Psohlavci. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ nedbali. Kráčeli mlčky vedle sebe, každý zabrán ve své myšlenky. Jindy by Jiskra nějakým šprýmem hovor zavedl, ale dnes, jak druha svého dobře znal, nebylo něco takového vhod. Viděl, že se mladému hospodáři něco vážného stalo. Když došli na pokraj lesa, dudák, stanuv proti kamarádu svému, pohleděl mu na okamžik svýma upřímnýma, veselýma očima, do tváře, pak uhodil mu na rameno a srdečným hlasem promluvil:

      »Uj, kameráde! Jsi, kerak by tě hlasička vofoukla. Co se dije?«

      »Jiskro, řekni mi pravdu pravdivú. Co se vo mně říčí mezi lidem? Že jsem nicotnej chlap, je—li pravda?«

      »Blázne bláhová, proč tak súdiš?«

      »Dyk mi hani vlastní máma nevěří«

      »Uj, kerakže?«

      Kozina, popošed za té řeči, znovu se zastavil, a obrátiv zamračenou svou tvář k dudákovi, upřel naň své bystré oči.

      »Muším to řect! Kerak těžkej kámen na prsou mi to leží. Za babu mne mají. Syka, strejček draženovskej, máma, všichni, i ty snad teky! Hale baby jste ešče věčí, že mi to žádnej neřeknete. Panenka Marja! Kdybyste vedíli!«

      »Hale Jene, což ti myšlínky spádly, že tak mluvíš?«

      »Nebul by div —Šak slyš, Jiskro! Haž ti povím.«

      Zamlčev se na chvilku, jal se pak vypravovat. Oba se zase rozešli volným krokem na pokraji lesa. Hospodář mluvil o včerejším večeru, kdo přišel k matce jeho na »vejmluvu«, co on tam viděl, jak pořád čekal, že ho také zavolají, jak odešli, jako by ho tu na statku ani nebylo, jak i matka ráno všecko zapřela, jemu nedůvěřujíc.

      Mluvil živě, čím dál tím prudčeji.

      »Ke starý ženě mají víru, hale ke mně nic. Nejsú sic bez příčiny, hale takhle přece nemušeli jednát. Co jsem si Hančí vzel, myslili si, tuten chlap má huž jinú krev, huž není tuten, kerak bejval. Jindá na pány jako čert, nynčko by skákal, jak by kázali, třeba na vrch makojci. Je pravda, Jiskro, bul jsem jinačí, leccos se změnilo. Jindá bul jsem na všecko vodevzdán, na ničom mi nezáležílo. Teky jsem pánom vyváděl; hlale nynčko jsem se bál, že bych se zapomíl, ha co by z toho bulo! Hublížil bych ženě, dětom, ha ty nevíš, Jiskro, co to je mít děti rád!

      Ha přece zas všecko ve mně vřílo, hdyž jsem vidil, co páni s námi dělají, kerak nás i s naším právem do behna začlapali.

      Tak jsem se hustavičně súžil na tu i na tu stranu, ba jedenkrát huž jsem chtíl začít ha se vozvát, hdyž jsem si vzpomíl na nebožtíka tátu. Víš tenkrát, hdyž tuto zez Vídně přišlo, že náše práva jsú nic – bul jsem ešče klouče – ha tu jsem bul v městě na našom zámku, hde čtáli ten list, ha že se Chodovákom hukládá perpetuum silentium, jak latinsky práli. Uj, dobře si tuty slova pomatuju. Buli všichni chodovští lychtáři ha starší přivolaní. Tulik si ešče zrovna dost pomatuju, že křičíli, jak jim ten list čtáli, ha nejvěčí křik bul, hdyž jim huložili hejtman krajskej, haby nadycky mlčíli, jak jsú tuty dvě latinsky slova.

