Название: Trůn pro Sestry
Автор: Морган Райс
Издательство: Lukeman Literary Management Ltd
Жанр: Героическая фантастика
Серия: Trůn pro Sestry
isbn: 9781640293922
isbn:
Kate přikývla. „Umírám hlady.“
Tomu Sophia rozuměla. Ukradené jablko bylo dávno pryč, a i ona začínala cítit hlad.
Spustily se ze střechy na dolů a Sophia si uvědomila, že se celou dobu rozhlíží. I když už jejich pronásledovatele nebylo slyšet, stále měla pocit, že se někde někdo vynoří a vrhne se na ně ve chvíli, kdy se dotknou ulice.
Procházely ulicemi a snažily se tvářit nenápadně. V Ashtonu se samozřejmě nedalo lidem úplně vyhnout, bylo jich tu příliš mnoho. Jeptišky jim toho o fungování světa moc neřekly, ale Sophia slyšela, že mimo Obchodní státy jsou i větší města.
Zrovna teď jí to ale připadalo neuvěřitelné. Tady byli lidé všude, kam se podívala, i když většina obyvatel právě musela být uvnitř domů a pracovat. Na ulicích si hrály děti, procházely jimi ženy, které se vracely z trhů a obchodů, dělníci s nástroji a žebříky. Byly tu krčmy a divadla, obchody prodávající kávu z nově objevených zemí za Zrcadlovým oceánem. Kavárny, kde se lidé stejnou měrou věnovali jídlům i rozhovorům. Nemohla uvěřit svým očím, když viděla, jak jsou tu lidé veselí, usměvaví, bezstarostní. Nedělají nic, než že zabíjejí čas a užívají si. Nemohla uvěřit, že takový svět skutečně existuje. Byl to šokující kontrast s vynuceným klidem a poslušností v sirotčinci.
Je tu toho tolik, vyslala Sophia myšlenku k sestře a prohlížela si přitom jídlo na stáncích kolem. S každým nádechem lákavých vůní cítila hlad stále neodbytněji.
Kate se rozhlédla a spatřila příležitost. Vybrala si jednu z kaváren a pomalu se k ní blížila. Lidé před kavárnou se zrovna smáli nějakému rádoby filozofovi, který se snažil vést rozpravu o tom, kolik toho lidé skutečně ví o světě.
„Šlo by ti to líp, kdybys nebyl ožralej,“ popichoval ho někdo.
Někdo jiný se ale obrátil ke Kate a Sophii ještě dřív, než se stihly dostat dost blízko. Nepřátelství z něj přímo sálalo.
„Takový jako jste vy tu nechceme,“ zavrčel. „Zmizte!“
V jeho hlase zněla taková zlost, jakou by Sophia nikdy nečekala. Raději tak zamířila zpět do ulice a Kate táhla za sebou, aby nemohla provést nějakou hloupost. Při jejich útěku po střechách možná někde ztratila pohrabáč, ale rozhodně probodávala muže pohledem, ze kterého bylo jasné, že ho chce udeřit.
Neměly na vybranou, musely si něco ukrást. Sophia doufala, že by se k nim někdo mohl zachovat laskavě. Ale současně věděla, že tak to na světě nechodilo.
Obě si uvědomily, že je čas využít jejich nadání. Kývly na sebe v tichém porozumění. Každá se postavila na jednu stranu ulice a sledovaly pracující pekařku. Sophia čekala, dokud nebude moct k pekařce vyslat vlastní myšlenku a pak jí řekla, co chtěla, aby slyšela.
Ale ne, pomyslela si pekařka. Rolky. Jak jsem je mohla zapomenout uvnitř?
Téměř ještě dřív, než se pekařka otočila, aby přinesla rolky z obchodu, vyrazila Sophia s Kate kupředu. Pohybovaly se rychle a obě si nabraly do náručí tolik koláčů, že jim z toho snad musela prasknout břicha.
Zaběhly do skryté uličky a hladově se vrhly na ukradené jídlo. Sophia se brzy nasytila a cítila přitom podivný, ale příjemný pocit, jaký ještě nikdy neměla. V Domě nechtěných nedávali svým svěřencům víc jídla, než bylo nezbytně nutné.
Teď se musela smát, když sledovala Kate, jak se snaží nacpat si do pusy celý koláček.
Co? obořila se na ni sestra.
Jen je příjemné tě vidět veselou, odpověděla Sophia.
Nebyla si ale jistá, jak dlouho jim jejich veselí vydrží. Na každém kroku se měla na pozoru, čekala, že se objeví lovci, kteří je budou chtít dostat. Sirotčinec určitě nehodlal obětovat víc zdrojů, než by jim vynesl jejich prodej, ale kdo mohl odhadnout pomstychtivost jeptišek? A určitě se musely držet mimo dohled strážných, nejen proto, že uprchly.
Konec konců, v Ashtonu zloděje věšeli.
Musíme přestat vypadat jako uprchlí sirotci, jinak na nás budou všichni pořád zírat a zkoušet nás chytit.
Sophia se překvapeně podívala na svoji sestru. Takovou myšlenku od ní nečekala.
Chceš ukrást šaty? zeptala se.
Kate přikývla.
Při té myšlence ucítila Sophia další nápor strachu. Přesto věděla, že její vždy prakticky uvažující sestra, má pravdu.
Obě současně vstaly a nacpaly si přebytečné koláče do kapes. Sophia se rozhlížela po nových šatech, když ucítila Kate, jak se dotkla její paže. Podívala se stejným směrem jako sestra a uviděla šňůru s prádlem, vysoko na střeše. Byla nehlídaná.
Samozřejmě, uvědomila si s úlevou. Kdo by taky hlídal prádelní šňůru?
I tak ale Sophii při šplhání na další střechu bušilo srdce. Obě se zastavily, rozhlédly se a pak už byly jako rybářky, které přitahují chycené ryby.
Sophia ukradla šaty ze zelené vlny, k nim smetanově zbarvenou spodničku, kterou by zřejmě mohla nosit žena kteréhokoli farmáře, ale jí připadala neskutečně drahá. Překvapilo ji, že si její sestra vybrala košili, krátké kalhoty a kabátec. Vypadala tak spíš jako ježatý kluk než jako dívka.
„Kate,“ spustila na ni Sophia. „Takhle se oblékat nemůžeš!“
Kate jen pokrčila rameny. „Ani jedna z nás na sobě nemá mít to, co máme. Tak si můžu udělat trochu pohodlí.“
Vlastně měla pravdu. Zákony proti přepychu hovořily jasně o tom, co která společenská kasta může a nemůže nosit, zvlášť nechtění a ohodnocení. A ony teď porušovaly další zákony. Zahodily hadry, jedinou věc, kterou měly povolenou nosit a oblékly se jako někdo z vyšší vrstvy.
„Dobře,“ pronesla Sophia. „Nebudu se hádat. A navíc to snad zmate každého, kdo by hledal dvě holky,“ zasmála se.
„Já nevypadám jako kluk,“ štěkla na ni Kate s očividným pobouřením.
Sophia se musela zasmát. Vybraly koláče ze starých šatů, nacpaly si je do nových kapes a vyrazily společně pryč.
To, co mělo přijít dál, už ale tolik k smíchu nebylo. Zbývalo ještě tolik věcí, co musely udělat, pokud měly přežít. Musely si najít přístřeší, a pak vymyslet, co budou dělat a kam půjdou dál.
Pěkně jedno po druhém, připomněla si.
Slezly СКАЧАТЬ