Trůn pro Sestry . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ style="font-size:15px;">      Sestra procházela místností a Sophia věděla, že ona bude na řadě poslední. Sestra chtěla, aby cítila vinu za bolest ostatních, chtěla jí dát možnost se nenávidět za všechno co způsobila. A pak jí dát výprask.

      Výprask, na který tu v pokleku čekala.

      Když by stačilo prostě odejít.

      Ta myšlenka napadla Sophii tak náhle, že se musela zamyslet, jestli náhodou nejde o vnuknutí od její mladší sestry, nebo jestli ji nepřejala od některé z ostatních dívek. To byl problém s jejím nadáním. Projevovalo se nezávisle na její vůli. Přesto se zdálo, že jde o její vlastní myšlenku a co víc – že to tak skutečně cítí.

      Raději riskovat smrt než tu zůstat další den.

      Samozřejmě, že kdyby se odvážila odejít, přišel by mnohem horší trest. Vždy si našly způsob, jak ho ještě zhoršit. Sophia viděla dívky, které kradly nebo se bránily, jak je Sestry nechávají hladovět celé dny, nutily je klečet a bily je, když se pokusily spát.

      Jí to ale už bylo jedno. Něco v ní se prostě zlomilo. Strach z útěku už jí nemohl v ničem bránit, protože strach z toho, co se stane v nejbližší době, byl mnohem větší.

      Konec konců, právě dnes jí bylo sedmnáct.

      Byla dost stará na to, aby splatila dluh za roky „péče“ jeptišek – aby ji ohodnotily a prodaly jako dobytek. Sophia věděla, co se děje s dospělými sirotky. V porovnání s tím nebylo bití ničím.

      Vlastně už se tím v myšlenkách zabývala celé týdny. Děsila se dnešního dne, svých narozenin.

      A ty teď nadešly.

      Když vstala, překvapila tím sebe samu. Rozhlédla se. Jeptiška se právě zajímala o jinou dívku. Divoce ji bila opaskem. Stačil okamžik a Sophia tiše vyklouzla ze dveří. Nejspíš si jí nevšimly ani ostatní dívky a pokud ano, asi byly příliš vyděšené na to, aby něco řekly.

      Sophia vešla do jedné z prostých bílých chodeb sirotčince. Pohybovala se tiše a snažila se co nejrychleji vzdálit od dílny. Samozřejmě že v sirotčinci byly i další jeptišky, pokud se ale bude tvářit, jako že má něco na práci, neměly by si jí všímat.

      Co to provedla?

      Otupěle šla Domem nechtěných a nemohla uvěřit tomu, že skutečně odešla z dílny. Proč se jeptišky neobtěžovaly se zamykáním mělo svůj důvod. Město tam venku, těsně za branami, bylo drsné – a ještě drsnější pro ty, kteří začali jako sirotci. Ashton měl, stejně jako ostatní města, zloděje a pobudy – ale také lovce, kteří pronásledovali uprchlé ohodnocené a svobodné občany, kteří by ji poplivali jen proto, kým byla.

      A pak tu byla její sestra. Kate bylo teprve patnáct. Sophia ji nechtěla zatáhnout do ještě větší bídy. Kate byla tvrdá, dokonce tvrdší než Sophia, ale pořád to byla mladší sestřička.

      Sophia zamířila k podloubí a nádvořím, kde se setkávaly s chlapci z vedlejšího sirotčince a snažila se přijít na to, kde by mohla být její sestra. Bez ní odejít nemohla.

      Byla už téměř na místě, když zaslechla dívčí výkřik.

      Vyrazila za zvukem a byla si téměř jistá, že se její mladší sestra dostala do další potyčky. Když dorazila na dvůr, nenašla Kate uprostřed skupiny bojujících děvčat. Byla tam jiná dívka. Tahle byla dokonce mladší, mohlo jí být tak třináct a pošťuchovali a bili ji chlapci, kteří už byli téměř ve věku, kdy by mohli projít ohodnocením a nastoupit do armády.

      „Nechte toho!“ vykřikla Sophia a překvapila stejnou měrou sebe i chlapce. Obvyklou zásadou bylo, že si v sirotčinci nevšímal nikdo ničeho, pokud nešlo o něco, co by se ho přímo týkalo. Člověk prostě mlčel a hleděl si svého. Teď ale vystoupila z řady.

      „Nechte ji být.“

      Chlapci přestali a zadívali se na Sophii.

      Nejstarší se na ni ošklivě usmál.

      „Tedy, pánové,“ řekl, „zdá se, že tu máme další, která neví, kde je její místo.“

      Měl tupý nos a v očích mrtvý pohled, který člověk získal jen dlouhým pobytem v Domě nechtěných.

      Vykročil a než stihla Sophia zareagovat, chytil ji za paži. Chtěla mu vrazit facku, ale byl příliš rychlý. Smýkl jí na zem. V podobných chvílích si Sophia přála, aby se dovedla prát jako její mladší sestra. Její schopnost se vybičovat k brutalitě, které ale Sophia přes veškerou chytrost nebyla schopná.

      Stejně z ní nakonec bude děvka… se můžu taky trochu pobavit.

      Sophia zaslechla jeho myšlenky. Měla dojem, jako by byly celé slizké a mastné. Věděla, že jsou jeho. Narůstala v ní panika.

      Snažila se mu vykroutit, ale bez problémů jí sevřel ruce.

      Mohla udělat jen jedinou věc. Začala se ze všech sil soustředit na své nadání, doufala, že jí pomůže.

      Kate, pomyslela si, na dvoře! Pomoz mi!

      *

      „Elegantněji, Kate!“ vykřikla jeptiška. „Elegantněji!“

      Kate se o eleganci vůbec nezajímala. Přesto se ale při nalévání vody do poháru, který Sestra držela, snažila. Sestra Yvaine kriticky hodnotila její úsilí zpoza své masky.

      „Ne, pořád to není ono. Vím, že nejsi nešikovné děvče. Viděla jsem tě s vozíky na dvoře.“

      Protože Kate nepotrestala, bylo jasné, že Sestra Yvaine nepatří k těm nejhorším. Kate se roztřesenou rukou pokusila znovu nalít vodu.

      Ona i ostatní dívky se měly naučit elegantně obsluhovat u stolů šlechty. Pravdou ale bylo, že Kate na podobné věci nebyla. Byla nevysoká a svalnatá. Rozhodně v sobě neměla ladnou ženskost, kterou se jeptišky snažily vyvolat. To, proč si své rudé vlasy stříhala na krátko, mělo svůj význam. V dokonalém světě, ve světě, kde by měla možnost volby, by se přidala k některé z hereckých či zápasnických skupin, které se pohybovaly ve městě. Nebo by možná dokonce vstoupila do armády, jako to dělali chlapci. Tohle ladné nalévání se hodilo spíš pro její starší sestru, která snila o princeznách a princích. Ne pro ni.

      Jako kdyby to přivolala vlastní myšlenkou, zaslechla náhle v hlavě sestřin hlas. Tedy, nejprve si tím nebyla jistá, protože jejich nadání nebylo zrovna spolehlivé.

      Pak se ale ozval znovu a současně přitom měla ten divný pocit.

      Kate, na dvoře! Pomoz mi!

      Kate v těch slovech cítila strach.

      Aniž СКАЧАТЬ