F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ obědě zašel Věk k velkokupci koloniálním zbožím; pospíchal, nebo chtěl si toho dne vše zařídit, aby nazejtří mohl zase nastoupit cestu do Dobrušky. Do Expedice mínil navečer a ještě také k Heldovi a k P. Vrbovi, bude-li možná. Zvláště, kvůli nim, se zdržovati nemínil, neboť neměl v Praze již stání. Mysl byla víc doma, kdež ho tak nutně třeba. Druhého velkokupce, M. J. Stojespalla, jenž měl sklad na Koňském trhu, však nezastal, a v obchodě oznámili, že s pánem nebude už možná mluvit až v pondělí.

      Věka to mrzelo, neboť pohatil se mu všechen rozpočet; nebylo však pomoci. Dal tedy zatím náloži ti na svůj povoz železné zboží, které si vybral u K. W. Schimona. Když naložili, zajel vůz zase do nádvoří Zlatého bažanta. Věk sám dal se rovnou k České expedici. Věděl, že dnes v sobotu nebude tak tam plno jako o pátečních schůzkách. A bylo tam méně, nežli se nadál. Jenom Krameria samého zastal, v jeho nevelké pisárně, a lekl se ho.

      Vypadal stařeji, nějak uvadle, nezdravě. Ve tváři byl chorobně žlutý. Také více přimhuřoval slabý zrak; jak Věka poznal, rád ho uviděl, upřímně uvítal. Doba tiše snášejícího se soumraku byla jim chvílí vzájemné přátelské sdílnosti. Věk poděkoval za podporu pohořelým, již Kramerius jim ve svých novinách poskytl, a odpověděl na jeho dotazy. Pak si Kramerius na Věkovu otázku posteskl na zdraví, že od té doby, co měl před třemi roky otevřenou nohu, že nechce být jak náleží dobře, že noha se přes čas ozve a jinak také že tady není, jak by mělo být. Ukázal v místo jater. „Co říká doktor Held,“ vzpomněl ihned Věk.

      „Ach, milý Held pořád jednu vede: chodit, chodit a ven, na čerstvé povětří, ne pořád sedět tu v tom sklepě, a ne tolik pracovat. Můj pane králi! Vědí sám, co je handl; na mých bedrách je všechno. A teď ještě ty starosti se stěhováním.“

      „Cože!“

      „Ano, vlastenče, Expedice zas musí pryč. Za čtrnáct dní budeme už odtud. Paní domácí dala výpověď, protože chystá dům pro syna.“

      „A kam —“

      „Do Bartolomějské ulice, č. 394, k Červenému srdci, tam jsem najal. Ach, to stěhování, a nejhůř s knihami —,“ maně ukázal po plných regálech. „Je jich, teď se málo prodá. Tu panující drahotu nejdříve a nejvíc ucítila kniha, obzvlášť česká. Boháči a urozenstvo nejsou mými kupci.“

      Věk ze své zkušenosti živě přisvědčil.

      „A kniha je,“ pokračoval Kramerius, zapomínaje na chorobu, „naše hlavní obrana. Teď skoro jediná.“

      „Pravda, když školy jsou proti nám. Teď to semeno za Marie Terezie a za Josefa zaseté začíná nést ovoce.“ Věk dotkl se i Litomyšle, hovoru, který měl s prefektem gymnasia a filosofie P. Hradeckým. Kramerius vážně pokyvoval hlavou. „Ba, mění se to,“ povzdechl, „a hrubě. Já znal ještě učené Čechy, kteří neuměli německy, a teď budou učení Čechové, kteří nebudou umět česky.“

      „A je to vidět všude, jak se německý jazyk vzmáhá.“

      „Ale náš vedle něho nesehne!“ kvapně odvětil Kramerius a živěji sebou hnul v své tmavé lenošce. „Milovníků jeho přibývá, to vím. Obzvlášť velebím stolici českého jazyka; je, jak jsme doufali a se těšili, pravou baštou. A co našil náš cordatus Bohemus, také’vzchází, také nepadlo na kámen. Ti, které on probudil, burcují jiné. Zdalipak slyšeli,“ vzpomněl, „jak profesor Jungmann v Litoměřicích vyučuje dobrovolně českému jazyku. Slyšeli o tom? V hradeckém semináři po něm to dělá Rautenkranc, v kněžstvu bude znalost mateřštiny, to je, ó to je! A tady na Akademickém gymnasiu učí Thám, Ignác.“

      „A co Václav —,“ optal se Věk dychtivě.

