Povídky malostranské. Jan Neruda

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ řeknu mu, aby to všechno zahodil, že to nic není.“

      Vzal z psacího stolku silný sešit papíru i začal se v něm probírat. Měl v něm čítací známky a rozložil sešit u první z nich.

      „Můj plán je hotov,“ pokračoval v samomluvě, „potřebuju básní, sám jich nedovedu a tyto mně náhodou poslouží. Kdybych jich nevzal odtud, vzal bych odjinud, co na tom. Josefinka se toho nedoví, on také ne, na mou radu je zahodí. Tedy zítra pošlem první, prozatím anonymní, však ona uhodne! – Tahle bude první!“

      I četl ze sešitu:

      Tys jako horská krajina,

      jak její mladý, jarní čas!

      Tvůj vlas jak tmavý, bájný les,

      tvůj zrak jak živých bystřin ples,

      po rtech a lících samý květ

      a rozsetý slavíkův hlas —

      jsi pro sebe jiz celý svět,

      jsi jako horská krajina

      hned mračna a hned jasna,

      jsi jako horská krajina

      jen pro poetu krásna!

      O rci mně, zdaž pro píseň mou

      máš ozvěnu ty vděčnou,

      či zdaž jak horská krajina

      máš v prsou skálu věčnou!?

      „To je kluk! Zcela tak jako u nás v horách, a já vím, že jaktěživ ani horskou krajinu neviděl, kdepak taky! ‚Les – ples‘, dobrá! ‚Rozsetý slavíků hlas‘ – to je přec jen trochu mnoho! Já vím co, podškrtnu hodně tlustě ‚jen pro poetu krásna‘, – pro mne jako jenom, pro jednu osobu. Děvčatům pletou básně příliš hlavu! – A za týden druhou pumu, snad už s podpisem, dle potřeby! Tahle bude tedy ta druhá!“

      A četl dále:

      Tvá tmavá plet, Tvůj tmavý vlas

      rozsily v dny mé dumný sen,

      Tvůj žářný zrak, Tvůj mladý hlas

      z mých nocí činí palný den!

      O moje slunko tmavé!

      Rci, zda chceš býti v nočních tmách

      mně světlo jasně žhavé?

      O měsíčku můj černý!

      Rci, zda chceš býti v žářných dnech

      můj klidný soudruh věrný?

      „Ten to umí, hehe! Ten by spletl holek! Ale snad to psal na nějakou židovku, Josefinka není tak černa! – Nic neškodí, ona si toho nevšimne, jen když je jako sluncem a když to klinká! Ta báseň jí dodá! Samý žár a plamen! – Kdyby ale byla neslušně tvrdá, tedy ještě pak třetí, pak už nemilosrdně do toho!“

      Obrátil několik listů a četl:

      Což střelná rána do srdce,

      což na tom, hned-li zajdu!

      leč – vím, že v srdci zhynulém

      též Tebe mrtvu najdu.

      Což o bolestný okamžik

      a o tu cestu temnou!

      leč – ze srdce mně nemůžeš

      a musila bys se mnou!

      „To má něco omamujícího, tak zastřelujícího do sebe! Děvče neodolá, když milenec hrozí zastřelením se. Ať je tak nebo tak, dáme Josefince na všechen způsob také tu pilulku třetí. Utuží se v lásce – ale, jako kdyby to na mne hodil – musím už do postele – musím!“

      Zazíval si upřímně a začal se svlékat.

      „Nejhezčí je přec jen to: ze srdce mně nemůžeš a musila bys se mnou!“ bručel mezi svlékáním, skládaje části šatstva v pedantickém pořádku na křeslo a pak na sedadlo vedle lože. „To chce jako říct, že ji má v srdci zavřenu, a kdyby se do srdce střelil, že by ji tam zároveň trefil, hehe, jakpak by ji tam netrefil, když je tam!“

      „Ven ze srdce – dnes je teplo, nepotřebuju trepek.“ bručel zas a zouval boty. Odkryl pokrývku, zhasil svíčku a ulehl.

      Spokojeně si na loži oddychl.

      „Bartolo – achich! – ven mně – či ze srdce – mně nemůžeš – a.“ a spal.

      Dole na dvoře zavyl Azor. Po chvíli bylo slyšet, jak škrabe na Žanýnčiny dvéře. Jako by žalu přemoci nemohl, přec ale se bál někoho probudit, vyl a vyl pes přidušeně po celou noc.

      V. Starý mládenec – všeho štěstí vejlupek (Pořekadlo)

      Hospodářský úředník, u něhož pan doktor bydlel, jmenoval se Lakmus. Žil teprv as tři leta v Praze a svého podnájemníka byl převzal od svého předchůdce v bytu tom.

      Brzy po jeho přistěhování se do našeho tichého domu věděli všichni ostatní nájemníci, že mají Lakmusovic nahospodařené kapitály, že dostávají pěkné výslužné, deputát, a měli k nim úctu. Takto nebylo mnoho styku s nimi. Paní Lakmusová, hlava rodiny, nebyla tuze přístupna. Dožádána učinila sice, seč byla, dávala domácím ochotně napřed činži, kdykoliv toho požadovali, půjčovala ostatním mouky, másla ze zásob svých, kdykoliv jejich kuchyň toho náhle potřebovala, pozdravována děkovala, ba pozdravovala i sama napřed, do dlouhých řečí se ale nepouštěla. Proto ale nebyla právě mlčeliva, důkazy řečnické letory její rozléhaly se někdy otevřenými okny po celém domě.

      Paní Lakmusová, ač také již přes čtyřicátku, byla ještě plna života. Buclatá postava její byla posud svěží, tvář její leskla se bez vrásek, oko její svítilo vesele, zkrátka vypadala jako bojechtivá vdovička, ač dcerka její byla také již dávno na vdavky. Slečna Klára, dvacet a několik málo přes to stará, nebyla jí podobna. Vytáhlá jako proutek neměla oblých, příjemných forem; oko její jasně modré hodilo se ostatně dobře k plným plavým vlasům a na podlouhlých tvářích červenalo se ještě kus zdravého venkova. Slečna Klára byla ještě nepřístupnější než matka; domácích dcerka, slečna Matylda, proto také již dávno nevyhledávala žádného přátelství s ní.

      Pana Lakmusa sousedé málokdy spatřili jinde než v okně. Měl zlou nemocnou nohu, kteráž žádala pilného domácího ošetřování. Sotvy že za několik měsíců jednou vybelhal se z domu; čas celý trávil doma, vyhlížeje bud z okna na ulici, buď se ošetřuje na pohovce, СКАЧАТЬ