Povídky malostranské. Jan Neruda
Чтение книги онлайн.

Читать онлайн книгу Povídky malostranské - Jan Neruda страница 6

Название: Povídky malostranské

Автор: Jan Neruda

Издательство: Public Domain

Жанр: Зарубежная классика

Серия:

isbn:

isbn:

СКАЧАТЬ je to u nás taky tak!“ a již byla ve dveřích.

      Nezbývalo ostatním, než aby šly za ní. Paní Baurová spatřila na podlaze hromadu komisního šití. Lehýnký úsměv přeletěl hubenou její tvář; ani však nemukla a šla rychlým krokem k posteli.

      „Nechte mne —já nechci!“ bránila se Valinka obejmutí.

      „No, buď přece slušná, copak je to!“ kárala ji matka. „Ale co mne napadá! Ve čtvrtek večer máme tu u nás malý koncert, přijďte přec taky, paní z Baurů! Matyldko, domluv slečně Marii, aby ve čtvrtek zcela jistě přišla!“

      „Přijdem, přijdem obdivovat se našemu andílkovi,“ slibovala laskavě paní Baurová.

      Druhý, parádní pokoj byl tak veliký jako kuchyň a první pokoj dohromady, měl tedy také dvě okna do dvora. Slečny přistouply, vedouce se za ruce, k jednomu z nich. Viděly právě mladého Bavora, an ubíraje se ze Žanýnčina bytu a drže chumáč listů v ruce kvapil k prvním točitým schodům.

      „Kdo je to?“ tázala se slečna Marie.

      „Náš špaček, syn naší posluhovačky, hokynářky. Ale strašně nadutý, on nosí i kabát přes ruku!“

      „Špaček se jmenuje?“

      „Ne, Bavor, ale my mu přezdíváme špaček. Jednou nám ulít špaček a papá myslil, že ho vidí na střeše. Když ale papá vylez nahoru, nebyl to špaček, nýbrž cíp od kabátu mladého Bavora; mladý Bavor tam vždy na střeše studoval. Teď tam jde zas, podívej se!“

      „On tedy studuje?“

      „Ne! Teď je v úřadě u mého papá, ale papá říká, že z něho nic nebude, že prý by udělal nejlíp, kdyby skočil s mostu do vody jako svatý Jan.“

      „Děvčata, děvčata, rozlučte se přec – vždyť už musíme jít, Márinko!“ volala paní Baurová.

      Slečinky se začaly objímat. Trvalo dlouho, než se nasytily hubiček, trvalo dlouho, než se konečně vykomplimentovaly všechny skrz pokoj, kuchyň až ke schodům.

      Paní domácí se slečnou Matyldou zůstaly stát na pavlači.

      „Slyšelas, Matyldo, jak se bála rheumy?“ tázala se paní domácí, když paní a slečna Baurovy již scházely s prvního poschodí do dvora. „A nemá snad ani jediný pravý zub!“

      „Baže ne, děvečka jí myje zuby po obědě vždy zároveň s nádobím!“

      Paní Baurová obrátila se u průjezdu a kývala ještě jednou na rozloučenou přívětivě rukou. Slečna Marie poslala slečně Matyldě ještě několik třepetavých hubiček. Pak zmizely v temném průjezdu.

      „Bůhví, po kolikáté již si znamená ta Matylda prádlo na jiného vždy ženicha a kolikrát už zas párala,“ mínila slečna Marie, urovnávajíc sobě mantilu. „A snad bude pořád párat!“

      „Což ale Kořínek? Viď, že strýc jednou o něm s tebou mluvil? – Co tomu říkáš?“

      „Mhm – no!“ mínila slečna Marie a vyhoupla se na ulici.

      IV. Monolog lyrický

      Bylo jitro a je nyní večer dne prvního. Je večer a na dějišti našem je jako v staroruské písni: „na nebi měsíc – v jizbě měsíc“. Po nebi táhne vysoko měsíc plný a tak jasný, že hvězdičky kolem něho vyhasly a teprv v světové dálce od něho bázlivě se rozsvěcovaly. Pyšně rozestřel měsíc světlý svůj plášť po zemi, pokryl jím vody řek i zeleň břehů, širý kraj i rozložené město, vlekl jej náměstími a ulicemi, kdekoliv vůbec místo nalezl, a spatřil-li někde odevřené okno jizby, hodil i do ní cíp zlatého pláště.

