F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ dořekla, vztyčila se a naslouchala.

      „Počkejte, maminko, mně se zdá, že Betyna —“ Řekla to neklidně, nejisté a hned šla do předního pokoje. Mohla se jen sestry nadít, a přece hleděla v napětí do šera.

      Z kuchyně rachotily pokličky, jako by je někdo rychle a prudce zvedal a hladově do nádob nahlížel. Náhle ten rachot ztichl, a nežli paní Thámová došla ke dveřím, přišustěla jimi Betyna, mladší sestra.

      Štíhlá její postava stanula v šeru, prosvitaném u oken, jako temná silueta, v kloboučku s pérem na hlavě, krátkého životu, vysoko pod ňadry přepásaná.

      „Kdes byla tak dlouho?“ Hlas paní Thámové zněl káravě.

      „Na Barvířském. Bylo tam tak krásně. Nic jste mně nenechali? Jak je mamince?“

      „Byl tu doktor.“

      „Který?“

      „Held.“

      „Ach, ten mladý, hezký! Toho znám. Já myslila, že přivede“ (neřekla ani Thám ani švagr), „toho starého, ušňupaného Kavku. Co říkal?“ A vešla rychle do pokoje, sotvaže doslechla, co sestra povídala, že doktor pustil mamince žilou.

      „Jak je, mami?“ ptala se něžně, sedajíc na pelest postele.

      „Trochu – líp —,“ povzdechla paní Butteauová, ač úlevy necítila. „Jen ta horkost —,“ zavanulo přes uschlé, zanícené rty. Hořela a cítila, jak z nosu sálá žhavý dech.

      „Jsi ustrojena, Bety, dojdi mamince pro medicínu,“ vyzvala paní Thámová. Sama šla do předního pokoje rozsvítit. Betyna za ní. V kmitavé záři lojové svíčky zahořelo na jejím kloboučku rudé péro, jehož stín se neklidně houpal na stěně. Zjevila se v šedavě modrém špencru úzkých rukávů; byl kratinký, až pod ňadra jen, k vysokému přepásání, bez šůsků, toliko s jemnými varhánky vzadu. Přiléhavě těsně objímal vábné poprsí postavy jinak neplné, spíš pohublé. Ale nesla se pružně a v každém pohybu byla svěžest, živý temperament, jakož i chtivost rozkoše ve žhavém svitu jejích tmavých očí, stíněných dlouhými řasami.

      Stanula za sestrou, jež vytahovala zásuvku tmavého prádelníku.

      „Co hledáš, recept?“

      „Ne, peníze.“

      Úsměšek kmitl se po Betyniných rtech. „Jestli ti co nechal. Nevybral zas všechno?“

      „Ne.“ Paní Thámová vytáhla ze zákoutí zásuvky váček. „Teď se drží.“ Dodala bez zákmitu uspokojení.

      „Tobě snad ještě dá, ale kdybych já mu řekla – nebo maminka —“

      „Doktorovi psal hned.“ Obrana zněla dosti mdle.

      „Hm —“ Betyna pohodila hlavou. „Když to nic nestojí!“ A pojednou si vzpomněla:

      „Nikdo tu nebyl?“

      Sestra nachýlená ještě nad váčkem náhle se na tu otázku obrátila, plaše pohlédla na Betynu a mlčela.

      „Nikdo tu nebyl?“ opakovala Betyna. „Nikdo.“

      „A žádné psaní, nic?“

      „Nic, od koho čekáš?“

      Betyna se usmála, až se jí krásné zuby zplna zabělaly. Okamžik tu stála, jako by se rozmýšlela, má-li své tajemství prozradit, pak pojednou brala peníze ze sestřiny ruky.

      „Nic, teď nic. Až to psaníčko přijde. A ono přijde!“ Znělo určitě, skoro vítězně.

      „Tak už jdi radši.“ Paní Thámová vzala svíčku a chtěla s ní k nemocné.

