Povídky malostranské. Jan Neruda

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ president ráčil nás všechny svolat k sobě do presidiálního svého pokoje. Bylo nás mnoho co do kusů a před námi stáli páni radové v polokruhu. Páni radové špitali mezi sebou, my ostatní, učinivše každý zádům páně presidentovým slušnou poklonu, stáli jsme bez pohnutí.

      Pan president seděl a psal, dlouho sobě nás nevšímaje. Vedle mne stál druhý exemplář praktikantské mé mizérie, v dosti slušném a lidském vydání. Řekl jsem mu nějaký vtip do ucha, už nevím jaký, jistě ale špatný, neboť se ani nezasmál. To mne dopálilo, opakuju mu vtip a sprovázím jej zalechtáním. Garnitura mého vtipu působí, soupraktikant vyhrkne jako raketa – všeobecné ustrnutí, nejvšestrannější opštkování – pan president vstává.

      Vstal, postavil se a mluvil:

      „Dal jsem si vás zavolat, abych vám řekl, že děláte slohem svým hanbu našemu úřadu u všech vyšších instancí. Jeden rodí samé slony a druhý samá půlčata, prostředně a tedy slušně dlouhou a vypracovanou periodu jsem od vás nečetl již mnoho let, vlastně nikdy. To pochází z toho, že píšete pořád dál, aniž byste myslili, nebo zas, že vás každá myšlénka ihned omrzí, žádná vážnost, žádná opravdovost. Pak ale je také vidět, že ani neumíte německy, a já vám řeknu, proč neumíte: protože žvatláte pořád a pořád česky! A proto zde mocí svého úřadu zapovídám, aby nikdo neodvážil se v úřadě slůvka po česku promluvit, i radím každému co přítel a představený, aby rovněž se choval i mimo úřad a aby hleděl pilným čtením sobě sloh svůj zlepšit. Jděte zas ku své práci, pánové, a pamatujte sobě, že nikdo nepostoupí výš, kdo nebude mít sloh!“

      Nastalo kruté polování po celém úřadě i obcházel pilně každý od muže k muži, aby sobě opatřil potravy z kuchyně německé. Kdo měl doma nějaký starý ročník Bohemie, byl považován za něco.

      Rozmluvy české přestaly. Ledaže dva zcela důvěrní, z nichž jeden ví, že druhý není udavačem, slůvko po česku sobě řeknou na chodbě nebo v mrtvém archivu. Připadají mně jako tajní šnupáci.

      Já mluvím po česku dál a hlasitě, všichni se mne štítí.

      Je konec prvního aktu dnešní úřadní činohry. Pan rada vyšel, jako Moliérův „Le Malade imaginaire“ na konci prvního aktu vychází. Zábava v meziaktí.

      Rozprava u stolku vpravo ode mne:

      „Dnes máme pátek, už se těším na knedlíky, moje žena je dělá, že se jen rozpadávají.“

      „Maso nemíváte v pátek?“

      „I ano, půl libry pro všechny jako vždy. Co bychom vařili! My světíme jen největší posty a pak si popřejem ten kousek ryby. Aspoň jednou za čas kousek ryby slouží ku zdraví!“

      „Takhle kousek černé s knedlíkem a kousek smažené! Pro děti – vy arci nemáte dětí – musí být něco z mouky. Vloni poslala nám švakrová kopu hlemýžďů, žena je udělala šlampet.“

      „Že se o postu jedí divoké kachny, tomu rozumím, žijou ve vodě; ale hlemýžď leze přec po zahradách!“

      „Nechal jsem si říct, že jednou byli hlemýždi jenom ve vodě. Ostatně lezou tak, jako by plavali, a jsou němi jako ryby, to to bude! – Ale to je divno, že ryby nejedí žádné maso, ony to vědí, že samy jsou postním jídlem!“ —

      Rozprava u stolku vlevo ode mne:

      „Pan president má pravdu. To jsou beztoho samí blázni! Ne, co se ti lidé namluví hloupostí! Němčiny potřebujem a dost, jakpak bychom psali! A kdo chce děti nechat trochu frančtiny naučit, dobře!“

      „Nemůže jim to škodit!“

      „Moje dcera by nepromluvila na ulici česky za žádnou cenu. Když se někdy zapomenu a na ulici na ni jen slovo česky promluvím, hned se začervená a řekne mně: ‚Ale papá, ty na sebe pranic nehledíš!‘ „

      „Ano, ano, tak je to!“

      „Ondyno jsem četl v novinách, že chtějí nalézt nějakou řeč universální. To je pitomost!“

      „Pánbůh by to ani nedovolil!“

      „Ať se naučí každý německy a je to!“

      „Ba!“

      Dveřím nejbližší zahvízdne „pšt!“ Vše je hned u svých stolků.

      Pan rada vkročil s rozepjatou vestou.

      „Zdá se mně, že puknu, jak tloustnu,“ praví, „musím buď k doktorovi nebo k babičce!“

      Tělocvik v smíchu.

      Kde je taková duševní chudoba, musí být také chudoba hmotná. A je! Podivil jsem se, jaký ti lidé žijou život povrchně klamný, uvnitř bídný.

      Snad dvě třetiny z nich mají gážovní archy u žida, jenž jim prvního dá z milosti, co chce. Chodí k nám baba rohlíčkářka, té prvního zaplatí a druhého od ní zase na dluh berou. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by byl jeden druhého k návštěvě zval; nejspíš že se stydí za domácnost svou.

      Člověk porozumí pak ledačemu!

      Dnes jsem dostal presidiální přípis, abych sobě dal ostříhat trochu dlouhé své vlasy. To bych byl blázen!

      Mám teď spojence. Nejkrásnější ze všech akcesistů začal se mým návodem podpisovat Wenzl Narcis Walter. Jeden takto okrášlený akt dostal se do rukou pana presidenta a ten na nejkrásnější ho přiletěl. Prál mu, aby dojista zanechal všechny takové hlouposti a raději pilně pracoval, že prý beztoho leností až smrdí. Narcissus poeticus a smrad!

      Však já vím, co panu presidentovi u spojení s nejkrásnějším nevoní. Je to ten chodník pod jistými okny!

      V důvěře že mne pan Eber neprozradí, vylhal jsem si dovolenou. Řekl jsem, že mně babička, po níž dědit mám, k smrti stůně.

      Pan rada mně dovolenou sice dal, podotknul ale přísně, že by praktikant ani neměl mít babičku.

      VIII.

      Při pohřbu

      Je s poledne dne třetího, středy, a dům se připravuje, aby vypravil a sprovodil mrtvolu staré Žanýnky.

      Na stinném dvoře stojí na márách černým suknem pokrytých jednoduchá sice, avšak dosti pěkná umrlčí truhla, černě a leskle natřená, s čtyřmi medvědími, pozlacenými pazoury. Na víku je pozlacený kříž, kolem něho rozkládá se zelený myrtový věnec, s něhož visí široká bílá stuha. Ku každé podélní straně mar jsou pro ozdobu přistaveny černé, as dvě stopy vysoké a čtyřhranné tabule, na nichž vypuklé, stříbrné ozdoby figurové, znaky to pohřebního bratrstva.

      Vyjímaje pana Lakmusa, jenž se dívá z okna hořejšího, a Josefinčinu chorobnou sestru, jež stojíc na podnožce hledí přes zábradlí druhého patra, jsou všichni nám již známí obyvatelé domu СКАЧАТЬ