F. L. Věk (Díl třetí). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ s hlavou sklopenou, jako zamyšlený.

      Jak to ‚neřáď vyřkl, on, takový uhlazený pán, Pelcl se lek a já taky, že je zase zle. To on, jako Dobrovský, vždycky začne takovými šerednými slovy, když ho šílení popadne.

      My seděli a on chvilku přecházel sem tam, ruce pořád na prsou, až najednou se před nás postaví a dívá se na nás a pak, jako by měl černé na bílém, povídá tak jistě a určitě:

      ‚Pruský král ztratí Slezsko, které nám patřilo, a Sas Lužici. Království české rozmnoží se nesmírně, a Polsko ztrestané, že zanedbalo řeč mateřskou, šlechta á la mode, ta nejvíc, zase pokvete a carství ruské se rozšíří až k hranicím Persie a indické země.‘ A najednou se na mne zadíval,“ Kramerius vstal za řeči, „stál proti oknu, tu se mně mihlo, jak je přepadlý a zažloutlý ve tváři a vlasy měl kolem čela a po spáncích, nic srovnané. A tak se na mě chvilku dívá a najednou ukáže na mne rukou a povídá: ‚Oni napsali v předmluvě k Letopisům trojánským: Slavný národe slovanský! Slyšeli teď, jak se rozšíří, až k Persii a Indii, zpátky zas až tam, odkud vyšel. České království dojde zvelebení a Polsko zas pokvete a Rusko, to poroste – Slavný národe slovanský, bůh veliké věci na tobě a skrze tebe zjeví světu!‘

      Velebný pane, já se třás a v tu chvíli jsem zapomněl, že je Dobrovský nemocen, že to je – To byl jako prorok a řeč jeho uchvátila srdce. Pelcl byl také jako pěna. Ale procitli jsme, a když jsme odcházeli, bylo nám smutno.“

      Kramerius se odmlčel. V pokoji, pod jehož klenutím houstlo šero a obrazy na stěnách zčernaly i sošky, nastalo hluboké ticho. P. Vrba seděl sehnutě, s tváří po Krameriovi obrácenou, až pojednou zhluboka povzdechl. Host potáhl stolici a sedaje na ni dokončoval:

      „Veřejí, do smrti na to nezapomenu. V ten okamžik, já nevím, jak se stalo, ale já věřil a byl jsem jako u vytržení. Ale pak, když Dobrovský začal zas přecházet pokojem a pořád zlobivě a tak s opovržením: ‚Kacafirkové! Kacafirkové!‘ to jsme se probudili.

      Hned za dveřmi jsme si oba povzdechli a na schodech se Pelcl zastaví a povídá:

      ,Rozuměli? V tom zmatení zjevil, nač myslí, co ho tíží a čeho si toužebně přeje. To je Slovan, ó jistě nej větší! Pánbůh ho pozdrav!‘ “

      „A je teď líp?“ optal se tišeji, s patrným účastenstvím starý kněz.

      „Je, jen aby tak vydrželo. Ale medle, vlastenče, už je skoro tma.“

      Za chvilku Kramerius odešel. P. Vrba ani nerozsvítil. Dlouho zůstal tak v šeru: myslil na Dobrovského, jeho „proroctví“, jak by těch sto tisíc mužů chtěl sehnat. Té noci dobře spal a také nazejtří bylo mu líp. Nemoc se ponenáhlu lepšila. Už mohl vstát a došourat se k starému černému stolu s dřevěnou mřížkou kolem tabule. První bylo, že si opsal do svých memorabilií verše pana Nejedlého O bitvě černopolské, kteréž také staré Hanělce přečetl. Nějak mu to málo chválila a nadto se i optala, má-li to skládání také nějakou notu. A tu ji starý pán mrzutě odbyl.

