Noc Odvážných . Морган Райс

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ věděl, že není času nazbyt. Jednou měl štěstí, ale nebylo možné, aby přestál útok od stovek tisíc vojáků, dokonce i s každým trikem na světě. A všechny své triky už vyčerpal. Potřeboval novou strategii a potřeboval ji rychle.

      Jak se kolem něj muži shromáždili, Duncan si prohlížel všechny tvrdé a vážné tváře a věděl, že tito velcí bojovníci k němu vzhlíží s očekáváním, že je povede. Věděl, že ať udělá jakékoli rozhodnutí, ovlivní to nejen jeho, ale všechny tyto velké muže – a skutečně celý osud Escalonu. Dlužil jim všem, aby se rozhodl moudře.

      Duncan si namáhal hlavu, pobízel řešení, aby si ho našlo, přemítal o všech následcích strategického rozhodnutí. Všechny tahy s sebou nesly riziko, všechny s sebou nesly zoufalé dopady a všechny byly ještě více riskantní, než to, co provedl zde v kaňonu.

      “Vůdce?” zazněl hlas.

      Duncan se otočil a spatřil Kavosovu vážnou tvář, hleděl na něj s úctou. Za ním také hleděly stovky mužů. Všichni čekali na jeho rozhodnutí. Všichni ho následovali až na samotný konec a zůstali naživu a věřili mu.

      Duncan pokýval a zhluboka dýchal.

      “Střetneme se s Pandesiany na otevřeném poli,” začal, “a prohrajeme. Jsou v převaze sto na jednoho. A jsou také více odpočatí, jsou ozbrojeni a lépe vybaveni. Do západu slunce bychom byli všichni mrtví.”

      Duncan si povzdychl, muži viseli na každém jeho slovu.

      “A přesto nemůžeme uprchnout,” pokračoval, “a také bychom neměli. Skřítci také útočí, draci krouží, nemáme čas se schovat a bojovat partyzánskou válku. A schovávat se není naším stylem. Potřebujeme smělou a rychlou a rozhodnout strategii, abychom porazili vetřelce a zbavili jich naší země jednou provždy.”

      Duncan se na dlouho odmlčel, přemítal nad téměř nemožným úkolem, který je čekal. Vše, co bylo slyšet, byl vítr, který šuměl z pouště.

      “Co navrhuješ, Duncane?” pobídl ho konečně Kavos.

      Ohlédl se na Kavose, bral a zase pouštěl svou halapartnu, díval se s intenzitou, zatímco mu v hlavě zvonila jeho slova. Dlužil těmto velkým bojovníkům strategii. Způsob, jak nejen přežít – ale vyhrát.

      Duncan přemýšlel nad escalonským terénem. Věděl, že všechny bitvy byly vyhrány v terénu a to, že znal terén své domoviny, byla snad jeho největší výhoda, která mu v této válce ještě zbývala. Vzpomínal na všechna místa v Escalonu, kde by terén mohl být přirozenou výhodou. Muselo by to být skutečně zvláštní místo, místo, kde by se tisíc mužů mohlo ubránit stovkám tisíc. V Escalonu bylo jen málo takových míst – vůbec všude bylo jen málo takových míst – která by to umožňovala.

      A přesto si Duncan vzpomněl na legendy a příběhy, které se mu zaryly do mysli od jeho otce a jeho otce před ním, jak si vzpomněl na všechny velké bitvy, které studoval ze starých dob, ocitl se, jak se vrací myšlenkami do bitev, které byly nejodvážnější, nejepičtější, bitvy, ve kterých malý počet bojoval proti velkému. Znovu a znovu se jeho mysl navracela na jedno místo: Ďáblova roklina.

      Místo statečných. Místo, kde jen malý počet mužů odrazil útok armády, kde všichni velcí bojovníci Escalonu byli testováni. Roklina nabízela neužší místo v celém Escalonu a bylo to snad jediné místo na zemi, kde terén určoval bitvu. Místo, kde se střetával útes příkrých skal a hor s mořem, kde nezbývalo nic než malý průchod, který tvořil Roklinu, která si vyžádala již nejeden život. Nutilo to muže, aby prošli v jediné řadě. Přinutilo to armády, aby prošly v jediné řadě. Vytvářelo to ucpávku, kde několik bojovníků, pokud byli dobře rozmístění a dostatečně stateční, se mohli střetnout s celou armádou. Alespoň podle legend.

      “Roklina,” odpověděl nakonec Duncan.

      Všechny oči se doširoka otevřely. Pomalu s úctou pokývali. Roklina byla vážným rozhodnutím; bylo to poslední možné východisko. Bylo to místo, ke kterému se uchylovali, když už nebylo kam jít, místo, kde muži umřeli nebo přežili, kde byly země ztraceny nebo zachráněny. Bylo to místo legend. Místo hrdinů.

      “Roklina,” řekl Kavos, dlouho kýval, zatímco si mnul plnovous. “Těžké. Ale přetrvává jeden problém.”

      Duncan se na něj podíval.

      “Roklina má útočníky držet stranou – ne je pustit dovnitř,” odpověděl. “Pandesiané jsou už uvnitř. Možná bychom ji mohli zablokovat a udržet je uvnitř. Ale my je potřebujeme venku.”

      “Nikdy za dob našich předků,” dodal Bramthos, “nikdy nebyla nájezdní armáda, jak jednou přešla Roklinou, přinucena znovu jí projít. Je příliš pozdě. Už jí prošli.”

      Duncan pokýval, jeho samého to také napadlo.

      “To už jsem zvážil,” odpověděl. “Ale vždy existuje způsob. Možná je můžeme vlákat zpět na druhou stranu. A potom, až budou na jihu, je můžeme odříznout a zaútočit.”

      Muži se na něj zmateně dívali.

      “A jak doporučuješ, abychom to udělali?” zeptal se Kavos.

      Duncan tasil svůj meč, našel suchý písek, vykročil vpřed a začal kreslit. Všichni muži se k němu shromáždili, jak jeho ostří začalo škrábat do písku.

      “Několik z nás jich naláká dovnitř,” řekl a kreslil čáru v písku. “Zbytek bude čekat na druhé straně, připraveni je odříznout. Přinutíme Pandesiany, aby si mysleli, že nás pronásledují, že prcháme. Moje jednotka, jak projdou skrz, je může obkroužit skrze tunely, vrátit se na této straně Rokliny a uzavřít ji. Potom se jim můžeme společně postavit.”

      Kavos zakroutil hlavou.

      “A proč si myslíš, že Ra nechá svou armádu projít roklinou?”

      Duncan byl odhodlaný.

      “Rozumím Ra,” odpověděl. “Touží po tom nás zničit. Touží po úplném vítězství. Toto polichotí jeho namyšlenosti a proto za námi pošle celou svou armádu.”

      Kavos zatřásl hlavou.

      “Muži, kteří je vlákají dovnitř,” řekl, “nebudou krytí. Bude téměř nemožné dostat se včas zpět tunely. Ti muži budou nejspíše uvězněni a zemřou.”

      Duncan vážně pokýval.

      “A proto ty muže povedu já sám,” řekl.

      Všichni muži se na něj s úctou podívali. Promnuli své plnovousy, jeho obličej sužovaly obavy a pochyby, všichni si uvědomili, jak riskantní to je.

      “To by možná mohlo fungovat,” řekl Kavos. “Snad můžeme vlákat Pandesiany skrz a třeba je můžeme dokonce odříznout. Ale i tak Ra nevyšle všechny své muže. СКАЧАТЬ