F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ ty dny se starý Ceypek někdy zatoulal jako mladý pobuda, aby uviděl vojsko, u něhož tolik dlouhých let sloužil, až do šedin, aby uviděl ten onen pluk, s nímž stával v ohni, i svůj regiment, ovšem tenkráte každý pod jiným jménem nežli dnes. Teď říkali Gemingen, Stuart, Kolovrat, Franc Kinský, tenkrát byly to pluky Aremberg, Biberstein, Jordis, Kulm-bach, teď pojížděli merveldští huláni, za jeho časů ještě žádných nebylo, blankenštejnští husaři jmenovali se Esterházy a „klenaukurasíři“ sekali tenkráte ještě v třírohých Woboucích, a ne v helmách.

      Jednou se pustil až k Domu invalidů, kde měli dělostřelci své ležení a vozatajstvo. Vrátil se až odpoledne unaven, takže sotva nohama (v gamaších) pletl, a ještě dostal od P. Vrby, jenž právě k němu přišel s dvaatřicíti loupežníky, a to zbrusu novými. Ti staří, usmolení, s rozmazanými kníry, s nohama do hnědá ohmatanými, odpočívali jako památka na nebožtíka faráře Hejnu v zásuvce černého stolu vedle všelijakých výpisů a memorabilií.

      P. Vrba zostra mu domluvil, ale hned přitom karty vytahoval a z pláště kus másla a bochánek chleba, že to dostal, že to je čerstvé, aby vzal. Tak skoro pokaždé s něčím přišel a také pokaždé Ceypka něčím uctil, když Ceypek přišel do jeho bytu na Dobytčím trhu. Když ho neuctil hned, strčil mu při odchodu to ono „do kuchyně“, jak říkal, že ho musí podmazat, aby byl milosrdnější, aby v kartách tolik nedorážel a všecko mu nepřebíjel.

      Starý kaplan dařil starého kuchaře, jak mohl, věda dobře, že mu nejen nezbývá, ale že se mu i často nedostává, a nezavřel ani pak své ruky, když už i sám se začal uskrovňovat, jak všemu přidražilo, a nejvíce chlebu a mouce.

      Proto tím častěji broukal na vojsko, nač ta cvičení, nač to polní ležení, co to spolkne peněz, co se jich vyhází, co tisíc tisíců, že kdyby je raději dali na chléb chudým a potřebným. Huboval před Ceypkem, huboval a víc v duchu, když chodě městem přehlížel, jak všude u každého krámu s potravinami stojí vyzáblá drahota, jak zahání hladové ubožáky i takové, kteří jindy nouze nemívali.

      Byl ze selského kořene, z robotného lidu, pamatovalo se mu, měl respekt před pány, ale pro lid měl srdce vždy a v tuto dobu byl při všech, kteří měli hlad a nouzi. Byl při nich, přizvukoval v duchu, když kolem, v domě, v sousedství, po ulicích slýchal stesk a výrazy nevole, když hlasitě láli a nadávali městské správě, policejnímu direktorovi, že se včas nepostarali, aby do Prahy dovezeno sdostatek obilí, aby bylo dost mouky a chleba.

      Rozuměl tomu a přisvědčoval, když lid ukazoval na vojsko ulicemi procházející, když mračně hleděli na panské kočáry s premovanými kočími a lokaji, a nic ho nepohoršil výjev, který spatřil v Staré aleji, když šel ke kapucínům, kdež měl známého kněze. Z hostince U tří lip vyšel právě policejní direktor, hrabě Vratislav, malý, nepatrný mužík v parádním klobouku s rohy k uším, jenž mu seděl jako hora na malé hlavě, nad drobným tělem v lesklé uniformě s vysokým límcem. Čím byl menší, tím výše nesl bradu a tím důstojněji nakračoval, jako by na něm všecko záleželo, oči upřeny ke kočáru, jenž na něj čekal.

