Psohlavci. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ porazili!« zvolala přísně.

      Syn pozvedl hlavu: »Jau, vím.«

      Teď teprve zahlédla jeho obvazek.

      »Máš hlavu vobvázanú.«

      »To hin hu lípy mne sekli,« klidně odtušil.

      »Tys jí bránil?!«

      »Hale nehubránil.«

      Stará selka, kráčejíc ode dveří k posteli, na ta slova se zastavila a zrak její pln údivu utkvěl na synovi. Pak přerušivši mlčení, ptala se ne již tak drsným hlasem:

      »Máš zlú ránu?«

      Zakroutil hlavou.

      V tu chvíli již stará lípa na Hlinovatkách nestála. Panská čeleď, vrátivši se, když Chodové odešli, porazila ji. Že pak se už soumrak ukládal, nechali věkovitý strom na zemi. Ležel tu jako poražený obr a po celou noc bylo slyšet jeho hluboké vzdychání a lkání.

      V

      Přibkové nebyli co do majetku v Oujezdě mezi prvními. Také jejich statek výstavností nijak nevynikal. Byl ode dřeva, starý a již valně sešlý. Kamenná zeď s dvírci hradila jeho dvorec v čele. Hned vedle dvírcí vypínala se klenutá vrata, krytá šindelovou stříškou, spočívající na dřevěných, hrubých nosičích. Dole ve bráně zazděna byla stará, opotřebovaná stoupa. Na dvorci, jakož i na návsi ticho. Nikde ani člověka. Byloť v neděli, záhy odpoledne. Také každý dnes raději zůstával doma, v teplé světnici za toho sychravého počasí.

      Jen Přibkova Manka strojila se na cestu do města. Stála ve své komůrce u otevřené, květované truhly, jejíž šaty, šátky a plény živých barev ozařovalo světlo, vnikající nevelikým okénkem. Také na dívku samu padalo, na její krásné, rozčesané vlasy. Byly jako len, barvy do zlatova, hebounké jako hedvábí, ke konci jemně zkadeřené a tak dlouhé, div že na paty nesahaly. Manka byla hezké děvče, tmavých, jiskrných očí, a když se usmála, každý se podivil jejím bělostným zubům; ale nade všecko byly její vlasy, jež nyní zlatým, hustým proudem po ramenou k nohám splývaly. Rozčesané v prameny dělila, a je ve vrkoče spojujíc, červenou haraskou proplétala; nad čelem pak si uvázala světlou náčelku.

      Děvče se tak horlivě strojilo, že nevšimlo si ani, jak venku na holý keř před okénkem usedl si vrabčík, jak kolébaje se na haluzce větrem rozhoupané hlasně zacvrlikal. Zato hned zpozorovala, že naproti přes síň dveře vrzly, že někdo vyšel z hlavní světnice. Právě byla červenou sukni v četné varhánky složenou přes sebe přehodila. Teď ji tím kvapněji uvazovala. Ten tam na síni přechází. Kroky jeho utichly. Snad stanul, čeká.

      Manka se bezděky usmála. Mělať radost, těšila se na cestu, která jí dnes zvláště milá. Přišelť dopoledne k nim návštěvou strýc Pajdar z Pocínovic, otcův bratranec, s ním pak mladý Šerlovský, také z Pocínovic.

      Toho poznala také v té vsi, když tam byla s nebožkou matkou u přátel. Už tomu bylo více než rok, a přece tu návštěvu nezapomněla; nemohla. Tenkráte tam mladého Šerlovského poprvé viděla a poprvé s ním mluvila. Pak setkala se s ním několikráte v městě po kostele; vždycky se s ní zastavil a rozmlouval. Dnes přišel k nim, a tak znenadání! Až ji píchlo, když ho zahlédla, a nechtěla svému zraku ani věřit. Bylo to milé leknutí. Tušila, že to není náhodou, proč sem přišel, ale kvůli ní a za ní.

