F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ slovy prosil; když mu však něco přinesl k snědku, tu hned vyslyšel, fortnu otevřel a pustil a pěkně všechno zatajil. Byltě takový jedlík, a za najedení, zvláště bylo-li něco moučného, přimhouřil třebas obě oči.

      O tom se František dověděl od kamarádů a užil toho také. Aby mohl i mimo čas do města, utrhl si od úst, podstrčil Růžičkovi a ve příhodnou chvíli vyletěl z kláštera. Ne pro nicotnou toulku nebo pro lelkování po ulicích, ale aby zaběhl do velké zájezdní hospody podívat se, nepřijel-li starý Šulc. Nemohlť se ho nikdy dočekati. Ačkoli již minulo několik měsíců, co v klášteře meškal, přece neustával na domov, zvláště na matku vzpomínati.

      Každá zpráva z domova ho potěšila, zvláště když se dověděl, že jsou všichni zdrávi, že se nic zlého u nich nepřihodilo. Jakou radostí ho naplnilo vždycky psaní matčino! Otec zřídkakdy psával, nemaje dosti pokdy. Jak také počítal mladý choralista čas, jak si kalendáře všímal, jak měl už na dny vypočteno, kdy pojede se starým Šulcem na vakace, nebo i jak se domů rozběhne, kdyby starý forman právě včas nepřijel.

      Nežli toto vše se vyplnilo, přihodilo se něco, jež mělo pro Františka veliké následky. Jednou, když se vracel ze školy, potkal znenadání starého Šulce ve formanské modré košili a v modrých punčochách. Chlapec se zaradoval, když formana spatřil, nebo každý z domova byl mu tuze vzácným, a zaradoval se ještě více, že mu maminka poslala škatuli a psaní. To všecko však bylo na hospodě, kam choralista hned nemohl, jakkoliv by byl rád oželel oběd a přímo pro ty věci se rozběhl. Ale musil býti v klášteře a při obědě přisluhovat.

      I oznámil Šulcovi, že si tam přijde odpoledne. Než ani to nemohl. Uložili mu nějakou práci v zahradě, která trvala až do šesté hodiny odpolední. Frantík byl jako na trní a divže neutekl. Již na to pomýšlel, jak by to vykonal, neboť Šulc mu řekl, že zítra ráno zase odjede dále, za Prahu. Aby tak ujel a odvezl s sebou škatuli a psaní, a on, Frantík, aby si ho nemohl ani přečísti!

      Byl všecek proto rozechvěn, a proto si toho ani valně nepřipustil, že ten, jehož se v klášteře nejvíce bál, páter Matyáš, náhle zemřel, jak o tom v zahradě slyšel vypravovati. Jemu nadevše byly zprávy z domova. A zrovna dnes měli pořád dozor!

      Ze zahrady šli zrovna k večeři, od které se Frantík záhy vytratil. Vklouzl k Růžičkovi do fortny, nesa s sebou všechnu svou večeři, a prosil ho, aby teď navečer pustil jej do města.

      Toho se sám Růžička ulekl. Ve dne pouštíval, ale navečer – Kdyby to tak pan převor uslyšel! Vrátný dlouho odolával, až posléze zvítězila nad ním škatule. Tušil, že v ní bude něco od mouky, a Frantík mu to také dotvrdil. A ty koláče z Dobrušky, ty horácké koláče, jak je jmenoval, Růžičkovi tuze chutnaly. Tak tedy hocha posléze pustil nařídiv mu, aby se neomeškal, nýbrž záhy přišel.

      Nejmladší Věk uháněl za starým Šulcem do zájezdní hospody. Však žel! Formana krajana tam nezastal. Meškal ještě někde po svém řízení. Aby s prázdnou odešel, Frantíkovi se nechtělo. Usmyslil si, že počká. Čekal a čekal v průjezde, zacházel na dvůr, ku konírnám, čekal před hospodou, a Šulc nešel. Už se stmívalo, již se pak setmělo. Hoch zápasil. Měl strach z Růžičky, měl strach z převora. Kdyby tak vyšlo najevo, kdyby tak někdo z velebných pánů přišel do dormitáře na přehlídku, jak někdy činívali!

      Hrůza ho pojímala, a jak nyní litoval, že si nevymohl v klášteře dovolení! Když se obával, že by ho nepustili.

