Noc Odvážných . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Vesuvius se vzbudil kvůli pocitu ostrých drápů, které se mu plazily po hřbetě ruky, otevřel jedno oko, druhé měl stále pevně zavřené. Dezorientovaně vzhlédl a ocitl se, jak leží obličejem v písku, vlny z oceánu do něj zezadu narážely, ledová voda mu stoupala vzhůru po nohou. Rozpomněl se. Po epické bitvě byl vyvrhnut na pobřeží Zátoky Smrti; přemýšlel, jak dlouho zde ležel v bezvědomí. Příliv se nyní pomalu zvedal, připravoval se odnést ho pryč, pokud se neprobudí. A přesto to nebyla zima z vody, která ho vzbudila – bylo to stvoření na jeho ruce.

      Vesuvius se podíval na svou ruku nataženou na písku a uviděl ohromného fialového kraba, který zasekával své drápy do jeho ruky, vytrhl kousek jeho kůže. Dával si na čas, jako by Vesuvius byl jen mrtvé tělo. S každým trhnutím pocítil Vesuvius ostrou bolest.

      Vesuvius mu to nemohl mít za zlé; rozhlédl se a uviděl tisíce těl, rozhozených po celé pláži, pozůstatek jeho armády skřítků. Všichni tam leželi pokryti fialovými kraby, cvakání jejich klepet bylo všudypřítomné. Pach z rozkládajících se skřítků byl příliš, až mu bylo na zvracení. Tento krab na jeho ruce byl zjevně první, který se odhodlal až k Vesuviovi. Ostatní asi cítili, že je stále naživu a vyčkávali. Ale přesto tento statečný krab zariskoval. Další tucet se k němu nyní otočil a pozorně ho následovali. Vesuvius věděl, že jimi bude za okamžik pokrytý a snědený zaživa touto malou armádou – pokud nebude dřív stažen do moře mrazivými proudy Zátoky Smrti.

      Vesuvia přemohla zlost, natáhl se volnou rukou, uchopil fialového kraba a pomalu zmáčkl. Krab se snažil utéct – ale Vesuvius mu to neumožnil. Divoce se oháněl, snažil se na Vesuvia dosáhnout svými klepety, ale ten ho pevně držel a znemožnil mu, aby se otočil. Ještě více zmáčkl, pomalu, dával si na čas, vychutnával si to, že způsobuje bolest. Stvoření zapištělo a zasyčelo hrůzným, vysoko postaveným hlasem, jak Vesuvius pomalu sevřel ruku v pěst.

      Nakonec explodoval. Chuchvalce mazlavé fialové krve mu kapaly na ruku, když Vesuvius uslyšel uspokojivé prasknutí ulity. Pustil ho, rozdrceného na dřeň.

      Vesuvius se pozvedl na jedno koleno, stále vrávoral a tucet krabů uteklo pryč, byli v šoku z vidiny zmrtvýchvstání. Následovala řetězová reakce a jak stál, tisíce krabů se rozutekly a zanechaly za sebou prázdnou pláž, jak Vesuvius udělal první krok po břehu. Kráčel skrze hřbitov a pomalu mu to všechno docházelo.

      Bitva u Knossosu. Vyhrával, chystal se zničit Lornu a Merk, když přilétli ti draci. Vzpomněl si, jak padá z ostrova; ztrácí svou armádu; vzpomněl si na svou flotilu v ohni; a nakonec na to, jak se téměř utopil. Byla to drtivá porážka a hořel ostudou, když na to pomyslel. Otočil se ohlédl se po zátoce, místo jeho prohry viděl v dáli, že ostrov Knossos je stále v plamenech. Uviděl zbytek jeho flotily, který ploval, rozdrcený na kousky, některé částečné lodě byly stále v ohni. A potom uslyšel vysoko nad sebou výkřik. Pohlédl vzhůru a zamrkal.

      Vesuviovi nedocházelo, co před sebou vidí. To nebylo možné. Draci padali z nebe, padali do zátoky, nehýbali se.

      Byli mrtví.

      Vysoko nahoře uviděl osamělého muže, který na jednom seděl, se všemi bojoval a držel se na zádech jednoho draka, třímal meč. Nakonec se zbytek hejna otočil a uprchl.

      Ohlédl se zpět na vodu a na horizontu spatřil tucet lodí, na kterých plápolaly vlajky Ztracených Ostrovů a sledoval, jak muž seskočil z posledního draka a vrátil se k lodím. Spatřil tu dívku, Lornu, vraha Merka, a pálilo ho vědomí, že přežili.

      Vesuvius se ohlédl zpět na pobřeží a jak si prohlížel svůj mrtvý národ skřítků, který pojídali kraby, nebo který odnášel proud a byli požíráni žraloky, nikdy se necítil tak sám. Uvědomil si v hrůze, že je jediným přeživším armády, kterou s sebou přivedl.

      Vesuvius se otočil a podíval se na sever, na hlavní pevninu Escalonu a věděl, že někde daleko na severu byly sníženy Plameny. Právě nyní opouštěli jeho lidé Mardu, prováděli nájezd na Escalon, miliony skřítků migrovaly na jih. Nakonec Vesuvius uspěl v tom, že došel k Věži Kosu, zničil Ohnivý Meč a jeho národ v tento okamžik jistě přešel Escalon a rozerval ho na kousky. Potřebovali velení. Potřebovali jeho.

      Vesuvius možná tuto bitvu prohrál – ale nesmí zapomenout, že vyhrál válku. Jeho největší okamžik slávy, okamžik, na který čekal celý život, ten čekal stále na něj. Přišel čas, aby se chopil povinnosti, vedl svůj lid vstříc naprostému vítězství.

      Ano, pomyslel si, a narovnal se, setřásal bolest, zranění, mrazivý chlad. Dostal to, pro co si přišel. Nechal dívku a její lidi plácat se v oceánu. nakonec měl před sebou destrukci Escalonu. Vždycky se mohl vrátit a zabít ji později. Při té myšlence se usmál. Opravdu ji zabije. Rozcupuje ji na kousky.

      Vesuvius se rozběhl a brzy u pádil velkou rychlostí. Zamíří na sever. Setká se se svým národem. A povede je do největší bitvy všech dob.

      Byl čas zničit Escalon jednou provždy.

      Brzy budou Escalon i Marda jedna země.