      Jak vyšel z průjezdu hotelu, kdež byl navštívit nějakého vyslance, jako by se výr ukázal. Na chodníku i přes ulici na druhém se zastavovali, ukazovali si na něj, a nežli se kdo nadál, už se shlukl za ním houfek hladových lidí bez práce i řemeslníků, pomocníků. Jako by v nich rázem chytlo. Rozjitřili se pohledem na policejního direktora, jejž nejvíc obviňovali, a zprava zleva, z pozadí lítaly za ním tu temnější, tam ostřejší poznámky a pokřiky:

      „O dva dráž! O dva dráž!“

      „Jak se naparuje!“

      „Chleba! Chleba!“

      Jak koně trhli a kočár se hnul, hodil někdo hlasitě za hrabětem jeho přezdívku: „Prčický!“ A z druhé strany: „Prčický! O dva dráž!“

      „O dva dráž, Prčický!“

      P. Vrba stál mlčky a usmíval se. V očích mu zasvítilo tajnou radostí a souhlasem, přál to pánu a v duchu škodolibé“ a s uspokojením přisvědčoval:

      „Tumáš, tumáš! To ti patří!“

      S úsměškem se díval za hrabětem, jak sedí, jak se krčí, jak mu spadly nos a brada, jak jeho ouřední bouřka schýlila se dopředu a zapadla nějak do ramen.

      Na svých pochůzkách si také dobře toho všiml, když jeli ulicemi dvorské kočáry, provázené jízdnou stráží v bílých pláštích, v kloboucích s plápo-lavým peřím, že lid se mlčky zastavuje, že bez hlesu se po nich ohlíží, že nouzí sklíčen je zaražen, zamlklý.

      Slyšel o tom už v Krameriově Expedici, jak o tom mluvili, a že si toho sám císař už povšiml a řekl to nejvyššímu purkrabí. Povídali také, že hrabě Chotek, purkrabí, při té příležitosti panovníkovi vypověděl, jak je, jaký nedostatek, jaká nouze, a že panovník se zasmušil a řekl: „To se musí pomoci.“

      Ten skvostný dvorský průvod plný třpytu viděl P. Vrba v klidné záři slunečného dne podzimního a zakrátko jej zahlédl také v třeslavém, rudém světle pochodní. Bylo v sobotu, patnáctého září navečer před Stavovským divadlem, kde cedule hlásila operu Sargino. Namanul se tam, vraceje se od kapucínů, ale nemínil před divadlem ostat, i když uslyšel, že přijede dvůr, nejvyšší purkrabí a všecko panstvo. Než nevyváži hned z tlačenice, a jak šla její vlna, donesla ho blízko k portálu, ke skupině, kteréž jakýsi mladík švihácký v žemlovém svrchníku s límci vykládal, to že je krása, ta nová „kardina“, od včerejška že teprve visí, ale on že ji už viděl, krása, v Drážďanech že je malována, ale den Entwurf že udělal zdejší Akademie-direktor Bergler.

      „Krása!“ vykřikoval emfaticky a chlubivě, jako by byla jeho dílem, to že je figur! „Theseus und die Musen —,“ mateřština mu nestačila, německy vykládal, co je na přední nové oponě, Theseus a Múzy a géniové pražských měst a český lev na postamentu, a ti géniové že zvou Múzy a Thesea, aby se tu, jako v pražském divadle, usadili. A vzadu že je vidět závist.

      „Na, halt wie im Theater,“ vzkřikl hrubší hlas a kolem smích a „bravo!“ P. Vrba už neslyšel, tlače se dál, aby tu snad neuvázl. Ale uvázl. Zástup byl jako zeď; ale také zas chmurně zamlklý. Kolem temný šum, nikde však radostný rozruch, nikde nedočkavé, dychtivé očekávání. Maně si vzpomněl, jak bylo před dvanácti lety před korunovací a o ní, jak krále Leopolda všude, všude, kdež se jen okázal, vítali s radostí a plni nadšení. A pak tenkrát večer, když tu stál s Zieglerem, když Suvorov přijížděl – Kolem se hradba hnula, vlna od rynku Železnou ulicí dorazila. Kočáry zahrčely, rudá zář pochodní, jak je nesli běhouni před povozy, kvapila nad spoustou čepic, klobouků, čepců i šátků, rozlila se po chmurných průčelích ulice i po divadle. P. Vrba zahlédl hlavy koní v blýsknavém postroji, kočí a sluhy na kozlících a vzadu na stupátkách nad tou spoustou hlav. Kočár za kočárem dojížděl, panstvo sestupovalo, pro tlačenici však nezahlédl P. Vrba leč jen parádní klobouky, úřední, generálské, blesk zlatě vyšitých límců a epolet. V předních řadách vyrazilo: „Vivat!“, ale dál zástup zamlklý. Těžký mrak tísně dusil vše.

      P. Vrba prosmýkal СКАЧАТЬ