      Kramerius mávl rukou.

      „Bůh milý ví. Je venku, pořád u těch aktérů, a nevede se mu, to se ví.“

      „Nespisuje —“

      „Nic, ani pérem nehne; jako by kámen do vody zapadl. Věčná škoda. Nu, a ten profesor Jungmann, abych nezamluvil, přeložil z englického vznešenou báseň Ztracený ráj, teď ji prý dohotovil, jak včera pan profesor Nejedlý nám vypravoval. Divil se, to že je oříšek, ta báseň, to že potřeba veršovnické obratnosti. – Pro mnohé čtenáře sic že nebude, ale zvede-li se, to že by byla oslava českého Parnasu. A je ještě mladý ten pan Jungmann. S námi staršími jde to již z kopce,“ chtěl zažertovat, mluvil však vážně. Hned však pozvedl chýlící se hlavu a jako oživen zvučněji řekl, hledě na Věka. „Dělníků přibývá, jiní přicházejí a bohdá lepší! Ono přec jen svítá, vlastenče; mraků sice dost —“

      A dál se procházeli vlastenskou vinicí. Kramerius mluvil o nových jejích dělnících. Věk ptal se na staré známé; uslyšel o Vydrovi, že s ním hůř, jaká to jsou muka pro muže, duševní práci tak zvyklého. Věk ho litoval a připomenul, jak už na jaře u něho bylo smutno, když ho s P. Vrbou navštívil, neřkuli teď. Pojednou se mu mihl jiný nemocný. Na Dobrovského se optal.

      „O to si náš Held všeho uznání zasloužil, a také tím své jméno v Praze, zvláště u vznešených, prohlásil. Však jsme o tom mluvili, pamatuji se, jak bylo s panem Dobrovským zle. A všecko se, jak doktor Held řekl, osvědčilo. Abbé už ani jednou od těch dob nezuřil, a jsou to již dvě léta. Pravda, pomatenost nadobro neodešla. Ale to se už pozná, to začne rozdávat, je veselý, nebo se podpisuje a udělá trojhran k tomu, někdy také trojku do něho, obyčejně červeným inkoustem. A tuhle namočil papíry, také své rukopisy přitom, a začal jimi drhnout podlahu.“

      „O propána —“

      „To bylo to nejhorší, ale jinak je tichý, nic, žádné bouřky. Vůbec je lip. To je vidět z toho, že už není ve svém zahradním domě. Jezdí po venkově, u vrchnosti je, všude ho zvou. Na zimu přijíždí do Prahy. Teď už tu brzo bude.“

      „A pracuje?“

      „Pořád.“

      „Held má tedy jméno.“

      „A praxe. Někdy až naříká. To vědí, Ordinarius u Milosrdných a pak chodit po městě —“

      „Kdy bych ho asi zastal.“

      „Nejspíš polední dobou, při obědě. Slyším, že bývá u Tří lip.“

      „Na Příkopech?! A to chodí až z Malé Strany?“

      „Ó tam už nebydlí. Teď má kvartýr v Sirkové ulici, ale povídal, že se mu tam nelíbí, že se bude stěhovat. Tedy v poledne, protože odpoledne – ale bodejť,“ připomínal si Kramerius, „zítra snad i odpoledne, vždyť je neděle. Nepůjde-li do divadla.“

      Věk se v duchu zastyděl, že si na české představení dosud ani nevzpomněl.

      „Zítra by měli také jít,“ domlouval Kramerius, „císař dnes přijel z Boleslavská a zítra se podívá na českou hru.“

      „Na české divadlo?“

      „Ano, СКАЧАТЬ