Cíl Zero. Джек Марс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ bezpodmínečně věřit, jí lže do –“

      „Mayo Joanne,“ varoval ji Reid, „dávej pozor na to, co vypouštíš z pusy…“

      „Možná, že není sama!“ Nevypadalo to, že by se Maya chtěla stáhnout. Tentokrát ne. „Možná, že mám taky strach.“

      „Tady jsme v bezpečí,“ řekl jí Reid pevně a snažil se při tom znít co nejvíc přesvědčivě, ačkoliv tomu sám úplně nevěřil. Za očima mu začínala tepat bolest. Vytáhl ze skříňky sklenici a napustil do ní studenou vodu z kohoutku.

      „Jasně, a taky jsme si mysleli, že jsme v bezpečí v New Yorku,“ odpálila ho Maya. „Možná, že kdybychom věděly, o co skutečně šlo, všechno by bylo jednodušší. Ale ne.“ Ať už to byla jeho neschopnost nechat je dvacet minut o samotě, nebo její podezření o tom, co se stalo, nezáleželo na tom. Chtěla znát odpovědi. „Víš moc dobře, čím jsme si prošly. Ale já nemám nejmenší tušení, co se stalo tobě!“ Teď už téměř křičela. „Kde jsi byl, co jsi dělal, jak jsi přišel k těm zraněním –“

      „Mayo, přísahám, že…“ Reid postavil sklenici na kuchyňskou linku a vztyčil varovně prst jejím směrem.

      „Přísaháš, že co?“ utnula ho. „Že budeš mluvit pravdu? Tak mi ji prostě pověz!“

      „Nemůžu ti říct pravdu!“ vykřikl. Při tom rozhodil rukama. Jedna paže zavadila o sklenici s vodou a shodila ji z desky.

      Reid neměl čas se nad tím zamýšlet nebo hloubat. Jeho instinkty zareagovaly za něj a jedním plynulým pohybem se sehnul až ke kolenům a chytil sklenici ve vzduchu, než se stačila roztříštit o zem.

      Okamžitě toho zalitoval a zprudka se nadechl, když ve sklenici jen šplouchlo a vystříkla z ní jediná kapka.

      Maya zírala s očima dokořán, ačkoliv nevěděl, jestli v důsledku jeho slov nebo toho, co právě udělal. Tohle bylo poprvé, co ho viděla takhle se pohybovat – a vůbec poprvé, co nahlas přiznal, že to, co jim tvrdil, nebylo to, co se ve skutečnosti stalo. Nezáleželo na tom, jestli o tom věděla, nebo jestli ho jen podezřívala, že neříká pravdu. Uklouzlo mu to a teď už to nemohl vzít zpět.

      „Jen reflex,“ řekl rychle.

      Maya si pomalu založila ruce na prsou, jedno obočí pozdvižené a rty pevně semknuté. Znal ten pohled; byl to vyčítavý pohled, který zdědila přímo po své matce. „Saru a tetu Lindu jsi možná převezl, ale já ti to nespolknu ani náhodou.“

      Reid zavřel oči a povzdechl si. Jednou do něj zasekla háček a už ho nepustí, takže ztišil hlas a dal se do vysvětlování.

      „Poslouchej, Mayo. Jsi velice inteligentní – definitivně dostatečně na to, aby sis mohla odvodit, co se stalo,“ řekl. „Nejdůležitější věc, kterou musíš pochopit, je, že vědět o některých věcech může být nebezpečné. Jde o potenciální nebezpečí, které vám hrozilo ten týden, co jsem byl pryč. A mohlo by vám hrozit celou dobu, kdybyste věděly všechno. Nemůžu ti říct, jestli máš pravdu nebo se pleteš. Nic nepotvrdím, ani nepopřu. Takže pro teď, řekněme… můžeš věřit všem závěrům, ke kterým jsi došla, jen pokud slíbíš, že si je necháš pro sebe.“

      Maya pomalu přikývla. Zběžně zkontrolovala, jestli Sara nesešla dolů do předsíně a neposlouchá, a pak spustila: „Nejsi jenom profesor. S někým pracuješ, s někým na vládní úrovni – FBI, možná CIA –“

      „Proboha, Mayo, říkal jsem, ať si to necháš pro sebe!“ zúpěl Reid.

      „Ta záležitost s Olympiádou a pak to fórum v Davosu,“ naléhala dál, „měl jsi s tím něco společného.“

      „Říkal jsem, že nepotvrdím, ani nepopřu nic –“

      „A ta teroristická organizace, o které se pořád mluví ve zprávách, Amun. Pomohl jsi je zastavit?“

      Reid se odvrátil a vyhlédl z malého okna ven na jejich zahradu. Teď už bylo pozdě. Nemusel nic potvrzovat ani vyvracet. Měl to vepsané v obličeji.

      „Tohle není hra, Mayo. Je to vážná věc a kdyby špatní lidé věděli, že o tom víš –“

      „Věděla o tom máma?“

      Ze všech těch otázek, na které se mohla zeptat, byla tohle rána pod pás. Na dlouhou chvíli se odmlčel. Jeho nejstarší dcera znovu prokázala, jak je chytrá, možná až příliš na úkor jejího vlastního dobra.

      „Nemyslím si,“ řekl tiše.

      „A to, jak jsi dřív hodně cestoval,“ řekla Maya, „nebyl jsi na konferencích a nepřednášel jako hostující profesor, že ne?“

      „Ne, to ne.“

      „Pak jsi s tím na nějakou dobu přestal. Bylo to potom… co se stalo mámě?“

      „Ano. Ale pak mě potřebovali zpátky.“ To byla alespoň částečná pravda a necítil se kvůli tomu jako lhář – a také doufal, že postačí k uspokojení Mayiny zvědavosti.

      Otočil se zpět k ní. Zírala na dlážděnou podlahu, obočí stažené. Očividně se chtěla zeptat ještě na víc věcí. Doufal, že to neudělá.

      „Ještě jedna otázka.“ Její hlas nebyl hlasitější než šepot. „Má tohle všechno co dělat s… s máminou smrtí?“

      „Proboha. Ne, Mayo. Jistě že ne.“ Rychle přešel místnost a vzal ji do silného objetí. „Nepřemýšlej o tom takhle. To, co se stalo mámě, mělo zdravotní důvod. Mohlo se to stát komukoliv. Nemělo to… nemělo to s tímhle vším nic společného.“

      „Myslím, že jsem to tušila,“ řekla tiše. „Jen jsem se prostě musela zeptat…“

      „To je v pořádku.“ Tohle byla poslední věc, na kterou chtěl, aby myslela; že smrt Kate byla nějak spojená s jeho tajemným druhým životem.

      Něco mu prolétlo myslí – výjev. Vzpomínka na minulost.

      Povědomá kuchyně. Jejich domov ve Virginii, než se přestěhovali do New Yorku. Předtím, než zemřela. Kate stojí před tebou, přesně tak krásná, jak si ji pamatuješ – ale obočí má stažené, pohled tvrdý. Zlobí se. Rukama ukazuje na něco na stole…

      Reid udělal krok vzad a vymanil se tak z Mayina objětí. Za čelem mu po té neurčité vzpomínce začala tepat tupá bolest. Čas od času se mu jeho mozek snažil připomenout něco z jeho minulosti, něco, co bylo stále zamčené někde hluboko a jediné, co mu po tomhle násilném zásahu zbylo, byla migréna, tupá bolest za očima. Tentokrát to však bylo jiné, zvláštnější; tahle vzpomínka byla zcela jistě o Kate, o nějaké jejich hádce, na kterou si nemohl vzpomenout.

СКАЧАТЬ