      Také do jizby páně doktorovy vplynul odevřeným dokořán oknem a v pečlivě upravené, čistotné, ba elegantní jizbičce té byl dlouho pánem sám a sám a líbilo se mu zde. Políval květiny na květinovém stolku poblíž okna, že se zdály jakoby stříbrným jíním pokryty, položil se na bělostné lože, že se zdálo ještě bělejší, usedl do pohodlného křesla a svítil si na rozmanité náčiní psacího stolku, ba roztáhl se i po celé délce podlažního koberce.

      Trvalo tak hezky dlouho do noci. Konečně cvakla klika, dvéře ospale vrzly a majitel bytu vstoupil.

      Do stojanu u dveří se nalézajícího vstrčil hůlku, na stojan zavěsil slaměný klobouk a pak zamnul sobě pan doktor ruce. „I vida, vida,“ bručel hlasem přidušeným, „máme tu návštěvu! Pěkně vítám, pane měsíčku, přišli jsme už na letnice? Zdrávo všechno doma? A což – proklaté koleno!“ zabručel hlasitěji, sehnul se a mnul sobě koleno. Obličej jeho, do měsíční záře nahnutý, jevil napolo rozmrzelost, napolo úsměv.

      Vzpřímil se zas a počal svlékat se z kabátu. Když odvíral šatník, aby tam kabát zavěsil, zabručel znovu, avšak prozpěvuje sobě: „Doktor Bartolo – doktor Bartolo – doktor Bartolololo – lolo – lo – Bylo to E nebo F – ano, F to bylo – Bartololo – lolo – lolo.“ Sňal mezitím se stojanu šedivý župan svůj, oblékl se do něho, opásal červenou hedvábnou šňůrou a kráčel volně a stále ještě „lolo.“kaje k odevřenému oknu.

      „Ach Josefinka asi už spí – pa, koťátko, nechala si něco pěkného zdát! Je to roztomilé kotě – a tak dobrosrdečna!“ náhle se sehnul, mnul koleno zas, ale nezaklel tentokrát. Položil se do okna. „Byt mají dosti velký, ani ho teď nepotřebují. Zůstanem tam – jen trochu nového nářadí! – No, matku a tu nemocnou Katušku budem mít rádi, jsou hodny. Takto nemá nikoho, – ten bavorský bratranec bude družbou, ovsem, Josefinka musí mít na svatbě družbu, to se rozumí – kotě! Odbudem to ve vší tichosti – Bartolololo – Copak mně dnes sevillský doktor nejde ani s mysle, co je to! Bartolo – Bartolo – nejsem tak stár a jsem zachovalý, zachovalý dost, o je! U mne není ještě ,periculum in Morea‘. Nepotřebuju se bát, že ‚hezčí, než jsem nyní, v celém svém živobytí více nebudu‘. Bude to pro mne nové živobytí, budu spokojen, a když je člověk spokojen, omladne.“ Zadíval se do kulatého měsíce. „Zdalipak se teď kotěti něco zdá! Jakpak by, takové dítě spí, jako by je do vody hodil. – Já bych jí pošeptal, co by se jí zdát mělo!“

      Obrátil se zpět a sňal se stěny nad květinovým stolkem kytaru. Postavil se s ní zas do okna a zkusil několik akordů. Dole ve dvoře zaznělo duté zavytí psa.

      „Ach, Azor se jim odněkud vyškrábal!“ pravil pan doktor a vyhnul se z okna. „Azor – buď hodný, ticho!“ Pes se neozval. „Nesmím ho dráždit,“ chudáka,“ pravil pan doktor zas k sobě, pověsil kytaru, zavřel okno a zastřel je.

      Přikročil k psacímu stolku a rozžehl svíčku. Pak usedl do křesla. Když byl pan doktor sám, mluvil vždy polohlasitě pro sebe. A nyní pokračoval hned, kde byl dřív přestal.

      „Jsem přece už dost stár, abych nebyl už dost hlup. V mém věku musí se taková věc odbýt rychle, ale ne příliš rychle, ne beze vší poesie. Můj plán je dobrý – proklaté koleno, musil jsem se přec jen notně drcnout!“ Rozhrnul župan a prohlížel světlé СКАЧАТЬ