      A té šťastné náhody! Dnes půjde do kostela a on, vraceje se domů se strýcem jejím, sprovodí ji až do města. Přechází po síni, čeká na ni, až vyjde, je mu tu mileji než ve světnici u mužských, pomýšlelo si rozradované děvče. Písničku, kterou si prve polonahlas prozpěvovala, přestala nyní zpívat, jak se venku kroky ozvaly. Zato tím chvatněji svou strůj ukončovala. Přes pěkná, plná ňadra »živý« šátek křížem uvázala a boky přepásala pěkným pasem se zelenými vyšívanými květy, mezi nimiž se malé » zdrcky« blyštěly a míhaly jako lesklá hladina studánky ve tmavé zeleni.

      Manka se nemýlila.

      Na síni stál mladý Šerlovský, »chlapec« jako panna, urostlý a statný. Několikráte sem tam přešel, až stanul u domovních dveří, jsa obrácen do síně. Zraky jeho tkvěly na nízkých nebarvených dveřích, do nichž nahoře byly vřezány tři kříže. Ty dveře ho pokoušely. Táhlo ho cosi, aby na ně zaťukal, aby je otevřel. Snad už je Manka oblečena. Jak se dlouho strojí! Mohl by s ní teď sám promluvit, jak si už dávno přál, jak se na to těšil. Bude—li dlouho otálet, vyjde někdo ze dveří, nebo ho zavolají. Popošel, netrpěliv, dále do síně.

      »Manko,« zvolal tiše, »Manko!« Spánky mu do temna zčervenaly. Vtom sebou trhl. Dveře se náhle otevřely a v nich stanula ona, již právě volal hlasem vroucnosti plným, vystrojena rouchem nedělním, svěží, libě zardělá, usmívajíc se.

      Zdálo se mu, jako by kolem prosvitlo.

      »Huž du,« pravila vesele.

      »Jen počkej, nechvátej! Do kostela ešče čas, ha my dym teky dojdeme.«

      »Hale tuti v senci.« a pohlédla k dveřím do světnice vedoucím.

      »Nech je, nevšimnú si. Postuj!« děl prosebně. »Těšil jsem se zrovna dost na tu chvilku.«

      Nevzpírala se, zůstala, přitáhla však za sebou vorbičku nízkých dveří, takže se zavřely. Stála před nimi.

      Mladý Šerlovský upřel zářící oči na sličnou dívku, a máchnuv rukou, zvolal živě a upřímně:

      »Huž slyším, Manka, kerak budú volat, haž pudeš do kostela: Uj, panenka Marja! Te pěkná dívčka!«

      Děvče se zasmálo.

      »Hu nás nemusíš růžičky sázet. Nech si je pro Pocínovský.«

      »Co vidím, vidím. Oči mě přece nepřelžú. Hale ty mi nevěříš. Hani snad tuto, kerak jsem na tě nejednu vzpomíl.«

      Za té řeči sklopila bezděky zrak, a když k němu opět vzhlédla, oči její zářily.

      »Manka,« pokračoval chlapec, blíže k ní přistoupiv, »pravdu pravdúcí mluvím. Teky ty mi pověz pravdu, habych mohl votaď spokojeně vodejít. Túžíš—li za některým chlapcem?«

      »Kerak ty humíš svědomí rozebrát ha domlúvat, jako pan falář,« odvětila vesele.

      »Manka, něhdo přijde, ha pak bude hamen, ha nehuslyším, co bych rád slyšel, co muším vědět. Pro tuto jsem k vám přišel, Manka!« zvolal doléhavě i prosebně.

      Děvče se usmívalo, jako by nechtělo se vyznat, jako by se rozmýšlelo. Srdce jí však bušilo radostí nad touto řečí. A také jí začínalo být líto statného chlapce; když ještě jednou ji naléhavě za odpověď žádal, odvětila mu rozhodným »ne«, zahrnujícím v sobě, že žádného chlapce nemá, že za nikým netouží. Ale jak to řekla, zarděla se jako planý mák a sklopila zrak jako přemožená, když chlapec rozradován v ten okamžik chopil se její ruky. On už chvíli nedbal СКАЧАТЬ