F. L. Věk (Díl čtvrtý). Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ na Věka, žertuje-li, a zvolal: „Ani pomyšlení. Co tě napadá!“

      Vtom je zastavil vážný, suchý muž narudlých vlasů, jenž doktora velmi uctivě pozdravil a na Věka oči upíral, jako by ho znal; nemohl si však vzpomenouti.

      „Ach, pan učitel!“ vítal se s ním doktor vesele, „pan učitel Lumenda, vlastenec.“

      „Vždyť jsme spolu seděli na Staré rychtě!“ vzpomněl si Věk, „a pan starý Hamous —“

      „Ano, ano; ráčej odpustit, já hned – trochu vadí zrak, a to už je – a že jsem zastavil. Páni ráčejí do divadla. Šel jsem, ale marně —“

      „Všecko obsazeno.“

      „Ani místečka – a bude dnes takové slavné divadlo! Zeměpán a celý dvůr —“

      Pohovořili ještě chvilku, a když učitel Lumenda odešel, navrhl doktor Held, že by se Věk mohl u něho stavit, aby viděl jeho byt, a pak že půjdou do kaíirny. Vraceli se. Za několik kroků smekl Held, děkuje za pozdravení jakémusi elegantnímu pánovi, jenž kráčel jako prkenný na krátkých nohou; měl cop ještě pudrovaný a dost silně. Věk se zeptal, kdo je.

      „To je mladší hrabě Stampach. Auf den wirft die Therese Saller verliebte Blicke, um seine Aufmerksamkeit von der Mamselle Zelenka abzuziehen, oder,“ usmál se zlomyslně, „sie wenigstens mit ihr zu teilen. To víš, takový hrabě, a peněz má dost —“ Zastavil se a zvolal:

      „A mamselle Butteau – panna Betyna, víš-li pak, že je zas tu!“

      „Tak už ne v Drážďanech.“

      „O už od jara, loví v Praze staré kapry a chytá hejly.“

      „To je stará asi ráda —“

      „Ale vždyť s ní ani není. Stará ostává sama s vnoučkem.“

      „Betyna nemá ani své dítě u sebe?!“ Held se dal do smíchu a zas vykročil.

      „Ten klouček by jí nejvíc překážel. Copak by amanti – Panna Butteau!“

      „Matka jí také asi překáží.“

      „Takhle ne. Nesmí k ní, ani hoch – do jejího kvartýru nesmějí. Ona jen k nim někdy přijde. Stará se mi svěřila. Mrzí ji to, ale ještě ji omlouvá.“

      „Bývá u tebe?“

      „Často; s nemocí ne, to víš. Ale jsem Theaterfreund, a takové ona navštěvuje, a herce a herkyně. Tuhle si mně Liebich stěžoval, tys ho asi ještě neviděl, oh, ein genialer Mann. Už ho taky dvakrát navštívila; stará Butteauová každého najde.“

      „A co Thám – ? Ptal jsi se —“

      „Ptám se pokaždé, ale vždycky jedno. Je u těch aktérů; ale u Šantrocha už ne, u jiné společnosti, u nějakého Němce. Byli v Čechách, teď se snad potloukají někde v Rakousích, ale kde právě, nevím.“

      „Ona také?“

      „Thámová? Také. Kam by šla. Ten klacek ji nechal, ten tu sháněl jiné.“ „Je tu ještě?“

      „Tu jsme doma —“ Held ukázal na starý dům v Sirkové ulici. „Není, ale nedávno tu ještě byl,“ navazoval, vstupuje do síně, „ale nevím, kam se poděl.“

      Jak stoupali do schodů, zeptal se Věk, píše-li Thám někomu.

      „Nic, nikomu a kusy už také ne. Co napsal, všecky kusy, má bratr Karel. Tuhle jsem s ním mluvil. Je prý toho celá bedna. – Tady napravo; hned otevru.“

      Vstoupili do bytu, jenž byl větší a pohodlnější nežli malostranský. Věk ho pochválil.

