Cíl Zero. Джек Марс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ

      „Budu si dávat pozor. Děkuji, pane.“ Renault se nesměle usmál. „Cicero. Děkuji.“

      Najednou ve vysílačce na stole za nimi hlasitě zapraskalo a ticho, které se pod plátěnou střechou rozhostilo, přerušil zkreslený hlas.

      „Doktore Cicero,“ ozval se ženský hlas říznutý Irským přízvukem. Volala jim Dr. Bradleeová z nedalekého naleziště, kde prováděli vykopávky. „Něco jsme odkryli. Tohle musíte vidět. Doneste krabičku. Konec.“

      „Hned tam budeme,“ řekl Dr. Cicero do vysílačky. „Konec.“ Usmál se na Renaulta jako otec na syna. „Vypadá to, že dnes začneme o něco dřív. Měli bychom se obléct.“

      Oba muži odložili kelímky s ještě horkou kávou a pospíchali do kevlarového čistého prostoru. Vstoupili do předsíně, kde si oblékli zářivě žluté protichemické kombinézy, které jim poskytla Světová zdravotnická organizace – WHO. Jako první si natáhli rukavice a plastové boty, které těsně přiléhaly k zápěstím a kotníkům, poté overal, kapuci, a nakonec obličejovou masku a respirátor.

      Oblékali se rychle ale v tichosti, a téměř s nábožnou úctou, jako by v tom krátkém časovém úseku prošli nejen proměnou fyzickou, ale i mentální. Jako by bezstarostné žertování vyměnili za vážné rozpoložení nutné k jejich práci.

      Renaultovi se protichemické kombinézy vůbec nelíbily. Pohyb v nich byl pomalý a práce zdlouhavá. Ale k jejich výzkumu byly nezbytně nutné. Měli lokalizovat a ověřit jeden z nejnebezpečnějších organizmů, které lidstvo zná.

      On a Cicero vyšli z předsíně a vydali se ke břehu Kolymy, pomalu plynoucí mrazivé řeky, která se vinula na jih a mírně na východ od horského hřebenu a směrem k oceánu.

      „Ta krabička,“ řekl najednou Renault. „Skočím pro ni.“ Rozběhl se zpátky k přístřešku pro vzorkovnici, dvěma přezkami zajištěnou krychli z nerezové oceli, která měla na každé z šesti stran natištěný symbol pro biologické nebezpečí. Přiklusal zpátky k Cicerovi a oba znovu vyrazili na cestu k místu vykopávek.

      „Zaslechl jste, co se nedaleko odsud stalo, ne?“ zeptal se Cicero přes svůj respirátor během chůze.

      „Slyšel.“ K Renaultovi se to hlášení doneslo. Před pěti měsíci se nějaký dvanáctiletý chlapec z místní vesnice napil vody z Kolymy a krátce poté onemocněl. Nejdříve si všichni mysleli, že řeka je něčím kontaminovaná, ale když se začaly projevovat symptomy, obrázek se začínal vyjasňovat. Jen co se zpráva o dané nemoci donesla ke WHO, okamžitě vyslali tým vědců a začalo vyšetřování.

      Chlapec se nakazil pravými neštovicemi. Konkrétně druhem, který moderní člověk nikdy neviděl.

      Vyšetřování vědce zavedlo k mršině karibu poblíž břehu řeky. Po pečlivém testování byla hypotéza potvrzená: karibu zemřel před více než dvěma sty lety a jeho ostatky se staly součástí permafrostu. Nemoc, která se v něm usídlila, zmrzla spolu s tělem a upadla do spánku – až do doby před pěti měsíci.

      „Je to jednoduchá řetězová reakce,“ řekl Cicero. „Když roztály ledovce, hladina řeky a teplota začaly stoupat. To posléze rozmrazilo permafrost. Kdo ví, co na nás v těch kusech ledu může číhat? Starodávné druhy organismů, které jsme nikdy neviděli… je zcela možné, že některé z nich jsou mnohem starší než lidstvo samotné.“ V doktorově hlase bylo slyšet napětí, které neodráželo pouze jeho znepokojení, ale hraničilo se vzrušením. Konec konců to bylo jeho živobytí.

      „Četl jsem, že v roce 2016 našli antrax v pitné vodě, kam se dostal z roztátého sněhu,“ okomentoval to Renault.

      „To je pravda. K tomu případu jsem byl přidělen. Stejně jako k výskytu španělské chřipky na Aljašce.“

      „Co se stalo s tím chlapcem?“ zeptal se mladý Francouz. „V tom případu s pravými neštovicemi před pěti měsíci.“ Věděl, že chlapce spolu s dalšími patnácti lidmi z jeho vesnice dali do karantény, ale tam hlášení končilo.

      „Zemřel,“ řekl Cicero. V jeho hlase nebyly znát žádné emoce; ne jako když mluvil o své Phoebe. Po desetiletích v jeho oboru se Cicero naučil umění lhostejnosti. „Spolu s dalšími čtyřmi. Ale vzešla z toho účinná vakcína proti danému druhu nákazy, takže ta úmrtí nebyla úplně zbytečná.“

      „Přesto,“ řekl Renault tiše, „je to škoda.“

      Kousek od břehu řeky se rozprostíralo místo vykopávek, dvacet metrů čtverečných tundry bylo obestavěno kovovými kůly a obehnáno žlutou páskou. Bylo to už čtvrté místo, které tým vědců v rámci tohoto vyšetřování vystavil.

      V ohraničeném čtverci byli další čtyři výzkumníci v protichemických kombinézách, všichni shluknutí nad malým prostorem zhruba uprostřed. Jeden z nich uviděl dva muže přicházet a vydal se jim naproti.

      Byla to Dr. Bradleeová, pomocná archeoložka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ řekla, „něco jsme našli.“

      „Co je to?“ zeptal se a přikrčil se, aby proklouzl pod páskou, která prostor ohraničovala. Renault je následoval.

      „Ruka.“

      „Prosím?“ vyhrkl Renault.

      „Ukažte,“ řekl Cicero.

      Bradleeová je zavedla k místu s vykopaným kusem zmrzlé země. Dělat vykopávky v permafrostu – a to nanejvýš opatrně – nebylo nic snadného, to Renault věděl. Nejvýše položené vrstvy zmrzlé země se v létě obvykle rozpouštěly, ale spodním vrstvám se říkalo permafrost, jelikož byly v polárních oblastech permanentně zamrzlé. Díra, kterou Bradleeová a její tým vykopali, byla téměř dva metry hluboká a široká dostatečně na to, aby si do ní mohl pohodlně lehnout dospělý člověk.

      Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurně.

      A skutečně, na dně vykopané jámy ležely zmrzlé ostatky částečně rozložené lidské paže, pokroucené, téměř na kost rozpadlé a zčernalé časem a zeminou.

      „Bože můj,“ řekl Cicero téměř šeptem. „Víte, co to je, Renaulte?“

      „Tělo?“ zkusil odhadnout. Alespoň doufal, že ta paže byla součástí něčeho většího.

      Cicero začal rychle hovořit a gestikuloval při tom rukama: „V osmdesátých letech devatenáctého století nedaleko odsud ležela malá osada, přímo na břehu řeky Kolymy. Její původní obyvatelé byli nomádi, ale jejich počet se rozrůstal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo něco nemyslitelného. Vypukla tu epidemie pravých neštovic a během několika dnů vyhladila čtyřicet procent jejich kmene. Věřili, že řeka je prokletá a přeživší odsud rychle zmizeli.

      „Než СКАЧАТЬ