F. L. Věk (Díl první). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ bylo něco zvláštního, co se tu jen jednou do roka zjevovalo: dva vlaské bubny, u nich otylý bubeník a trubači s troubami, stojící zatím v okenním výklenku.

      František zhlédnuv bubny a trouby, pomyslil si: ,,Letos-li?“ Z veliké síně školní lavice zmizely, jen stranou pódia u zdi tři lavice, čestná škamna. Zrovna proti pódiu a jeho katedře kobercem zastřené vypínala se ,,rostra“, řečniště červeným suknem potažené.

      Nyní, kdy studenti všech pěti tříd gymnasijních se do síně nahrnuli, trčelo nad spoustou jejich hlav. Šum a bzukot hlasů zvučel slavnostní síní. Rázem však utichl, když venku ztemna, rychle zazvučely kotly, když hukot ten přešel v prudký vír a když zahlaholily trouby, až se jejich fanfárou okna otřásla. Tu tam mnohý studentík zbledl, málokdo z nich ubránil se zachvění a zraky všech, v nichž znáti bylo napětí i rozčilenost, obrátily se ke dveřím, jimiž vstupovali nejprve vysoký pán v krásném vyšívaném kabátě fialové barvy, v napudrované vlásence s copem, v hedvábných punčochách a ve střevících s přezkami, maje kord po boku.

      Byl to vysoký úředník z gubernia jako vládní komisař a direktor; za ním prefekt gymnasia, profesoři, všichni v slavnostních piaristických sutanách s pláštíky, za těmi rodiče, příbuzní a známí studentů, kolik se jich jen mohlo vejiti.

      Pán z gubernia usedl na pódiu za katedrou, prefekt vedle něho u stolku, na němž se leskly zlaté ořízky knih krásně vázaných, kolem nich na židlích ostatní profesoři a z hostí nejpřednější, jak jen místa bylo. Lavice však stranou pódia u zdí zůstaly prázdny.

      Fanfára dozněla, panstvo usedlo, hluk a šum utichly. Studenti stah jako zed. Nyní se zraky všech obrátily na hezkého studenta, byl poeta a studoval vždycky s vyznamenáním, který vstoupil na řečniště a začal po latinsku řeč uvítací. Kolega jeho stál skrčen za řečništěm, maje psanou tu řeč pohotově, aby napověděl, když by bylo třeba. Ale nebylo. Student ani se nezajíknuv přednesl řeč svou zvučně a pěkně, takže šum pochvaly se ozval na pódiu, když dokončil.

      A nyní! Již se to blíží! Mladému Věkovi bilo srdce hlasitě; stál jako z kamene, ač nitro jeho se chvělo. Hle, pán z gubernia něco po latinsku odpověděl, nyní prefekt mluví, již béře seznam do ruky, a „Klassenvorlesung“ nastává. Jak to dopadne – Už začíná poslední třídou, již jmenoval dva premianty, už jednomu každému bubnují, fanfára hřmí a jásá! Husí kůže naskočila Františkovi. Premianti dostávají po knize krásně vázané a usedají v čestné škamně.

      František napínal sluch i zrak, ale mnoho ze čtení neměl. Po premiantech četl prefekt akcesisty, jimž všem sumou a ne jednotlivě jako premiantům zatroubili a zabubnovali. Čte ostatní, kteří mají primu, i ty, kteří propadli. U těch to výslovně neřekl, ale čta známky z jednotlivých předmětů vy nenechal v pořadí předmět ten, z něhož dostali ,,secundam“.

      Jak dlouho to trvá, co jich jest! Věk se nemohl ani dočekati. Až přece. To byl poslední v abecedě, ještě intráda celé třídě a nyní nastupuje jeho třída. Prefekt béře knížku do ruky a začíná:

      „Praemio donatus est –“

      „Ó bože, jen jeden – to je amen!“ bleskem kmitlo se Františkovi. Vtom sebou škubl.

      „Franciscus Věk, Bohemus, Dobrušcensis,“ četl prefekt. Bubny zahlaholily, trouby zazvučely, Františku Věkovi zahráli první, slavnou fanfáru. Zčervenal jako krocan, oči mu zahořely, prsa se šířila, až se mu dech zatajil, a jako u vidění přikročil ke stolku a přijal z ruky prefektovy krásně vázanou knihu. Zahledl jeho úsměv i to, jak pán z gubernia vlídně pokynul hlavou.