      Za chvíli se však u něho pojednou vyjasnilo, když mu kluk z tiskárny, z České expedice, od pana Krameria, přinesl ceduličku, na kteréž bylo napsáno:

      „Oznamuju, mnohovzácné poctivosti pane vlastenče, radostnou novinu, že pokoj zatím“ (to slovíčko bylo podtrženo) „až do plného pqjfcvrzení a podepsání jeho zjednán jest. Pokoje poslové překvapili vojska v Itálii i v říši uprostřed ohně a mečů blyštících. Proslýchá se, že císař pán Francouzům Nydrlandů postoupil —“

      P. Vrba pozvedl svých očí ke stropu a zhluboka povzdechl.

      „Deo gratias!“

      Pak hned sháněl hůl a kabát a ven. Ode dveří se však vrátil ke stolu, odkiidž vzal Nejedlého báseň a strčil ji do kapsy. Daleko se nepustil, jen přes dvůr, k sousedce, k paní Markové, oznámit jí veselou novinu.

      Stará paní v bílém čepečku byla velmi potěšena, že se velebný pán už tak sebral a že si na ni vzpomněl.

      Stírala prach ze židle, ale hned si vzpomněla, že má škaredou starou zástěru. Vešla, pořád se omlouvajíc, kvapně vedle do pokojíčku, odkud se vrátila s čistou zástěrou a s čerstvým šátkem přes prsa uvázaným, s tím, jenž měl tištěné pastýřky (již vyrudlé) na okraji, a hned stoličku sháněla velebnému pánu pod nohy.

      Ten ještě nesedl a již ohlašoval novinu. Paní Marková měla radost, a to že je dobře, však že už byl čas, alespoň teď bude zas maso lacirější a všechno, když ti cizinci, co se do Prahy nahrnuli, zas odjedou.

      „Oni to, velebný pane, neviděli – ale veřejí – všude samý Francouz nebo Němec z říše, a jak by ne, kolik tisíc se jich sem sběhlo. A k tomu garda na Hradě, u Svatého Jiří je jí plno, jak by pak všemu ňenaskočilo, to musí být drahota.“

      „A dvůr —“

      „Ti oni teď taky neostanou.“

      „A ta francouzská princezna – Slyšeli o ní?“

      „Slyšet? Já ji viděla, velebný pane! Na vlastní oči viděla. Bože můj, berušku drahou, ubohou —“

      „Kde, kde,“ ptal se P. Vrba dychtivě.

      „Nahoře, u Sv. Víta, aigentlich, šly z kostela, jako princezny, a knížata taky, a jak se tak na ni podívám, bildšén, líbezná, krása, povídám, po matce, a taková frajndlich – a tak ainfach – a mladinká, ať jí je osmnáct. Každý se jen po ní obracel, jen po ní. Jak by ne! Když tak člověk vzpomene, co zkusila a že rodiče museli na krvavé lešení —“

      „Ano, ano. Jakubíni – vidějí, krvežíznivci!“

      „Mně se zalily oči, velebný pane, a nebyla jsem sama.“

      „Věřím, věřím. Jen aby mně neujela, taky bych ji rád spatřil. A ti jakubíni! A taky dostali,“ a už to chytl. Hned rozpínal kabát a vytahoval Nejedlého báseň. Stará paní stála u prádelníku, nad nímž visely v rámečkách dvě siluety s mašlemi v týle a mezi siluetami mosazné pouzdro se skleněným víčkem, pod nímž ve stříbrných dracounových květech bylo vidět malý svatý obrázek bledých vodových barev a ceduličku s vyrudlým nápisem, označujícím jméno světce, z něhož kostičku kryly ty dracounové arabesky. Paní Marková poslouchala pozorně, nutila se, oči nespustila ze starého kněze, jenž, maje papír v rukou před sebou, pokrucoval šedou hlavou.

      „Moc pěkné!“ zašveholila, když dočetl a oči na ni upřel, aby seznal dojem. „Moc pěkné, ale trochu moc vysoko, našinec tomu všemu ani dobře nerozumí.“

      To souseda v duchu zamrzelo. Nadál se většího účinku a úspěchu. Poněkud zklamán vrátil se do svého bytu, kamž za chvíli poté přišel doktor Held. Nic neříkal, že se pacient už pustil z pokoje, ano doložil, že už bude moci brzo ven.

      „Stromy jim začínají krásně kvést, obzvláště v Kanálce je tuze příjemně. Však jich tam za nějaký den vyprovodím. A k Thámům jdu dnes asi naposled.“

СКАЧАТЬ