Aréna 3 . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ povrchu. Potom se úplně odřízli a začali pracovat na rozšíření tvrze na město a znovuvybudování civilizace.

      Než Generál Reece dokončila svůj příběh, jsem z ní v úžasu. Její klid a vojenská tvrdost mi připomíná otce.

      Jak jdeme, nemohu si pomoci a cítím se uchvácená každičkým detailem. Je to tak dlouho, co jsem viděla civilizaci. Je to jako vrátit se zpět v čase. Nebo ještě lépe. Je to jako vstoupit do snu, který se splnil. Lidé, kteří se kolem mě hemží, vypadají zdravě a opečovávaní. Nikdo z nich nemusel trpět hladem. Nikdo z nich nemusel bojovat na smrt. Jsou to jen obyčejní lidé jako ti, kteří obývali zemi. Z té myšlenky mám knedlík v krku. Je možné začít znovu?

      Vidím, že ostatní jsou stejně užaslí jako já. Bree a Charlie jsou blízko u sebe, bok po boku, užasle se dívají kolem. Je jasné, že jsou oba bez sebe a šťastní, že jsou v tvrzi Noix, ale zároveň nervózní z myšlenky, že by od nás byli odtrženi.

      Na druhou stranu se zdá, že Ben je trochu otřesený. Nemohu mu to mít za zlé. Vystoupit z brutálního světa do tohoto je více než dezorientující. Kráčí pomalu, téměř jako v transu a oči mu nenápadně tikají ze strany na stranu, snaží se vše pojmout. Jak kráčí, uvědomuji si, že to je víc, než jen úžas. Je to jako by mi mé tělo mohlo říci jak je unavené jen v okamžik, kdy jsem v bezpečí. Jsem si jistá, že Benova mysl má dává najevo, čím vším si prošel: smrt svého bratra, boj v aréně, každý moment přiblížení se smrti. Vidím, že jeho mysl je zaměstnaná myšlenkami, jak si prochází svými vzpomínkami. Viděla jsem lidi, kteří trpěli post-traumatickým stresem a jeho obličej má stejný výraz jako měli oni. Nemohu si pomoci a doufám, že jeho vzezření nepřekazí naši šanci na to, abychom byli zde přijati.

      Brzy přecházíme z hlavní ulice do malých uliček, proplétajících cest, které vedou lesem. Tentokrát se zpomaluje Charlie, plahočí se kousek za ostatními. Zpomalím tempo a přidám se po jeho boku.

      “Co se děje?”

      Pohlédne na mě vyděšenýma očima.

      “Co když je to past?” procedí mezi rty. “Co když nás vedou do další arény?”

      Jeho otázka mě přivede na myšlenku, jestli příliš nedůvěřuji. Vzpomínám si na muže, který nám ukradl zásoby, když jsme byli na útěku před otrokáři. Důvěřovala jsem mu a udělala jsem chybu. Ale tentokrát je to jiné. Není možné, že by nás Logan navedl vstříc nebezpečí.

      Položím Charliemu ruku kolem ramen.

      “Nyní jsme v bezpečí,” vysvětluji. “Už se nemusíš bát.”

      Ale jak jdeme dál, koruny stromů zhoustnou, zablokují denní světlo a kolem nás vytvoří tmavé stíny. Něco na této dlouhé, tmavé cestě mě připomíná arény, chůzi chodbami s vědomím, že jediné, co mě čeká, je bolestná smrt. Cítím, jak mi v hrudi buší srdce.

      Jak jdeme dál, nebe ještě více potemní. Bree si musela všimnout, že něco není v pořádku, protože se ke mně přitulí.

      “Potíš se,” řekne.

      “Ano?”

      Dotknu se obočí a zjistím, že mě polil chladný pot.

      “Jsi v pořádku?” dodá Bree.

      Ale její hlas zní divně, pokrouceně, jako kdyby přicházel z velké dálky.

      Náhle na paži pocítím ruku a vykřiknu a uvidím Roseinu seschlou, černou ruku, jak se mi zavěsila za paži. Oženu se, odstrčím ji, škrábe mě do ruky svými nehty.

      A pak je všechna ta panika náhle pryč. Vrátím se zpět do přítomnosti a uvědomím si, že to vůbec nebyla Roseina ruka. Byla Benova. Drží si ji na hrudi a má na ní hluboké škrábance. Podívá se na mě s výrazem čistého utrpení, zatímco Penelope rozrušené štěká. Vojáci kolem nás slušně odvrátí svůj pohled.

      Podívám se dolů na Bree a Charlieho, srdce mi buší.

      “Omlouvám se,” zakoktám. “Myslela jsem… jenom…”

      Ale má slova vymizí.

      “Možná bychom tě měli vzít zpět do nemocnice,” navrhne Ben jemným, přesvědčivým hlasem.

      “Já jsem v pořádku,” řeknu příkře, mračím se na jejich ustaraný výraz. “Myslela jsem jen, že jsem něco viděla. Nic se neděje. No tak.”

      Vykročím vpřed do čela skupiny, snažím se dát se znovu dohromady. Nejsem člověk, který se položí kvůli nesnázím a nechystám se stát někým, kdo je pronásledován svou minulostí.

      Ale jak pokračuji dál, nejsem si jistá, jestli mohu nechat minulost za sebou.

      Zahneme za roh a spatřím ji: tvrz, přikrčenou budovu, ve které musí být Vůdcova kancelář. Jak jdeme, připravím se s bušícím srdcem.

      Vím, že výsledek tohoto setkání určí, jestli budeme žít nebo zemřeme.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Vůdcova budova hučí životem. Vojáci rychle pochodují kolem, zatímco jiní sedí kolem konferenčních stolů a dívají se na detailní plány, diskutují hlasitými, jistými hlasy o výhodách vybudování nové sýpky nebo rozšíření křídla nemocnice. Mám pocit, že je to skutečná jednotka, tým s daným cílem, a je to dobrý pocit.

      A jsem o to nervóznější, že nám nebude umožněno zůstat.

      Jak procházíme chodbami, vidím rozsáhlou tělocvičnu, lidi, kteří trénují se zbraněmi, střílí luky a šípy, boxují a zápasí. Dokonce i malé děti se učí, jak bojovat. Lidé z tvrze Noix se jasně připravují na různé situace.

      Konečně jsme vedeni do kanceláře Vůdce. Charismatického muže čtyřicátníka, který se postaví a zdraví nás každého jménem, je jasné, že už dostal informace. Na rozdíl od Generála nemá kanadský přízvuk; vlastně mě překvapí silným kalifornským huhňáním, což mi říká, že je jeden z obránců z americké strany opozice.

      Otočí se ke mně jako poslední.

      “A ty musíš být Brooke Moore.” Vezme mou ruku do dlaní a zatřese s ní a teplo z jeho kůže do mne prostoupí. “Musím přiznat, že jsem ohromený vašimi zkušenostmi. Generál Reece mě informoval o všem, čím jste si prošli. Vím, že to pro vás bylo těžké. Nevíme toho mnoho o vnějším světě. Držíme se stranou. Otrokáři, arény – to je celý jiný svět, než na co jsme zvyklí. To, co jsem o tobě slyšel, je skutečně neuvěřitelné. Jsem potěšený, že vás všechny poznávám.”

      Konečně pustí mou ruku.

      “Jsem užaslá z toho, co jste zde vytvořili,” řeknu Vůdci. СКАЧАТЬ