Psohlavci. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ v jiné myšlenky, jen napolo slyšel. Hlas ženin, na nějž už uvykl, připadal mu v ten okamžik tak, jako když za svobodna ji někdy tajně poslouchal v zahrádce zpívající. Zněl dosud tak svěže a mile, a když ji teď zahlédnul sehnutou nad usnuvším děvčátkem, zmizel mu mrak myšlenek a musil tvář vyjasnit a na svou ženu se usmát.

      Toho večera mladá hospodyně spokojeně a potěšena ulehla. Řeřavý uhel louče dohořevší rděl se ještě na chvíli temnou světnicí, pak pohasl a tma vše kolem zatopila. Všichni spali, jen hospodář, leže vedle malého Pavla, nemohl oka zamhouřit. Staré myšlenky se mu vrátily. Slyšel dech svého synáčka, ponořeného ve zdravý, hluboký spánek, slyšel pokojný dech ženin i Hanálčin, ale nedbal. Jindy naslouchaje mu, při něm sám pokojně usnul, teď ho neposlouchal. A přece sluch napínal. Čekaltě, nepřijde—li matka, nezaťuká—li, nezavolá—li. Ale nic se neozvalo. Po chvíli vstal a přistoupil k oknu.

      Naproti u matky dosud světlo.

      Vyhlížel, čekal.

      II

      Stará Kozinová, zhasivši zvečera světlo, ulehla, ale nespala. Pak přišli pojednou ti dva hosté, které syn její, mladý hospodář, pozoroval, a vyvolali ji, aby otevřela. Hodivši na sebe dlouhý kožich hnědým suknem potažený, beránkem podšitý, odemkla.

      »Roužni,« ozval se jeden z obou mužů přede dveřmi a stará selka poznala po hlase svého bratra.

      Byl to Kryštof Hrubý, rychtář z Draženova, muž vysoké postavy, poněkud dopředu nachýlené, v širokém plášti. V pravici držel mohutnou čakanu, jejíž žluté kování ve světle rozžaté louče se jen svítilo.

      Vstoupiv do světnice, postavil dubovou truhlici dobře kovanou, již pod pláštěm nesl, na bílou javorovou tabuli nevelikého stolu vyřezávaných trnožů. Jak smekl vysokou beranici, bylo jasně vidět jeho vráskovitou, svěží však ještě tvář, výrazu vážného. Vlasy, valně již bílé, padaly mu až po ramena, jsouce jen nad čelem, do něhož padaly, rovně zastřiženy. Pěkně zahnutý nos, jasné dosud oči, z nichž mluvily pevnost a sebevědomí, dodávaly statnému starci rázu jakoby zemanského.

      Vedle vysoké postavy jeho ve tmavém plášti tím více se lišil společník jeho, oujezdský rychtář Jiří Syka, muž nevelké, jadrné však a ramenaté postavy, v bílém šerkovém županu černě lemovaném. Zpod velikého a těžkého širáku jeho splývaly k ramenům tmavokaštanové vlasy.

      »Vejmluvnice« ve starém, dlouhém kožichu, na němž bylo ještě znát stopy květů pestře vyšívaných, hleděla překvapena na pozdní a nenadálé hosty. Nicméně klidně očekávala, až sami začnou. Bratr její dal se také bez okolků do výkladu. Stručně pověděl, jak byl dnes ve městě a jak se tam ode dvou konšelů najisto dověděl, že vrchnost poptávala se po chodských psaných právích, domnívajíc se, že městský úřad je uschovává, jakož před lety na chodském hradě byla. Vrchnost že se skrze správce svého Koše tajně vyptávala, ale dotčení

      konšelé, nemajíce trhanovskou vrchnost jako všickni ve veliké lásce, svěřili se s tím ochotně starému rychtáři. Ten pak nezamířil domů, ale rovnou cestou do Oujezda, kdež skryt byl u rychtáře, odedávna na Chodsku nejváženějšího, poklad Psohlavců, privilegia jejich, a to od těch časů, kdy byli nebožtíku starému Lammingerovi prodáni. Tenkráte několik starších chodských, mezi nimiž byl také děd mladého Koziny, včas sobě vzpomenuvše na svá práva, kvapem odešli do města žádat domažlických pánů, aby jim vydali privilegia.

