F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ nastaly nyní blažené časy. Matka o něj pečovala, zvláště když zvěděla, jak byl těžce nemocen. Oko její ihned, jak se navrátil, postřehlo, že chlapec je nějak přepadlý. Jak poté trnula, když zaslechla, co se mu přihodilo, a jak si ho poté hleděla, aby zesílil. A on sílil i tím opatrováním, ještě více však vzduchem rodné krajiny i veškerou její radostí, oním tichým štěstím mladého srdce v kruhu rodiny, přátel a známých, na něž pak šediny tak rády a často vzpomínají.

      Často býval ve škole u kmotra, kdež Frantíka jenom to zlobilo, že vyzáblý Damián Peliňka s dlouhým nosem a copem pokaždé na něj mluvil německy, s kmotrem hrával nebo cvičil nějaké sólo na neděli nebo svátek. Regens chori chtěl svého kmotřence a vychovance, z jehož pokroku zvláště ve zpěvu měl nemalou radost, jak náleží užít a jím se pochlubiti.

      Doba prázdnin mile a rychle míjela, až pak bylo všechno obilí z polí doma, až pak počal váti studený vítr ze strnišť. Stromy více a více žloutly a tichý smutek jeseně ukládal se krajinou i v srdce mladého studenta, jenž teskně počítal dni, jak chvatně ubíhají a že se valem blíží ten poslední…

      A přišel. Nastalo zase smutné loučení, a zase vstoupil František na archu starého Šulce, na které provázen žehnáním všech, zvláště matčiným, vydal se do Prahy. Jak se to nyní jinak jelo nežli v létě na prázdniny! Studentík nic nedočkavě, dychtivě před se nehleděl, nic nevyhlížel. Hale se do svého studentského pláště, schoulil se na přídě vozu do sena a slámy.

      Ku Praze je cesta dlouhá,

      nic se nestejská –

      Ten první verš si mohl František zazpívati, nikoliv však druhý. Stýskalo se mu dost, zvláště když kolem bylo tak smutno. Pole zoraná, osetá, strniska, pusté ouhory, vybledlá luka; studený vítr profukoval vůz, až se jeho plachta třásla. A nade vším zatažené nebe plno temnošedých mraků. František vracel se v myšlenkách ustavičně k domovu. Na všechny vzpomínal; na matku nejvíce. I starý Žalman mu na mysl připadl. Frantík s ním po celé prázdniny ani slova nepromluvil. Sotvaže ho zahledl. Šel několikráte kolem jeho oken a schválně, také na tarasu nad potokem čekával, vyjde-li ,,bubák perlinčan“ na zahrádku nebo pro vodu. Dvakráte ho dočekal, staroch však, sotva na jeho pozdravení odpověděv, ihned chvátal do stavení. Zlobil se a nechtěl se smířiti.

      Tak jel mladý Věk podruhé do Prahy, jejíž věže zahledl zase za pozdního, neveselého odpoledne v lehké, podzimní mlze.

      Růžička ho vesele ve fortně vítal, šilhaje po škatuli a bedně, z níž se mu také dostalo a tolik, že se mu zase uši až hýbaly, jak s chutí a statečně drtil ve svých širokých ústech horácké koláče se sladkou moučkou. Páter Matyáš měl z choralisty patrnou radost a vítal ho tuze rád. Vše pak chodilo obyčejným během. Jen ve škole byl rozdíl, a že měl malý student mnoho práce a zápasu s němčinou. Než proto ho těšilo, že neměli už onoho piaristy, jenž pouhým Čechům pro nedopatření jazyková a pro náboženství každé chvilky vjel do vlasů se svým ,,Du Raker-Šlowake“.

      Za něj měli znamenitou náhradu, stařičkého, bělovlasého profesora, také piaristu. Byl vlídný na ně, ano až příliš shovívavý; ten jich pro němčinu nebil ani netrestal, jsa sám z rodiny pouze české a z těch časů, kdy se jen latinsky studovalo, znamenitý latiník, ale špatný Němec. Však nejednou sám v tom jazyku klopýtl a nejednou se ocitl v nesnázích, když najednou seznal, že nemá ve své zásobě toho nebo onoho významu. Ale on se proto nestyděl a studenti se s ním vždycky rádi zasmáli, když si vypomohl svou mateřštinou.

