Povídky malostranské. Jan Neruda

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ style="font-size:15px;">      Doktor vězel v trní. Myslil, že ví paní Lakmusová již všechno o tajné lásce, o Josefince, o básni. Rozhodnutím takovým se náhle vzmužil. „To alespoň sobě mohu říci, že jsem hospodařil i zdravím i penězi,“ prál hrdě.

      „To se rozumí,“ chválila paní Lakmusová. „Vy můžete pomýšlet na zcela mladou!“

      „Nu, starou bych sobě nevzal, je již příliš hotova, nelze ji učinit jinak, než jak ji již jiní učinili.“ mínil pan doktor již opatrně. „Myslil bych ale jen na takovou mladou, která je hodna, poslušna, měkka, která by se člověku zcela ještě přizpůsobila.“

      „To se rozumí,“ souhlasila paní Lakmusová, „jen na takovou! Nu a řekněte – ale upřímně, rozumíte, zcela upřímně – tak upřímně, jako byste třeba mluvil s matkou, jejíž dceru chcete.“ a vzala pana doktora za ruku i zadívala se mu hluboko do očí – „řekněte, nepomýšlíte už na to?“

      „Prozrazeno je prozrazeno, nač se stydět!“ zpovídal se pan doktor upřímně. „Ano!“

      „Ale vždyť jsem to muži povídala!“ spráskla paní Lakmusová radostně ruce.

      „Jak – pan Lakmus.“

      „Inu toť! ‚Kdo ví, bude-li ji chtít,‘ povídal, považte si!“

      „A proč bych ji nechtěl!?“

      „Ale já všechno věděla! Vy čtveráku, za matčinými zády, aby matka nevěděla!“

      „Matka? Nač, když jsem myslil, že vůbec nikdo nic neví, ani dcera ne!“

      „Dcera nevěděla, ale matky vidí všechno! Byla ta holka nešťastna! Celá spletena; ve dne mluví jen o vás, v noci mluví ze snů, já vám povídám, byla jsem také mlada, ale jakživa jsem to neviděla!“

      Doktorovi se udivením odevřela ústa. Z oka mu hleděla nevědomost a rozpačitý, trochu samolibý úsměv.

      „Ale je to dobře tak,“ mínila zas paní Lakmusová. „Z počátku jsem nechtěla nikoho v podnájem, teď jsem ráda, Klárka bude šťastna.“

      „Slečna Klárka —?“ zadivil se náhle pan doktor a povznesl se ze sedadla.

      „Jak vám povídám, celá zblázněná! Ale, to vám povídám, svatba musí být brzy; bydlíte u nás, lidé by si povídali, a nač taky čekat! Známe vás, vy znáte nás – víte, že máme boží požehnání, bude všem dobře.“

      „Ale dovolte,“ koktal pan doktor zas nanovo, a přecházel dlouhými kroky, „vždyť já vím, že měla slečna Klárka nějakého pana adjunkta venku.“

      „Měla, ale už docela nemá. Oženil se, vzal si vdovu, mlynářku. Myslíte, že ho litovala? Pánbůh zachraň, už vás měla ráda, jako by ji předělal! Já jí sice říkala: ale nepomýšlej na to, pan doktor nebude chtít ohubičkovanou, ona však ne a ne! Nu to se rozumí, jeden milenec žádný milenec!“

      Pan doktor nevěděl, co má dělat, paní Lakmusová ale pokračovala hned zase sama dále.

      „Viďte, že nebudem odkládat? Máte všechny papíry beztoho pohromadě; viďte, doktore? Tak pořádný pán!“

      Doktor potřásl hlavou. Paní Lakmusová rozuměla potřesení ve svém smyslu. „Tedy si napište všechny spisy, vždyť to umíte. – Dnes budete přec obědvat u nás?“

      „Ne, ne!“ vyhrkl doktor mocně ze sebe. „Prosím – zde jen!“

      „Ale vy jste ještě jako mládeneček,“ usmála se spokojená tchýně. „Klárka beztoho nebude moct vzít ani do úst, až jí to všechno řeknu!“

      „Prosím vás proboha, neříkejte nic, pranic, to vám povídám,“ kvapil pan doktor rozhorleně.

      Paní Lakmusové to bylo velmi k smíchu. „Kdyby nebylo rozumnějších,“ pravila, „ráda bych viděla, jak byste se dostali ku konci. Jen si spořádejte tedy spisy, doktore. Nechcete už nic?“

      „Ne!“

      „Pa tedy, doktore!“

      „Já se vám poroučím!“

      Doktor stál uprostřed pokoje dlouho jako přimražen.

      Konečně sobě zhluboka oddechl a hodil hlavou. „Nu tohle by bylo pěkné!“ zabručel zlostně. „Ano, zřídím si spisy, nenadálá paní tchýně, ale ne pro vaši dceru, paní tchýně už zase na odpočinku! – Nezbývá pomoci než u velkém spěchu! Zejtra druhou báseň, pozejtří třetí a popozejtří – ne, to je pátek, kdo ví, co by se stalo – tedy hned pozejtří odpůldne námluvy! Pak honem jiný byt, nebo, ty můj bože, to bude pěkná cesta domů a z domova, – a pak“ —

      Nedomluvil. Dvéře se odevřely a sprovázena služkou vkročila zas paní Lakmusová, nesouc stolní přístroj.

      „Vyndala jsem pro vás přístroj stříbrný, pane doktore,“ pravila kladouc to na stolek, „nač bychom své stříbro pořád schovávali!“ Přistoupila k doktorovi, položila mu ruku na rameno a šeptala polohlasně: „Já to Klárce už přece řekla!“

      VI. Rukopis a mračno

      V tomtéž okamžiku, co skončila kapitola předešlá, začíná kapitola nynější návratem pana Ebra, domácího pána, z kanceláře. Paní domácí, právě v kuchyni přikládáním do kamen zaměstnaná, téměř se ulekla z příchodu manželova. Přicházelť jindy teprv k třetí hodině odpolední, dnes byl zde hned po dvanácté a k tomu vypadal tak divně, jak ho snad již dávno neviděla.

      Začínaje od ošumělého cylindru, který byl stisknut skoro až na samé husté a pichlavé obočí a zvadlé řízy tlustých kdys tváří hlubšími ještě stíny prorýval, bylo vše na něm jiné než zrána. Vlasy dřív rovně přičísnuté byly kolmo vyhnány pod cylindr, oko takto bezvýznamné snažilo se patrně něco vyznačovat, široká ústa byla pevně sevřena, takže brada stála o něco výš, vpadlá prsa byla trochu vypnuta a pravá ruka držela skoro vodorovně jakýs podlouhlý svitek papíru, kdežto levá se zaklátila chvilkou jako ruka marionety, když principál právě neví, co s ní.

      Paní domácí pohledla na něho, mžikem jí prolétla jakás myšlenka a ostrý obličej její se zdélil.

      „Snad tě nevyhnali z úřadu?“ pravila hlasem náhle ochraptělým.

      Manžel pohnul trochu hlavou, jako by se ho takové oslovení co nejprotivněji dotklo. „Dojdi mně pro Bavorovou!“ pravil hlasem trochu ztemnělým.

      Jindy by as sotva byla snesla paní domácí odpověď tak nepřímou, výminečné vzezření manželovo působilo ale také na ni a kyselost neměla času vyvinouti se. Vyhlídla z okna. „Zrovna jde sem,“ pravila spatřivši sestupující do dvora Bavorovou.

      Pan Eber vstoupil do pokoje. Postoupil až doprostřed ku stolu a zůstal zde stát. Upřel oko СКАЧАТЬ