      »Vás nám vzali – tu si je vezměte. Raději ať vy je máte nežli ten Němec!« řekli páni konšelé a dovolili Chodům otevříti sklepení na jejich hradě, kdež byla truhlice »věcí chodovských«. Od těch časů potulovala se pro bezpečnost po chodských vesnicích, když nová německá vrchnost, ač privilegií uznat nechtěla, po nich přece se sháněla. Nevelká ta truhlice, v níž byla zlatá svoboda uzavřena, byla brzo u toho, brzo u onoho rychtáře v úkrytu, ale nejčastěji v Oujezdě, a tam také zůstala od onoho času osudného, kdy Chodům poručeno perpetuum silentium, až po dnešní den.

      Vrchnost jako by pak nedbala, nebo zapomněla; až pojednou zčistajasna znovu po nich se shání. O tom teď »na vejmluvě« hovořili oba rychtářové chodští se starou selkou, která napjatě naslouchala oběma, kdykoliv se kdo z nich slova ujal. Ve vážné tváři stařenině, po níž bylo možná poznati, že je sestrou starého Kryštofa Hrubého, nezračil, se v tu chvíli strach nebo leknutí. Naopak: líce se jí vyjasnilo a ve zraku zasvitl zážeh radosti.

      »Nu tak přece něco platí,« ozvala se a divný úsměv přelétl jí po rtech. »Dobře jste hudělali. Ha mně, ženský, jste je přinesli. Nu, co škodí, skovám je dobře, ha na mou chalupu žádnej nepomyslí. «

      Zatím Syka, vytáhnuv z vesty klíček, byl skříňku otevřel a vyňal nejprve pečeť jako tolar velikou na krátkém řetízku stříbrném. Rychtář draženovský i sestra jeho, nachýlivše se, hleděli na pergamenové listiny, jež tu pěkně urovnány a zabaleny ležely. Syka pak jal se jednu po druhé vybírat a na stůl klást. Onť je odevzdával, a proto jako na přesvědčenou sobě i přítomným je vykládal, zbaviv je nejprve papírového obalu. Sám po mnoho let je

      uschovával a nejednu hodinu noční ve přístěnku tajně u nich strávil, obíraje se jimi tak, až přečetl všechny, jež česky psány byly, i překlady latinských, pořízené již dříve, před lety, za lepších, volnějších časů.

      Písmák Syka, jenž mezi svými považován byl jako za prokurátora, položil psané ty svobody a stvrzení jejich pořadem od nejstarší až do posledního Matyášova. Tu ležely v prosté světnici v záři borové louče staré pergamenové listy, dobře složené, pentlemi ovázané, zažloutlé, s hnědými skvrnami po krajích a v rozích ohmatané. Veliké pečeti visely u nich na šňůrách hedvábných barvy někdy červené a bílé; několik však století barvu bílou na žlutavou zbarvilo a družce její jasnou rudost vysálo. Pečeti byly dobře zachovány, i ta nejstarší z vosku nebarevného, na níž zobrazen byl král Jan Lucemburský v plné zbroji rytířské na koni v kropíři, maje v pravici meč na řetízku a štít na levici, i pečeti všech ostatních králů, Karla, Václava, Jiříka, Vladislava, Ferdinanda, Maxmiliána, Rudolfa i Matyáše; těch rděly se nejjasněji.

      Na chvilku zavládlo světničkou ticho.

      Oba Chodové i stařena mlčky hleděli na osudné listiny, jež staletí a lepší, blaženější časy pamatovaly i svědkem ponížení a utrpení se staly. Syka přelétl ještě jednou jeden list po druhém, jako by je počítal, pak obrátiv se ke Hrubému pravil:

      »Hani jeden nechybá.«

      Stařec jen pokývl hlavou. Přisvědčil tak, neboť znal listy také dobře z let dřívějších. Syka pak dodal:

      »Buly to jinčí časy, hdyž tuty perkameny ha majestáty platily.«

      »Ha což neplatí?« ozvala se kvapně stařena.

      »Platit? Platí, ha esli nynčko ne, budú jindá,« odvětil určitě, ano ostře starý Hrubý. »Tuto je náše právo, ha to je selno kerak dub, ha žádnej ho nezmiklá, hani Lomikarovo správčí, hani sám Lomikar! Naši králové buli jinčí páni, jejich slovo tuto psaný víc snad platí nežli СКАЧАТЬ