F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

      František leknutím upustil škatuli. Ale vtom už se mu mihlo, že ji tu nesmí nechati, že kdyby ráno sem někdo přišel a našel památky z ní! Vše by se vyzradilo. Sotva to pomyslil, už se sehnul, aby potmě škatuli sebral i koláče. Slyš! Děsný zvuk! Něco zastenalo, strašlivě, až mu tělem projelo. Jak klečel, chtěl vyskočiti, ale vtom náhle ucítil na hrdle studenou, ledovou ruku. Hrůza ho pojala, divže neomdlel. Vykřikl ve smrtelné úzkosti, vytrhl se té ledové ruce a nedbaje sténání a chrčení vyskočil jako štvaný a nedbaje tmy hnal se pryč. Jak se dostal ven, jak dvéře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl.

      Pojednou ozval se tichou nocí umlklým, ve spánek ponořeným klášterem zvonek. Byl to ten, jenž dával znamení k obědu. Ale nyní, skoro o půlnoci! A jak zvonil! Někdo zrovna šíleně tahal za řemen; zvon ječel jako na poplach. Pak rázem umlkl.

      Ale klášter byl už vzhůru. Dvéře všech celí se otevíraly, mniši, každý se světlem, vybíhali ven přesvědčit se, co se děje. A tam, hle, na hořejší chodbě u zdi pod řemenem, jímž se tahalo za polední zvonek, skleslý nějaký hoch. Probůh, totě ten čiperný choralista se stříbrným hláskem!

      Ustrojený, ale bez kloboučku, drží nějakou škatuli. Jako náměsíčník nebo šílený! Na smrt bledý, a jak vytřeštěně hledí!

      Mnichu, jenž k němu první přichvátal, neodpověděl, nemohl. Ani druhému, ani třetímu, ani samému převorovi. Hoch byl bez sebe hrůzou, vyjevený, a jen dolů ukazoval, po schodech vedoucích do domácí kaple.

      Jak dolů sešli se světly, mniši sami se lekli, strnuli. Bratra jejich, pátera bibliotekáře, nebylo na prkně. Prkno leželo na zemi, vedle pak na schůdku on, nebožtík, s otevřenými ústy, vzduch lapaje, očí zkalených, na smrt ještě bledý, čela potem zkropeného!

      Byl to pak shon! Růžička letěl pro lékaře, kterého nejprve zavedli k páteru Matyáši, zase už v cele, v posteli ležícímu. Odtud musil lékař k loži mladého choralisty, jenž tu ležel za mrtvého.

      „Pan páter bibliotekář vstal z mrtvých a bohdá se uzdraví –“ pravil lékař převorovi odcházeje. „Jeho štěstí bylo, že ho ten klučina shodil z prkna, ale ten to třeba smrtí zaplatí.“

      „Nedej pánbůh! Je to nadaný hošík a byla by ho věčná škoda,“ pravil převor a nařídil pak, aby malý Věk byl co nejpečlivěji ošetřován.

      VI. POKLADY SE OTVÍRAJÍ

      Smrt stála celý týden u lože malého choralisty, až pak ji přece jeho mladý věk, pečlivé opatrování a rada lékařská přemohly a pryč zapudily.

      František vyvázl z nebezpečenství a počínal se uzdravovati. Jakmile nejhoršímu unikl, zotavoval se pak rychle. Za nemoci ho častěji navštívil kmotrův bratranec, pozaunéř Strádecký, jenž chlapce uměl nejlépe potěšili. Mluvil s ním o jeho rodném městě, o vakacích, které se již blížily, jak o nich bude, jak si pěkně odpočine, jak ho bude maminka ošetřovati. Ach, to mu bylo nejmilejší, slyšeti o ní a o domově! Proto všechen okřál, když zahlédl tělnatého bratrance kmotrova, dobromyslného, veselých oček a plné usměvavé tváře, kmotříčkovi dosti podobného; proto se nemohl nikdy jeho návštěvy ani dočekati.

      A ještě někdo byl, jenž měl veliké účastenství s nemocným chlapcem – páter bibliotekář. Sám se poměrně záhy sebral a pozdravil a nebylo pak na něm znáti, že byl už jednou na věčnosti. Co se pak naptal po Františkovi a s jakým účastenstvím! Byltě mu vděčen za svůj život a zároveň se lekal o jeho.