      „Ale neostanu tady. Hledám něco se zahrádkou.“

      „Já myslil něco většího; že neostaneš sám.“

      „O sám, sám! Medikus v mých letech – Přehlížím tolik – ach – vidím do toho jinak nežli jiní und freilich nichts rosig.“

      Vtom Věk stanul u krásného klavíru přítelova; jako by na řeč zapomněl, bezděky se na něj zahleděl. Vzpomněl na svůj, a jak bývalo – Tvář se na okamžik zasmušila. Held stihl ten stín a uhodl.

      „Klavír ti také shořel —“

      „Shořel, housle, všecky instrumenty, ani struny neostalo. A nač také – Kdo by teď mohl myslit na muziku.“

      VI. F. VĚK ZAVEZE SYNA DO ŠKOL

      Held nic neřekl, ale na okamžik se před se zahleděl, pak se otočil a vešel kvapně do druhého pokoje. Věk slyšel klíčky chrastit, zásuvku otevřít, papír šustět. Když Held se opět k němu vrátil, nesl v ruce balíček bankoce-dulí. Bylo jich za dvě stě. Šetrně i srdečně je nabídl půjčkou Věkovi. Věk se zarděl a nechtěl přijmouti, v ten okamžik že nepotřebuje, kredit že má, až by bylo hůř, že by – Neubránil se však a musil peníze vzít.

      Druhý den odpoledne odjel s povozem, na němž dopravil plátno. Vezl si na něm zboží od K. W. Schimona i od M. J. Stojespalla, kterého dopoledne stihl v obchodě. Nebyl tak ochotný jako Schimon, ale když Věk uplatil část z peněz, které stržil za plátna, slíbil, že počká, a dal i nové zboží na úvěr. K tomuto nákladu přibyla ještě bedna, kterou před samým odjezdem poslala paní Schimonová se vzkazem, to že posílá paní Věkové do nové kuchyně.

      Věka to velmi těšilo, i ta laskavost velkokupcové, i že se vyplní tajné ženino přání. Sám darů nevezl jako jindy, vyjma zimní čepce ženě a Lidušce a kus sukna, a nové housle Vašíkovi. Věděl, že žena ani tolik nečeká a že ji nejvíce potěší zprávou, že našel tak hodné, ochotné lidi, že bude moci zaříditi krám, že začnou zas obchod; a zpráva o příbuzných, o tetě a jejích dcerách, jak Vašík bude u nich dobře opatřen, ji upokojí a smíří s dalekou Litomyšlí.

      Za říjnového soumraku dojížděl suchou cestou k Dobrušce. Povoz se zbožím jel kus za ním. Potkal před městečkem děti, jak ted poslední dva dny mu chodily naproti. I žena přišla, nebo se již o něj strachovala. Uslyšel, že se za tu dobu odstěhovali do nového domu, ale aby se nelekal, připravovala ho Věková, že to tam ještě chudé, nábytek, náčiní, v světnici, v kuchyni. Sám musil už cestou podati zprávu nejdřív o příbuzných; Vašíček ji čekal s tajnou úzkostí jako ortel. Píchlo ho, že půjde do Litomyšle. Toužil v duchu, aby se dostal do Hradce, aby byl matce blíž. Proto byl zarmoucen a první chvíli nedotkly se ho konejšivě krůpěje otcovy útěchy, že tetičky jsou tuze hodné, zvláště stará, a že mu veze pěkné nové housle.

      Věk stavil se u kmotra a pak, stmívalo se, bral se s ženou a dětmi do nového, nehotového stavení. Když z podsíně překračoval práh, maně nahlas a vroucně povzdechl: „Pánbůh nám dej štěstí a zdraví.“

      Už seděli chvíli po večeři v zděné světnici jen nejnutnějším a prostým nábytkem opatřené, u stolu, na němž СКАЧАТЬ