F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ těším, že je v zajetí a že nemůže psát, a kdyby i psal, jakápak z Ruska jistota s psaním. Ale sám tomu již nevěřím. Myslím, že mezi těmi tisíci, které Rusové v té polské Praze pobili, byl také náš Ignác, anebo, a to by bylo horší, že je třeba s uřezanýma ušima mezi mordýři v Sibérii —“

      Doktor Held, jenž se nutil do klidného tónu, umlkl a upřel na okamžik oči do země. Pak rychle zvedl hlavu a vstávaje pravil: ,,A já se za ním strojil.“

      „Oni chtěli do Polska?!“

      „Ovšem. Když tu bratr před pěti lety byl, to z Varšavy přijel k nám do Třebechovic, tak mně to vymaloval, jak tam na mne štěstí čeká, že se mně zachtělo do světa. Smluvili jsme se, že hned, jak budu doktorem, přijedu za ním. Teď jsem doktorát udělal, ale polským magnátem už nebudu.“

      Doktor bral svůj klobouk s prádelníka.

      „Nebudu, ale z Prahy ven, to se mi také nechce. Ich möchte – Venku jaká Wissenschaft, verstehen Sie, und der mocht ich mich widmen. Ale tady tak beze všeho, ohne Protektion. A hledat ji, na to jsem paličák.“ Vážnou tváří se mu rozlil úsměv. „Nebožtík pantáta mně vždycky říkal ‚Trotzkopf‘. To bylo první německé slovo, kterému jsem porozuměl. A tak co teď, was nun. Vidějí, že mám také starosti. No a o těch budu,“ vykročil ku dveřím, „venku, v Kanálce, přemýšlet.“

      Thám mu stiskl ruku.

      „Nemít chleba a chtít výš, to je vždycky utrpení, milý příteli. Ale oni jsou jinak v tom,“ hlas zněl těšivě, srdečně, „jim se to povede.“ Pojednou jako by si vzpomněl: „Snad potkají moji a tchyni, to by se hodilo, to bych moc prosil —“ Okolkoval a najednou vyrazil:

      „Vždyť ona tchyně začíná už stýskat, kdovíjak prý ta cesta jí poslouží, že by snad bylo přece líp, aby letos ostala v Praze, rozumí se s Paulou, s mou ženou.“

      Doktor už za prvních slov vypjal obočí a povztyčil ukazováček pravé ruky. Neřekl však nic, jen tak před se hleděl, jako by se zamyslil. Pojednou uchopil Thámovu ruku.

      „Dobře,“ doktor mluvil ostřeji, s jakýmsi důrazem, „dobře. Vždyť vědí, co jsem slíbil. Kdy pojede divadlo do Teplic?“

      „Pozejtří —“

      „Už? To se už asi sotva uvidíme. Sbohem, pane Thám,“ doktor podal mu ruku. „Aby se jim dobře dařilo a na shledanou.“

      „Na shledanou, a ještě jednou děkuju za všechno, pane doktore, děkuju.“ Thám přiložil i levici na jeho ruku, kterou potřásal, a hlas zachvěl se mu srdečným zvukem.

      IV. INTERMEZZO

      Held vycházel zamyšleně z domu U Bohuslavů. Před týdnem se divil, že paní Thámová nechce letos do Teplic. Ale stará, matka, měla ještě sto chutí, a dnes už také ona – To dceři povoluje. A co ta, proč ta —

      Ale pak ty úvahy všechny se rozplynuly jako mráček dýmu, jak šel dál, vzhůru Koňským trhem. Nebe vysoké, krásně modré, zářilo, vzduch byl čistý, průhledný, všechno v něm svěžejší a tak určité, barva i tvar, a lidí na vyschlé dlažbě jako broučků. Všude lehké jarní obleky a samá veselá barva, páni s hůlčičkami, většinou ve střevících, v punčochách, dámy bez špencrů, leda jen v salopu, mnohé již s vádrlaty v rukou. Tak se to všechno pestřilo jako strakatý záhon, zdola od Alejí vzhůru Koňským trhem k bráně, kolem statuí, kolem kašen, do nichž voda hrčela plnějším obloukem a metala pablesky v zářícím jarním slunci.