      František poprvé nějak udiveně oči vyvaloval, když starý Dlouhoveský, pojednou v řeči uváznuv, počal pak pateticky vykládati: „Jenes Instrument, mit welchem man die glühende Kohle scharrt –“

      Zamlčel se, studenti se pošťuchovali, usmívali.

      „Jenes Instrument, mit welchem man –“ Pomlka; a poté najednou vesele po česku: ,,Ech, vždyť to víte, je to hřeblo –“

      Veselý hlahol byl starému profesorovi odpovědí, že mu dobře porozuměli.

      Více nežli školní knihy těšily mladého choralistu ony, jež mu půjčoval páter Matyáš. Jak nyní František dospíval, brával ho častěji s sebou do bibliotéky. Každá taková návštěva byla studentíkovi pravým svátkem. Mezi těmi poklady pátera Matyáše byl by vydržel třeba celé dni. Ochotně mu posluhoval, vykázané knihy nebo atlanty přenášel, oprašoval, jako veverka po žebříku lezl a z vyšších oddělení svazky snášel nebo tam přerovnával. Jindy, když páter Matyáš se zabral do studia, Frantík jako duch kolem přecházel, přehlížeje sobě hřbety knih nebo stanuv prohlížel si malbu na stropě. Někdy páter Matyáš také něco pro něj zajímavého vytáhl, a tu studentík, usednuv někde v koutku, zabral se do knihy.

      Vždycky se mu tolik líbilo v bibliotéce. Bylo tu hluboké, posvátné ticho jako v kostele, ani hlásek sem nepronikl; všecka ta prostora plná knih úctu budila a krásnou Františkovi připadala, když sem pronikly paprsky sluneční a v nich se vyjasnila na stropě malba živých barev.

      Než jako v ráji rostl strom ovoce zapověděného, tak i klášterská bibliotéka měla své místečko, před kterým páter Matyáš studentíka nejednou varoval, a studentík zase nepozorován nejednou zvědavě zraky své obracel k tomu místu na konci bibliotéky, kdež příhrada měla dvířka a řetízek s kladkou i nápis navrchu: Libri prohibiti.

      Libri prohibiti – knihy zapověděné! Kolikráte se studentíkovy oči po tom nápisu obrátily, kolikráte si pomyslil, jaké to asi jsou ty knihy zapověděné a co v nich? Jsou-li snad takové, jako u nich doma brali tajným nekatolíkům a jako také starému Žalmanovi?

      Zpočátku si po tom zapověděném ovoci netroufal ani se otázati; když tak posléze učinil, zabručel páter Matyáš, aby si všímal jiných věcí, tam že je samý jed pro něj, však že má dost jiného co čisti. A věru měl, neboť bibliotekář k němu nebyl nikterak skoupým, půjčuje mu knihu po knize. Četl je a zrovna hltal, na podzim a v zimě v jizbě nebo u pátera Matyáše, na jaře a v létě nejvíce v klášterské zahradě. Co druzí choralisté šli za svou zábavou nebo na procházku, Frantík seděl v odlehlém koutku zahradním na kamenné lavičce pod starým ořechem nebo ležel na trávníku pod bezovým hustým keřem a četl a četl, jsa ze světa, na nic nedbaje. Tam také zhltal celou kroniku Hájkovu, jež otevřela mu nový svět a byla jedna z knih, které se mu nejvíce líbily a na něj účinkovaly. Kromě ní přečetl českých tuze málo, poněvadž mu jich páter Matyáš málo dával; mělť ho především ke spisům latinským.

      Tak uběhla mladému Věkovi čtyři léta v klášteře, jedno jako druhé, každé stejně prací a povinnostmi, zábavou a oddechem. Každého roku bylo těšení na prázdniny, každého smutné s domovem loučení. Zatím mladý choralista utvrdil se v němčině a v latině, takže spisy německé a ještě více latinské čítával beze všech obtíží. I na sv. Augustina se odvážil, když mu ho páter Matyáš vydal. Mnohému ovšem nerozuměl, ale byl z těch čtenářů, kteří vydrží u knihy, i když jí málo rozumějí. Však bez užitku to zcela přece nebylo.

      Ale čím více četl, tím častěji obracel zraky své po onom oddělení s nápisem Libri prohibiti, touže se alespoň podívati na jejich hřbety, aby zvěděl, jakých СКАЧАТЬ