      Prvním, čím se mu ohlásil, neboť aby sám nemocného navštívil, toho se ještě neodvážil, byl talíř krásného, šťavnatého ovoce a chutných cukrovinek. Talíř ten pak častěji docházel a za ním přišla pak pěkná kniha s obrazy. Posléze přišel páter bibliotekář sám, a to když František, vyhublý jako vrabčík, ubledlý a ještě sláb, vyšel si poprvé do klášterské zahrady, do zeleni na sluníčko.

      František byl už dosti silen a nebál se, nicméně mu bylo v ten okamžik, kdy měl páter Matyáš přijíti, nějak divně. Než přešlo ho, když starý kněz přistoupil k němu s vlídnou, usměvavou tváří, když ho po vlasech pohladil a děkoval mu řka, že byl od pánaboha poslán.

      Od těch dob byl bibliotekář všechen proměněn. K Františkovi se měl jako otec, bral ho s sebou do zahrady, zval ho k sobě do pokoje, krmil ho cukrovinkami a ovocem; ukazoval mu knížky a obrazy, neboť seznal, že tyto věci chlapce těší nadevše. A tu sám pak vyplnil tajné přání chlapcovo, že ho pozval do bibliotéky. Prováděl ho jí, bylo juž samý konec školního roku, ukazoval mu vše a vysvětloval, maje radost z chlapcova úžasu i živého zájmu pro jeho poklady. František byl jako v Jiříkově vidění. Jak pak se zaradoval, když mu páter Matyáš slíbil, že ho sem častěji pustí, a až bude větší a rozumnější, že bude tu moci s ním studovati.

      Za několik dní poté školy zavřeny; šťastnou náhodou přijel do Prahy Šulc a s ním se mohl malý student odebrati domů. V klášteře mu dovolili, přihlížejíce k nemoci, kterou nedávno přestál. Také dosti vydala u převora přímluva pátera Matyáše. Mladý Věk té noci před odjezdem mnoho nespal. Ještě nikdy se tak záhy neprobudil jako toho jitra. Bylo ještě šero, v klášteře dosud všichni spali. Malý choralista si již včera uzlíček na cestu připravil, nyní jej nanovo převazoval a rovnal.

      A jak byl roztržitý, když odcházeje spánembohem dával. Samou radostí přál páteru bibliotekáři „šťastných a veselých svátků“. Mrzutý jindy strážce bibliotéky se jen usmál a pravil: „Pro tebe to budou svátky. Já již mám po nich. Jen jich hodně užij!“

      Tváře se hošíkovi samým spěchem i pohnutím rděly a oči zářily, když se bral s uzlíkem z kláštera, míře do hospody ke starému Šulcovi. Ochotně slíbil ve fortně Růžičkovi, že si na něj vzpomene, až bude míti něco dobrého od mouky, a že mu také přiveze koláče takové horácké, dobré, se sladkou moučkou.

      A jak teprve hochovi bylo, když seděl na Šulcově silničním korábu nákladném, na těžkém voze, na němž bylo zboží uměle vysoko narovnáno a jenž tak příjemně rachotil a klapal! Alespoň se Františkovi zdálo. Uvolnilo se mu, seděl vpředu na otepi sena, když vyjeli z pražského hluku a ruchu, když zahledl širou, volnou krajinu pod širými, volnými nebesy, k nimž se skřivánek vznášel jásaje. V polích už kladli obilí, jiné dozrávajíc vlnilo se v lahodném vánku.

      Tady již žně, u nich teprve budou; tak vzpomínal a se těšil. Jak nejprve na archu Šulcovu s radostí vylezl a jak ho jízda zpočátku těšila, tak pak začal býti netrpělivým. Cesty málo ubývalo, vůz se jen zvolna silnicí kolébal. Šulc často koně přikrmoval, na hospodách dlouho odpočíval.

      Kdeže již byla mysl mladého choralisty, kolikráte se již vrátil v duchu z domova, aby tam co nejdříve zase zaletěl! A pak se tam ocitl opravdu, skutečně. Zdaleka již vyhlížel rodnou krajinu, město: před ním, nemoha se dočekati, vyskočil a běžel napřed. Všichni se kolem něho shrnuli, radostně ho vítali, prohlíželi a vyptávali se ho, jeden přes druhého. Ale to ho nejvíce dojalo, když matka ho do náručí sevřela a když zahledl v jejích očích radostné slzy. Vtom už kmotr regens chori učitel se СКАЧАТЬ