      A teď opustiti zase matčino psaní! Bylo mu vždycky při něm, jako by si s ní promluvil. A zítra odjede Šulc dál, a čekati zas tak dlouho! Tak hoch uvažoval a zůstal.

      Táhlo již na desátou, když konečně Šulc se navrátil. Vydal škatuli a list a hned také vyřídil, že má přivézti odpověď, že maminka měla poslední dobu o něj, o Františka, nějak strach, protože se jí smutné věci o něm zdály, tak aby psal, aby se přesvědčila, že je zdráv a jak mu je. Nebylo možná odpověď odložiti. Napsal ji tam v hospodě, a tak, nežli ji dokončil, nežli se Šulce přece také na domov vyptal, valně se připozdilo.

      Bylo už jedenácte hodin, když, maje matčin list v kapse a škatuli s koláči pod paždí, došel klášterní fortny.

      Růžička byl vzhůru, čekaje netrpělivě nočního výletníka. Notně mu vyplísnil za to, že se tak toulá a co mu již strachu nahnal. Udobřil se však záhy, když mladý chorista otevřel škatuli. Tu se smály na něj, na Růžičku, koláče tvarohové, povidlové, se sýrem, s jablkovým povidlím a se sladkou moučkou, jakých jindy nejídal a jaké jen „tam v těch horách“ dělají, jak říkával s nadšením.

      Nyní je již očima polykal. František ho dlouho nemusil zváti. Růžička se „do toho od mouky“ dal a koláč za koláčem zmizel v jeho velikých ústech. Jedl, až se mu jeho velké uši hýbaly.

      Pak, když škatuli skoro do polovice vyprázdnil, vedl Františka do choralistické světnice, jež byla ve druhém patře.

      Cesta byla nebezpečna tím, že by některý z velebných pánů přece mohl je zaslechnouti, jak by šli obyčejnou chodbou, kolem celí.

      Růžička chvilku přemýšlel, neboť běželo nejen o chlapce, ale i o něj, a proto také poradil jinou cestu, zatajiv přitom svému chráněnci jednu její velikou nepříjemnost. Vedl jej nejprve postranní chodbou, do níž padal slabý zákmit svítilny z chodby hlavní. Toho světla bylo jen tolik, že nemusili tápati a klopýtat a že v pozadí na konci zahlédli nějaké dvéře.

      Opodál nich se Růžička zastavil a dožvykuje rychleji koláč, který si ještě vytáhl, nežli chlapec škatuli narychlo a jen ledabylo přiklopil, pravil tlumeným hlasem:

      „Jdi tudyhle, těmi dveřmi, jsou otevřeny. Je to stará domácí kaple. Tou projdeš, přijdeš k druhým dveřím, jimi ven, za dveřmi jsou schody, těmi vzhůru, a pak již uvidíš světlo. Za tím jdi a přijdeš na hořejší chodbu, a pak už trefíš, a nikdo se nic nedoví. Ale jen tiše –“

      „Kdybyste mne, prosím vás, alespoň tou kaplí provedl. Bude tam tma –“

      „Co ti napadá – Jen jdi, však trefíš. Já musím do fortny. Jakpak, kdyby někdo zaklepal! A proč se touláš tak dlouho; jen jdi a neboj se –“

      A již chvátal pryč a záhy zmizel v temnu chodby. František stál, chvilku rozvažuje. Té domácí kaple očitě neznal, nikdy v ní nebyl, jen o ní kdysi slyšel. V těchto dolejších končinách klášterních nebyl tak doma jako nahoře. A vtom mu připadlo, že tady dole je někde umrlčí komora, že sem dávají mrtvé mnichy, nežli je pochovají. Hned se mu mihl páter Matyáš. Teď teprve chlapci živěji přišlo na mysl, co odpoledne jen na půl ucha slyšel. Kdyby tak tady někde! – Lekl se. Bál se ho zaživa a nyní, v tu noční chvíli, v hrobovém tom tichu, v opuštěné chodbě halící se v šero, jímž se jen slabý zákmit světla třásl, připadl chlapci mrtvý páter bibliotekář tím hroznější. Než co činiti?

      Chtěl utéci k Růžičkovi, aby ho nechal u sebe přes noc. Ale to by on neudělal. A co by bylo, až by páter regens chori ráno přišel do dormitáře a neshledal všech? Frantík už viděl, jak ho z kláštera vyhánějí, viděl také hned rozhněvaného přísného otce – a vykročil.

      Bylo СКАЧАТЬ