      Samy pusté hradby vpravo vlevo od Koňské brány se projasnily; leckdes svítilo v jejich svahu zlato pampelišek a zelenal se svěží koberec mladé trávy.

      Held se bral také k bráně. Chtěl ven do polí, do Kanálské zahrady.

      Lístku vstupného, jakého bylo od loňska třeba, neměl; ale vrátný ho znal, neboť Held nejednou byl jako medik pozván do panského domu, aby vypomohl při hudebních číslech, když hrabě Canal měl velkou společnost.

      Před branou potkal mladý doktor P. Vrbu. Přicházel silnicí od Olšan, v černých punčochách, v šosatém tmavém kabátě a ještě v čepici, ač bylo teplo. Opíral se o hůl a šel zvolna. Vykřikl skoro hlasem, když jej doktor, kterého nezhlédl, zastavil.

      „Tak už do polí, velebný pane, no, to je dobře.“

      „To je má první cesta, doktůrku; byl jsem na Olšanech, navštívit, vědí —“

      „Pana faráře.“

      „Chudák. Hrob se mu už hustě zelená. Poseděl jsem si u něho – Co jsme se naškádlili, nahašteřili, to on rád – a teď jsme mlčeli oba, oba —“

      „A co nohy, velebný pane.“

      „Už to jde, chválabohu.“

      „Tak by snad mohli otočit, se mnou —“

      „A kam?“

      „Do Kanálské zahrady.“ P. Vrba sebou trhl.

      „A pánbůh chraň! A to ne, to ne. O nohy by nešlo, ty by vydržely, ale já, tam do té frajmaurské zahrady, k tomu obrfrajmaurovi, k jejich kápu?“ V očích starému knězi sršivě problesklo a hlas se mu rozhorloval. „Snad na nějakou frajmaurskou slavnost, ne?“

      „Ale vždyť už nic není, velebný pane! Frajmaurské spolky jsou zakázány.“

      „No tak si jdou,“ skoro mrzutě rozhodoval P. Vrba, „ale když by mermomocí se mnou chtěli,“ tu se zas usmál, „tak jdou se mnou na Hradčana. Už se odtamtud začínají Vídeňáci zas stěhovat.“

      „Ano, už mnoho vozů zas odjelo do Vídně. Odvážejí, co sem uklidili.“

      „Ale aby mně také neodvezli tu mou milou princeznu královskou, francouzskou.“

      „O tom ještě není nic slyšet. Ale doprovodím jich.“

      Smluvili se a rozešli.

      Doktor, minuv ve bráně vojáky strážné s copánky, v bílé uniformě, dostal se hned do polí. Ze silnice k Olšanům zabočil nalevo a kolem soukromých zahrad, v nichž jabloně byly obaleny květem, a kolem hospodářství patřícího ke Kanálské zahradě, zařízené po anglicku v mělkém ouvale a po jeho nenáhlých svazích, došel ke hlavnímu vchodu.

      Nad branou, pěkně kovanou, vznášel se baldachýn košatých topolů, kaštanů i líp, za nimiž dál se pod klenutím starých kaštanů zelenavě smrákalo celým ouvalem, až na jeho konec, kdež z měkkého zášeří stromů a křovin probělával se ve břehu zděný výklenek a za ním dál pod stromy průčelí prostinkého chrámce studnu kryjícího.

      Doktor Held jen na okamžik váhal. Nalevo výš, nad ouvalem, kde ještě prošlehovaly po stromech i křovinách zlaté pruhy paprsků a kde vršky vysokých topolů v aleji byly zality zářivou zátopou, bylo dost lidí. Procházeli se mezi stromy a houštím, po stezkách, z nichž jedna СКАЧАТЬ