Название: Trůn pro Sestry
Автор: Морган Райс
Издательство: Lukeman Literary Management Ltd
Жанр: Героическая фантастика
Серия: Trůn pro Sestry
isbn: 9781640293922
isbn:
„Kdybys mohla dělat cokoli bys chtěla,“ zeptala se Sophia, „kdybys mohla jít kamkoli bys chtěla, kam bys šla?“
Kate nikdy podobně neuvažovala.
„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tedy, vždy jsem se jen snažila přežít den.“
Sophia na dlouho utichla a Kate cítila, jak usilovně přemýšlí.
Nakonec Sophia promluvila.
„Pokud zkusíme dělat něco normálního, tak to bude stejně obtížné, jako když se pokusíme udělat tu nejnepravděpodobnější věc. Možná ještě víc, protože ostatní očekávají, že lidé jako my se spokojí s málem. Takže, co bys chtěla dělat víc než cokoli jiného?“
Kate se nad tím zamyslela.
„Chci najít naše rodiče,“ řekla.
Vycítila bolest, která při těch slovech Sophii rozechvěla.
„Naši rodiče jsou mrtví,“ pronesla Sophia. Zněla tak jistě, že se jí Kate chtěla znovu zeptat, co se tenkrát před lety stalo. „Je mi to líto, Kate. Takhle jsem to nemyslela.“
Kate si hořce povzdechla.
„Nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat,“ odpověděla Kate. Šlo o věc, kterou chtěla skoro stejně, jako návrat rodičů. „Chci být svobodná, opravdu volná.“
„To chci taky,“ řekla Sophia. „Ale ve městě je jen málo skutečně svobodných lidí. Ti skutečně volní jsou…“
Přelétla pohledem přes město a když se Kate podívala stejným směrem, zjistila, že se dívá na palác ze zářivého mramoru.
Kate cítila, na co sestra myslí.
„Nemyslím, že když budeš sloužit v paláci, budeš volná,“ řekla Kate.
„Nemyslela jsem na službu v paláci,“ štěkla Sophia. „Co když… co když tam přijdeme a budeme jako jedny z nich? Co když je přesvědčíme, že mezi ně patříme? Co když si vezmeme nějakého bohatého muže, který má styky u dvora?“
Kate se nezasmála jen proto, že cítila, jak vážně to všechno její sestra myslí. Kdyby mohla udělat cokoli na světě, bylo by pro Kate tou poslední věcí přijít do paláce a stát se nějakou velkou paní, nebo si vzít muže, který by jí říkal, co má dělat.
„Nechci, aby moje svoboda závisela na někom jiném,“ řekla Kate. „Už jsme se naučily, že můžeme spoléhat jen samy na sebe. Jen na sebe. Tak můžeme řídit, co se s námi stane. Nesmíme nikomu věřit. Musíme se naučit postarat se o sebe samy. Naučit se přežít. Naučit se lovit. Naučit se farmařit. Cokoli, při čem nebudeme závislé na ostatních. A musíme získat zbraně, naučit se s nimi zacházet, naučit se bojovat, takže pokud by nám někdo chtěl vzít, co nám patří, zabijeme ho.“
A pak si to náhle Kate uvědomila.
„Musíme pryč z města,“ naléhala na sestru. „Tady je plno nebezpečí. Musíme žít mimo město, na venkově, kde není moc lidí a nikdo nám nebude moct ublížit.“
Čím víc o tom mluvila, tím víc byla přesvědčená, že je to ta správná věc. Byl to její sen. Právě teď nechtěla nic víc než utéct z města, pryč do otevřených plání za branami.
„A až se naučíme bojovat,“ dodala Kate, „až budeme větší a silnější a budeme mít nejlepší meče, kuše a dýky, vrátíme se sem a zabijeme všechny, kdo nám v sirotčinci ublížili.“
Ucítila Sophiinu ruku na rameni.
„Takové věci nemůžeš říkat, Kate. Nemůžeš mluvit o zabíjení lidí, jako by o nic nešlo.“
„Není to nic,“ odfrkla Kate. „Je to něco, co si zaslouží.“
Sophia zavrtěla hlavou.
„Je to primitivní,“ řekla. „Jsou lepší způsoby, jak přežít. A lepší způsoby, jak se pomstít. Navíc, nechci jen přežívat jako nějaký venkovan v lesích. Jaký by pak měl život smysl? Já chci žít.“
Kate si tím nebyla tak jistá, ale nic neřekla.
Chvíli šly mlčky a Kate předpokládala, že Sophia je stejně zasněná, jako ona. Procházely ulicemi plnými lidí, kteří vypadali, že ví, co se svými životy. Kteří vypadali, že jejich životy mají nějaký smysl a podle Kate bylo nespravedlivé, jak snadné to pro ně bylo. Na druhou stranu, možná nebylo. Možná neměli na výběr, stejně jako ona a Sophia, kdyby zůstaly v sirotčinci.
Před sebou viděly městské brány, nejspíš stovky let staré. Město se teď rozrůstalo i za nimi. U hradeb stály nalepené domy, kvůli kterým nejspíš už byly hradby k ničemu. Za bránou bylo ohromné prostranství, na kterém byli farmáři s dobytkem vedeným na jatka. Ovce, husy, kachny, dokonce několik krav. Také tam byly vozy se zbožím, které jen čekaly, až je pustí do města.
A za tím vším se na obzoru táhly husté lesy. Lesy, do kterých Kate toužila uprchnout.
Kate si kočáru všimla dřív než Sophia. Tlačil se kupředu kolem ostatních vozů, takže jeho osádka zřejmě předpokládala, že má právo být ve městě dřív než ostatní. Možná, že to tak skutečně bylo. Kočár byl zlacený a zdobně vyřezávaný a na boku měl rodinný erb. Ten by zřejmě vše vysvětloval, za předpokladu, že by jeptišky uznaly za vhodné sirotky učit význam erbů. Hedvábné závěsy byly stažené, ale Kate viděla, jak se na jedné straně rozhrnuly a ven vykoukla žena se složitou ptačí maskou.
Kate cítila současně závist i znechucení. Jak si pár lidí mohlo žít tak dobře?
„Podívej se na ně,“ řekla. „Nejspíš jsou na cestě na nějaký ples nebo maškarní bál. Nejspíš v životě nikdy nehladověli.“
„Ne, to máš pravdu,“ souhlasila Sophia. Ale zněla zamyšleně. Skoro jako by je obdivovala.
Pak si Kate uvědomila, na co Sophia myslí. Zděšeně se k ní obrátila.
„Nemůžeme je jen tak sledovat,“ prohlásila Kate.
„Proč ne?“ štěkla Sophia. „Proč si nevzít to, co chceme?“
Na to Kate nedokázala odpovědět. Nechtěla Sophii říkat, že by to nevyšlo. Nemohlo to vyjít. Takhle svět prostě nefungoval. Podívali by se na ně a hned by věděli, že jsou sirotci, věděli by, že nepatří mezi ně. Jak by mohly doufat, že se jim podaří zapadnout do podobného světa?
СКАЧАТЬ