

      Chvíli mi trvá, než to pochopím a potom si to uvědomím: když jsme byli zachráněni, cestovali jsme na ukradené otrokářské lodi. Uvědomuji si, že si musí myslet, že jsme součástí nějaké organizace.

      “Ukradli jsme ji,” odpovím. “Použili jsme ji k útěku z Arény dvě.”

      Vůdce se na mě dívá podezíravýma očima, jako by nevěřil, že jsme mohli utéci z arény.

      “Sledoval vás někdo?” zeptá se. “Pokud jste utekli z arény a ukradli loď otrokářům, pak vás jistě musel někdo pronásledovat?”

      Rozpomínám se na ostrov na Hudsonu, na neúnavnou hru na kočku a myš, kterou jsme hráli s otrokáři. Ale podařilo se nám utéci.

      “Nikdo nás nepronásleduje,” řeknu sebejistě. “Máte moje slovo.”

      Zamračí se.

      “Já potřebuji víc než tvé slovo, Brooke,” protestuje Vůdce. “Celé město by bylo v nebezpečí, pokud by vás někdo sledoval.”

      “Jediný důkaz, který mám je, že jsem ležela několik dní v nemocnice a nikdo ještě nepřišel.”

      Vůdce přimhouří oči, ale zdá se, že mu má slova došla. Rozloží ruce na stole.

      “V tom případě bych rád věděl, proč bychom vás měli přijmout. Proč bychom vás měli ubytovat? Živit vás?”

      “Protože to je správné,” řeknu. “Jak jinak bychom znovu vybudovali naši civilizaci? Někdy se jeden o druhého musíme zase začít starat.”

      Zdá se, že ho má slova rozčílila.

      “Toto není hotel,” vyštěkne. “Není zde jídlo k mání zdarma. Všichni musí přispívat. Pokud vás necháme zůstat, očekává se, že budete pracovat. Tvrz Noix je jen pro lidi, kteří mohou přispět. Jenom pro tvrdé. Venku je hřbitov pro ty, kteří sem nezapadli. Nikdo zde neusíná na vavřínech. Tvrz Noix není jen o přežívání – trénujeme armádu přeživších.”

      Cítím, jak se probudil můj instinkt bojovníka. Zatnu ruce v pěsti a bouchnu s nimi o stůl. “My můžeme přispívat. Nejsme slabé děti, které si jen hledají někoho, kdo se o ně postará. Bojovali jsme v arénách. Zabili jsme lidi, zvířata a monstra. Zachránili jsme lidi, děti. Jsme dobří lidé. Silní lidé.”

      “Lidé, kteří jsou zvyklí dělat si věci po svém,” oponuje. “Jak si mám očekávat, že se naučíte žít pod vojenským vedením? Pravidla nás udržuji naživu. Pořádek je jediná věc, která nám brání v tom, abychom zmizeli jako ostatní. Máme hierarchii. Systém. Jak se poperete s tím, že budete dostávat rozkazy, co dělat po tolika letech, kdy jste byli venku a svobodní?”

      Zhluboka se nadechnu.

      “Náš otec byl ve vojsku,” řeknu. “Bree a já víme přesně, o čem to je.”

      Odmlčí se a potom se na mě podívá tmavýma, těkavýma očima.

      “Tvůj otec byl ve vojsku?”

      “Ano,” odpovím tvrdě, trochu bez dechu kvůli tomu, že překypuji zlostí.

      Vůdce se zamračí, potom pohne nějakými papíry na stole jako by něco hledal. Vidím, že je to dlouhý seznam jmen. Potom na mém znovu a znovu zaťuká prstem, pohlédne vzhůru a zamračí se.

      “Moore,” vysloví mé příjmení. Potom se rozzáří.

      “Není to Laurence Moore?”

      Jak zazní jméno mého otce, zdá se, že mi docela přestane bít srdce.

      “Ano,” Bree a já vykřikneme najednou.

      “Znáte ho?” dodám a můj hlas zní zoufale a zběsile.

      On se zakloní a pak se na nás dívá s úplně jiou úctou jako by se s námi sešel poprvé.

      “Znám ho,” řekne a překvapeně pokyvuje.

      Když slyším respekt v jeho hlase, jak hovoří o mém otci, zaplní mě pýcha. Nepřekvapuje mě, že k němu lidé vzhlíží.

      Pak si všimnu, že se Vůdcova nálada změní. Setkat se tváří v tvář s osiřelými dětmi starého známého v něm muselo rozdmychat sympatii.

      “Všichni můžete zůstat,” řekne.

      S úlevou uchopím Bree za ruku a vypustím zadržovaný dech. Ben a Charlie hlasitě oddychnou. Ale předtím, než dostaneme příležitost se jeden na druhého usmát, Vůdce řekne něco jiného, něco, z čeho se mi sevře srdce.

      “Ale ten pes musí jít.”

      Bree zalapá po dechu.

      “Ne!” vykřikne.

      Penelope obejme ještě pevněji. Malá čivava cítí, že se stala středem pozornosti a zakroutí se v Breeině náručí.

      “Nikdo, kdo nepřispívá, nezůstane v tvrzi Noix,” řekne Vůdce. “To platí také pro zvířata. Máme na farmě hlídací psy, ovčácké psy a koně, ale váš malý domácí mazlíček je nám k ničemu. V žádném případě nemůže zůstat.”

      Bree se rozpláče.

      “Penelope není jen domácí mazlíček. Je to to nejchytřejší zvíře na světě. Zachránila nám život!”

      Obejmu Bree a přitáhnu si ji k sobě.

      “Prosím,” řeknu ohnivě Vůdci. “Jsme vám tak vděční, že nás zde necháte zůstat, ale nenechte nás vzdát se Penelope. Už jsme toho příliš mnoho ztratil. Náš domov. Naše rodiče. Naše přátele. Prosím, nenechte nás vzdát se také našeho psa.”

      Charlie se podívá СКАЧАТЬ