      Poklonil se zhluboka, pak usedl na dávno žádaném místě, mezi vyznamenanými, mezi premianty, on sám z celé své třídy! Samojediný! Toho se nenadál. Počítali alespoň dva, a hle, jen jeden. Jak se páter Matyáš zaraduje, jak ho pohladí! A doma! Kdyby tu tak byli, kdyby maminka slyšela, jak mu zahráli, jak byl vyznamenán, jistě by radostí zaplakala. Však bude mí ti radost, až přijede domů, až všecko poví a tu to praemium ukáže!

      Hleděl před se, ale ne již s takovým napětím. Poslouchal, jak brali třídu po třídě, jak vyznamenaným troubili a bubnovali, jak známky četli. Nemohl odolati, aby se nepodíval na knihu odměnnou. Byl to Vergilius a v něm malá knížka, latinská výroční zpráva i vysvědčení, seznam všech studentů i jejich všech známek. Po svých, nemoha se dočkati, jen mrkl a všude: E moribus, e doctrina religionis, e studio linguae latinae, e geographia et historia, e mathesi, všude „em“ shledal. A zase před se hleděl a naslouchal. Ach, jak to pak dlouho trvalo! Jak by byl nejraději vyběhl, aby mohl do kláštera k páteru Matyášovi!

      Než i „Klassenvorlesung“ měl konec. Na řečniště vystoupil opět jeden z poslední třídy a měl poděkovací řeč, německou. Všecko o té slavnosti bylo jen latině a německy, ani slůvka českého se neozvalo. Řeč studentova dozněla, i závěreční z katedry, fanfáry, nyní trojnásobné, dohlaholily. Páni odešli, studenti se valili ven plni radosti, zármutku, roztrpčení i hněvu. Mladý Věk pospíchal přede všemi. Nedbaje otázek Růžičkových chvátal nejprve do pokojíka pátera Matyáše. Bylo zavřeno. I hnal se do bibliotéky věda, že ho tu zastane. A věru, dveře byly otevřeny.

      Zardělý chvatem i radostí, s očima jiskřícíma vběhl mladý student do bibliotéky, pozdvihuje do výše Vergilia krásně vázaného. Páter Matyáš seděl na svém místě jak obyčejně, u stolku poblíže okna. Však hle, ruce má podepřeny na hrubé knize, bílou hlavu na ruce skloněnou. Spí! Usnul.

      František přistoupil blíže. Spí tvrdě, bez pohnutí. Vtom ozval se na chodbě zvonec, ohlašující, že je čas k obědu. Bibliotekáře však neprobudil. Choralista se zarazil. Přistoupiv až ke spícímu starci, nahnul se k němu a naslouchal. Ani dechnutí! Volal ho, nadarmo. Sáhl na něj, zlehka jím zatřásl. Nic. Studenta popadla úzkost. Sáhl bibliotekáři na bílé vlasy. Hlava byla studená, čelo jako led a lepkavý pot na něm!

      František jako by zkameněl. Pak vykřikl a dav se do usedavého pláče vyrazil ven. Na jeho hlas přichvátali mniši, křísili pátera bibliotekáře, ale nadarmo. Usnul nad knihou (byl to svazek díla Dobnerova Monumenta historica Boemiae nusquam antehac edita) a více se neprobudil.

      „Tentokráte ho již nevzkřísíš,“ řekl převor vážně Františkovi, když pátera Matyáše odnášeli dolů do domácí kaple. Student se dal hlasitěji do pláče a kropil slzami Vergilia, své první praemium, kterým chtěl svému příznivci a otcovskému příteli radost způsobiti.

      VIII. CESTA KAMNY

      Smrt pátera Matyáše dojala velmi mladého choralistu. Po ten čas, co starý bibliotekář ležel ještě v klášteře, dole v domácí kapli na prkně, František si několikráte k němu zašel, aby se u jeho mrtvoly za spásu jeho duše pomodlil. Také ošetřoval světlo u hlav mrtvého plnanoucí a nedopustil, aby zhaslo nedbalostí sluhovou jako tenkráte, když se vracel tajně v noci s koláči od starého Šulce.

      Dobře bylo ještě pro studenta, že po pohřbu ‚v klášteře nezůstal, nýbrž se odebral domů na prázdniny. Domov a blaho studentského života o vakacích ho nejvíce utěšily.

      Doma se zase, jako každého roku, dověděl něčeho o světě. V klášteře žil СКАЧАТЬ