      Nevěřili, ha náš táta teky ne. Ha mě chudák nebožtík vzeli za ruku ha práli: „Chutě poj, chlapče!“ Ha šli jsme na děkanství k panu děkanovi. Toho se táta náš ptáli, co ta latinská slova jsú po našinsku, ha hdyž pan děkan řekli zrovna tuto jako hejtman na zámku, chytili se náš táta za šedivú hlavu, ha sluzíl, ha naříkal! Celú pak cestu dym tě staří bědovali, klíli ha nejvíc na tuto perpetuum, že tuto nejvěčí křivda, že hani bránit se člověk nesmí. Kolik dní buli náš táta kerak zabitej, mlčíli, haž jednú přišli z lesa ha tu láfli čakanou na stůl ha zkřikli:

      „Ha nebude hamen! Šak von někdo zas začne, ha potom krev poteče!“«

      Mladý hospodář sobě povzdechnuv stanul a na chvilku se zamlčel. Oči mu hořely, tváře se mu temněji zarděly.

      »Na tuto, brachu milá,« začal nanovo, »nemoh jsem ha nemoh zapomít. Huž kerak chlapec jsem na tuto pořád myslíval, ha čím dál tím víc. „Někdo muší začít,“ tak mi tě pořád v hlavě hučílo, i . v noci ve spaní, ha napadlo mi, že tuto mi vod pánaboha súzeno, habych já začel. Vzpomíl jsem na to, co táta řekli, že krev poteče. Vo sebe jsem se nebál. „Hať tě humlátí, jen aby bylo všem spomoženo,“ myslil jsem.

      „Počkej, haž budeš hospodářem,“ říkal jsem si, ha tu, šak víš! Pro Hančí jsem na všecken svět zapomíl, ha pak ešče děti přišly. Hale ty staré myšlínky mi nedaly.

      Hlásily se vod husvitu do šírání. Ha co jsem pořídil?

      Já myslil to nejlepší, ha tulik jsem dokázal, že mi nevěří han máma, jako bych nebul hani právej Chodovák.«

      »Tak zle nemyslí. Bulo v noci.«

      »Nic mi bělmo na oči nedávej!«

      »Nač se súžit. Haž přijde čas.«

      »Ha ty teky jako mnozí hu nás! Haž přijde čas, haž všecko prospíme.«

      »Nechci nic prospát. Hale jen tuto myslím, že prudkej pes přichází vlku pod zub.«

      »Ha chlácholením ho nezmůžeš. Šak vono na to dojde. Někdo muší, nechceme—li být votroky. Ha nebudeme!« dodal zprudka.

      »Myslíš, že nynčko by bul čas?«

      »Hdyž páni hledají naše majestáty, to každej hlúpej pozná, že ešče platí. Nynčko je čas. Nezačnú—li lychtářové, ha budú—li tuty perkameny jenom hlídat, vozvu se já. Bůh to suď! Dnes v noci jsem si tak řek.«

      Vtom se oba obrátili. Někdo na ně mocným hlasem zahoukl. Dole v poli na chodníku zahlédli muže obrovské postavy, jenž umlknuv zamával na ně svou čakanou, hojně asi kovem pobitou, neboť se od ní v slunci zablesklo jako od obnažené zbraně. Po hromovém hlase, po vysoké postavě hned poznali, že je to Matěj Přibek.

      IV

      Stál v mohutném, tuhém širáku na mezi u šípkového, bezlistého keře, jehož rudé ovoce tu onde již zbrunátnělo. Vítr mu zlehka povíval dlouhými vlasy, bílou šerkou bez knoflíků, u krku tkanicí nesvázanou, rozhalenou, i »ještěrkami« u kožených spodků po kolena sahajících. Ač slunce svítilo, bylo dost chladno a vítr tepla nepřidával. Nicméně Matěj Přibek bílý svůj župan k tělu nepřitáhl, ba ani lajb, volně jen zapjatý, nedopjal. Sneslať jeho mohutná, široká prsa dech mrazivějších větrů, nežli byl ten, jenž nyní vál od lesa pustou strání.

      Tvář Přibkova chmurně klidná, vráskovitá, hleděla upřeně vstříc Kozinovi a jeho společníku. Rty širokých úst byly pevně sevřeny, takže pod spodním táhla se dlouhá vráska nad mohutnou bradou bezvousé tváře. Stál vážně, nehnutě jako socha, poslední chodský praporečník, a nepohnul ani sebou, když blížícího se Kozinu oslovil: »Kde se túláš, Kozino, hdyž tě mezníky kácí?« Slova ta, jako by lhostejně pronesená, rázem zastavila mladého sedláka.

      »Mi? Ha kde?«

      »Hindle, СКАЧАТЬ