F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ už se smál a drhl si temeno. ,,A co jsme se naškorpili, nahádali, takhle při novinách, já mu předčítal Krameriovy, vědí, a to zrovna byla turecká vojna. A on se Turků ještě bál, chudák stará. Copak by teď říkal jakubí-nům!“ vyhrkl kaplan prudčeji. „Ten by teď po lenošce bubnoval. – No, těm jakubínům ušel.“ P. Vrba mluvil rychleji, hlasitěji a potáhl se za řeči výš k polštářům, jako by se chtěl posadit. „Ti oni zas,“ řekl jen tak, ale znělo to tázavě. Také jeho pohled se ptal.

      „A novin dost, velebný pane.“

      „Ale po žádných nic, vědí —“

      „Včera jsem jich slyšel u Hennetů.“

      „U guberniálního rady?“ P. Vrba najednou zaťal zuby, jak náhlá bolest v kolenou zaryla; divže nezasténal. Mladý doktor rychle vstal a nachýlil se k němu.

      „Už to přechází, ó – Už je líp; ale to to šlehlo jak žhavým drátem – Tak prosím jich – co u Hennetů. Stůně tam někdo?“

      „A ne, rada mne někdy zve na housle. On sám je znamenitý muzikant a přítel muziky. Každý týden je u něho kvarteto. V advente a v postě pokaždé velká akademie, to sezve muzikantů a pomocníků, vědí; to tam vždycky bývá baron Vražda, baron Mac-Neuven, taky guberniální rada, ten má krásný tenor.“

      „Hlele, Heldičku, samý baron,“ zažertoval starý kaplan; ale ta společnost mu imponovala.

      „O také menší páni, velebný pane, jako já nebo Vitásek; to je kancelista u knížete Lobkovice, to jim je mistr na klavír, toho zvou všude, u apelačního rady Kaňky, u hraběte Šporka také bývá, u madam Etterichové a všude, kde mají muzikální akademie.“

      „A ty tam u Hennetů slyšeli, milý doktore?“ zaváděl řeč starý kaplan, jenž nebyl nikterak hudební entuziast jako doktor.

      „Ach, ty noviny! Prominou, velebný pane, málem bych byl zamluvil. Však nejsou veselé. Francouzové jsou už ve Štajrsku a táhnou po solné silnici rovnou na Vídeň.“

      „Tak! —“ P. Vrba, jenž zatím usedl, spustil ruce na svrchnici. Ústa měl pootevřena, rozšířené oči zpod hustého obočí tkvěly nehnuté na doktorovi. Nemohl hned ani promluvit. Held pokračoval:

      „Ve Vídni je náramný zmatek, strach a hrůza, opravují šance a všude verbují, studenti se už chopili zbraně, taky řemeslníci, kupečtí mládenci – A sem na Hrad,“ Held vstal, jako by na odchod pomýšlel, „přijel kurýr —“

      Teď teprve nabyl P. Vrba řeči.

      „Kam na Hrad!“ zvolal, „sem k nám? A co zas!“

      „Aby prý všecko uchystali, že sem přijede dvůr.“

      „O to je zle! Když chtějí sem, když se už dvůr stěhuje —“

      „Přijede prý s ním taky ta francouzská princezna.“

      „Která —“

      „Dcera popraveného Ludvíka a Marie Antonie —“

      „Ta! Ach, chudáček, tu bych rád viděl!“ Doktor se smál.

      „No, do té doby, co přijede, budou snad zas jako rys, velebný pane. A půjdou zas ven, s knihami.“ Starý kněz zakroutil hlavou.

      „Ba, milý zlatý, myslím, že ne, kdybych i byl zdráv. V těchhle zmatcích a nepokojích. Inter arma – vědí – Copak teď taky vydají na světlo? Málo se tiskne a nikdo si toho taky tuze nevinšuje. Je zle mezi lidem. Pan Kramerius taky stýská.“

      Za těch slov si doktor Held náhle sáhl na prsa, ohmatával kabát, pak i sáhl pod něj, do kapsy.

      „A nemám to s sebou. Když říkají, že silent Musae, aby viděli, že ne; zítra jim to přinesu.“

      „A co, co —“

      „Pěkné skládání, bude jich jistě těšit.“ Bera klobouk, pojednou si vzpomněl: „Včera u barona Henneta jsem také slyšel, že náš vlastenec rytíř Jeník —“

      „Co je, povídají!“ P. Vrba sebou živě hnul a dychtivě upíral zrak na rty lékařovy.

      „Měl namále. Na podzim byl raněn, v nějaké šarvátce, kdes u Limburka.“

      „Zle —“

      „Ležel mnoho neděl. Teď už zase slouží; psaní jeho došlo teprve teď, radovi Krtičkovi. No a teď si zas odpočinou, velebný pane, dost se namáhali —“

      „O nic, žádné namáhání. Pozdrav jich pánbůh za to. Brabenečkové se v kolenou dost utišili; ale jak odejdou, začnou zas, to vím.“

      „Raději bych zůstal, velebný pane. Mám ještě cestu, a není veselá.“

      „Těžký pád nějaký?“

      Doktor s kloboukem v rukou zastavil se u postele.

      „Dost těžký pád, tak i tak. Jdu k Thámově tchyni. Poslal mi prve lístek.“

      „Ach, je zle —“

      „Horší, co je kolem.“

      „S ním, vidějí. Taky jsem tak zaslech! Jejej, takový člověk, takový spisovatel! Však je taky ve Věnci pocty. Znají tu Rulíkovu knížku, tuze pěkné čtení. Kde by byla česká Thálie bez něho! Co on těch her sepsal, jen to opisovat co by to dalo, neřkuli sepsat.“ Pojednou ztlumil hlas a optal se: „A pije pryč, vědí.“

      Mladý doktor zasmušil čelo.

      „Bože, bože,“ povzdechoval kaplan. „A už ho proto Mihule před třemi lety pustil.“

      „Kdyby nebylo ženských —“ Doktor chtěl podati nemocnému ruku, ten však, jako by si nevšiml, že je na odchodu, stržen zvědavostí i účastenstvím ho zadržel:

      „A prosím jich, jak mluví jeho žena, když prý byla němá. Je-li pak to možná, co ars medicína?“

      Doktor pohodil hlavou.

      „Ta naše ars nic. Aleje to možná. Velkým pohnutím mysli přišla Thámová o řeč, ještě jako děvče, a velkým pohnutím jí zas nabyla při porodu.“

      „Tak to je přece tak.“

      „A hraje teď.“

      „Já ji ještě neviděl.“

      „Jen tak malé role, vědí, a Thám to nerad vidí. Tak už musím —“

      „A já jich zdržel – A Heldičku – oni jsou čaroděj – vždycky nás tak potěšili, jemnostpána a mne taky, a teď zas – Kdyby snad,“ prosil hlasem i pohledem.

      „Zítra zas, velebný pane,“ sliboval ochotně doktor, „to se ví. A na to skládání nezapomenu.“

СКАЧАТЬ