      Pojednou však stanula; Betyna, již u dveří, se náhle obrátila a zeptala: „Amling tu nebyl?“ Paní Thámová se zarazila. ,,Amling?“ opakovala, nejisté hledíc na sestru.

      „Ptal se mne, budu-li dnes doma a kdy —“ Betyna se významně usmívala. „Ale co, já musila na Barvířský.“

      Sestře se rázem uvolnilo; určitěji pobídla Betynu, aby již šla, že není mamince dobře. Sama vkročila do druhého pokoje. Lekla se sestřiny otázky, a teď jí bylo jasno, proč se Amling Betyny tak ptal. Schválně, kvůli ní, aby se s Betynou nesetkal. A na Tháma čekal. – Co si myslí!

      Postavila svíčku stranou, aby nesvítila matce do obličeje, a sama také, když matka nic nechtěla, usedla do kouta a myslila dál na smělou návštěvu.

      Muž její, jak prve vyšel z domu s doktorem Heldem, chvíli mlčel. Měl na mysli, co právě od něho slyšel, že nemoc je vážná, že však lze se nadíti pozdravení. Kolikrát už za ta léta byla mu tchyně obtížnou; co mrzutostí bylo pro její lehkovážné vypůjčování a dluhy a ještě více proto, že ve všem a vždy se zastávala svých dcer a nejvíce Betyny, i když nebyly v právu. Betyně všechno dovolila, všechno prominula a skoro vždy dovedla ještě Paulu získat na svou stranu.

      Co sporů a často prudkých nevolí i hádek se strhlo mezi ním a nimi, co kyselostí a trpkých chvil míval kvůli těm ženským! Jak rád by se byl často odtrhl od tchyně a švagrové, co se kolikrát naprosil své ženy, aby se od nich oddělili, aby byli sami, matku že bude dle možnosti podporovat, že jim bude oběma líp, že nebude tolik mraků v jejich manželství, když Betyna jich nebude soužit svou rozmarností, když nebude moci maminku proti nim popichovat, že budou sami dva, svorni, spokojeni.

      Marně prosil a žádal, marně se zlobil i pak hrozil. Paula nechtěla za živý svět od matky, ba měla mu přání jeho za zlé jako nepřátelství k matce i sestře.

      Cítil, jak ta nevůle, jak ty spory jsou jako ostré mrazy sežehující manželské jeho štěstí. A přitom aby se stále a klopotně staral o peníze pro ně pro všechny i pro Betynu. Věděl, že jí Paula podstrčí, jak může, třebaže věděla, jak ztěžka ten groš sehnal. A když nebylo, když nestačil, zahořkly a byly nespravedlivé; nejednou mu vyčetly, proč nešel tenkrát do Vídně, když je tam Loty zvala, když mohli tam mít všichni pěkné místo u divadla, to že udělal kvůli těm vlastencům – i Paula. Tenkráte mu ještě trpko vytýkala, že jsou mu ti „vlastenci“ víc nežli ona, že kvůli vlasteneckým záležitostem o ni tak nedbá. I zahořkla ku všemu jeho snažení, ona, která, když ještě němá byla, na svobodě, s celou duší naslouchala jeho nadšeným výkladům vlasteneckým, která tak ráda čítala jeho kusy i je opisovala. A teď už hrubě nedbala o jeho dílo, ani jak usilovně pracuje. A to pálilo —

      Co Paula řeči nabyla, co své jediné dítko oplakala, toužila z ústraní, mezi lidi, především po divadle. Lásku k němu měla v krvi a Betyna ji jen podněcovala i matka, jež se nadála najisto velikých úspěchů. S těmi hmotnými počítala víc. Tenkrát bylo Paule dvacet let. Thám jí bránil.

      Rmoutilo ho, že teď, co může mluvit, nemá dost na něm; dřív že se držela jenom jeho, že byla s ním šťastna. Nechtěl СКАЧАТЬ