Cíl Zero. Джек Марс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ epidemie pravých neštovic vypukla v Somálsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlásila tuhle nemoc za vymýcenou. A přesto tady teď stáli nad doslovným hrobem, o kterém se vědělo, že se hemží nebezpečným virem, který by mohl vyhladit populaci velkoměsta během několika dní – a jejich prací bylo to vykopat, ověřit a poslat vzorky Světové zdravotnické organizaci.

      „V Ženevě to budou muset potvrdit,“ řekl Cicero tiše, „ale pokud jsou mé spekulace správné, právě jsme vykopali osm tisíc let starý druh viru pravých neštovic.“

      „Osm tisíc?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, že jste říkal, že ta osada tady byla na konci devatenáctého století.“

      „Ale ano!“ řekl Cicero. „Otázka však zní, jak se oni – izolovaný nomádský kmen – k něčemu takovému dostali? Řekl bych, že podobným způsobem. Vykopali jámu a narazili na něco, co v ní leželo dlouhou dobu ve zmrzlém stavu. Druh viru, který byl nalezen v mršině toho karibu před pěti měsíci pocházel až z holocénu.“ Postarší virolog nemohl spustit oči z paže vyčuhující ze zmrzlé zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabičku, prosím.“

      Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi poblíž okraje jámy. Odklapl čtyři přezky, které ji zajišťovaly, a otevřel víko. Uvnitř ležela zbraň MAB PA-15, kterou si tam předem schoval. Byla to stará pistole, ne však příliš těžká. S plným zásobníkem na patnáct nábojů a jedním v komoře vážila jen něco kolem jednoho kila.

      Zbraň patřila jeho strýci, veteránovi francouzské armády, který bojoval v Magrebu a Somálsku. Ale mladý Francouz zbraně rád neměl; byly příliš přímé, příliš diskriminační a na jeho vkus moc umělé. Ne jako virus – dokonalý přirozený nástroj schopný eliminovat celé druhy, systematicky a zároveň nestranně. Lhostejný, neústupný a prudký; přesně takhle se potřeboval zachovat v danou chvíli on.

      Sáhl do ocelové vzorkovnice a vzal do ruky zbraň, ale na moment zaváhal. Nechtěl ji použít. Ve skutečnosti mu Cicerův nakažlivý optimismus a jiskra v jeho oku dost přirostly k srdci.

      Všechno však musí jednou skončit, pomyslel si. Čeká na tebe další zkušenost.

      Renault se s pistolí v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emocí jako blesk z čistého nebe střelil dva výzkumníky stojící na každé straně jámy do prsou.

      Dr. Bradleeová při nečekaném třaskavém zvuku zbraně polekaně vykřikla. Začala rychle couvat, ale po dvou krocích ji dostihly dvě střely z Renaultovy zbraně. Anglický doktor Scott se jen chabě pokusil vylézt z jámy, než ji Francouz jediným výstřelem do jeho hlavy proměnil v jeho hrob.

      Výstřely byly hromové, ohlušující, ale v okruhu tisíců kilometrů nebyla žádná živá duše, která by je slyšela. Téměř žádná.

      Cicero stál jako solný sloup, paralyzovaný šokem a strachem. Renault během pouhých sedmi vteřin ukončil život čtyř lidí – pouhých sedm vteřin, aby se výzkumné pracoviště proměnilo v masovou vraždu.

      Postaršímu doktorovi se pod respirátorem třásly rty, když se snažil promluvit. Nakonec se mu podařilo vykoktat jediné slovo: „P-proč?“

      Renaultův ledový pohled byl netečný, lhostejný, jaký jen pohled virologa může být. „Doktore,“ řekl mírně, „dýcháte moc rychle. Sundejte si respirátor, ať neomdlíte.“

      Cicero dýchal rychle a přerývaně, takže mu respirátor pomalu přestával stačit. Jeho pohled těkal mezi zbraní, kterou Renault držel ve svěšené ruce u boku, a jámou, ve které teď ležel mrtvý Dr. Scott. „Já… nemůžu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respirátor, znamenalo by to potenciálně se vystavit nemoci. „Renaulte, prosím…“

      „Nejmenuji se Renault,“ řekl mladý muž. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jistý Renault, vysokoškolský student, kterému přidělili tuhle stáž. Teď je však mrtvý. To jeho zápis a dokumentaci jste četl.“

      Cicerovy krví podlité oči se ještě víc rozšířily. Okraje vidění se mu rozostřily, ztmavly a hrozilo, že ztratí vědomí. „Já… Já to nechápu… proč?“

      „Doktore Cicero. Sundejte si respirátor. Pokud máte zemřít, nedal byste přednost udělat to důstojně? S tváří odkrytou, místo schovanou pod maskou? Pokud ztratíte vědomí, ujišťuji vás, že se už nikdy neprobudíte.“

      Cicero pozvedl ruku a roztřesenými prsty si stáhl těsnou žlutou kapuci z prošedivělých vlasů. Pak uchopil respirátor a obličejovou masku a sundal si je. Pot, který mu vyrazil na čele, okamžitě zchladl a zamrznul.

      „Chci, abyste věděl,“ řekl Francouz jménem Cheval, „že si vás i vaší práce skutečně vážím, Cicero. Nemám z tohohle žádné potěšení.“

      „Renaulte – nebo Chevale, ať jsi, kdo jsi – poslouchej svůj rozum.“ Teď, když neměl na obličeji masku s respirátorem, začala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mladík mohl mít ke spáchání takového zvěrstva jedinou motivaci. „Ať už se chystáš udělat cokoliv, prosím, znovu to zvaž. Je to extrémně nebezpečné –“

      Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vědom, doktore. Víte, také jsem studoval na Stockholmské univerzitě a snažil se dodělat doktorát. Minulý rok jsem však udělal chybu. Padělal jsem univerzitní podpisy na žádosti, abych se dostal ke vzorkům jednoho vzácného enteroviru. Zjistili to. A vyhodili mě.“

      „V tom případě… mi dovol, abych ti pomohl,“ žádal Cicero naléhavě. „Takovou žádost bych mohl podepsat. Můžu ti pomáhat ve tvém výzkumu. Cokoliv, jen ne tohle –“

      „Ve výzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o výzkum. Moji lidé čekají a nejsou zrovna trpěliví.“

      Cicerovi se do očí nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobrého nevzejde. To víš.“

      „Nemáte pravdu,“ řekl mladý muž. „Mnoho lidí zemře, to ano. Ale zemřou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lepší budoucnosti.“ Cheval pohlédl stranou. Nechtěl toho milého starého doktora zastřelit. „V jednom jste však měl pravdu. Moje Claudette je skutečná. A odloučení skutečné lásku posiluje. Teď musím jít, Cicero, stejně jako vy. Ale respektuji vás a jsem ochotný splnit vám poslední přání. Je něco, co byste chtěl říct své Phoebe? Dávám vám své slovo, že jí tu zprávu doručím.“

      Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.“

      „Dobrá tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.

      V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.

      Otřel ze СКАЧАТЬ