Filosofská historie. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ filozofskou mši, která bývala o deváté hodině, chodívalo mnoho lidí. Dnes za krásného nedělního jitra shromáždilo se záhy před začetím bohoslužby zvláště veliké množství. Pěkně strakatilo se v lavicích různobarevnými šaty paní a dívek, které nejhorlivěji na devátou „filozofskou“ chodívaly.

      Určitá hodina již minula a dosud posluchači nepřicházeli. Kostelník vyšel několikráte ze sakristie před oltář, vyhlížeje k hlavnímu vchodu, ale filozofie nešla.

      Již svíčky na hlavním oltáři rozsvítil, již chvíli hořely, tu teprve ozval se temný hluk a hned nato valily se proudy studentů hlavním vchodem i postranními dveřmi do chrámu.

      Nejedna slečna pozvedla hlavu, aby snad všechny, snad také jen někoho zahledla. Jindy zas ji hned zbožně ke knížce sklonila; ale dnes všechny udiveně hleděly na valící se zástup.

      Kde byl obyčejný pořádek a postup? Co se stalo? Přihrnuli se jako stádo pomíšeni, neseřaděni; a v jakém nepořádku přišli, tak se postavili neb usadili. Hle, jak tu tam hlavy dohromady strkají, šeptají, jak významně na sebe hledí! Bývalý klid byl tentam a nebývalý ten rozruch nemohl ani v poklidném chrámu se utišiti.

      Podivení všech vzrostlo však ještě více, když u oltáře neobjevil se, jako vždycky, profesor náboženství, nýbrž jiný kněz z bratří kolejných.

      A když bylo po mši, nerozcházeli se filozofové jako jindy, nýbrž zastavovali se před kolejí aneb odcházeli v tlupách nadobyčej četných a živě rokovali. Největší tlupa byla kolem Fryborta a Vavřeny.

      O tom všem živě vypravovaly paní Roubínková s dcerou, když se navrátily domů. Pan aktuár dokončuje svou toaletu, strojilť se na velkou, na kterou co neděli chodíval, naslouchal, aniž jevil jakéhosi udivení neb živějšího účastenství. Vůbec zachovával ve své poněkud bledé, málo význačné tváři stálý klid, jaký úředníkovi, aby úctu vzbuzoval, dobře sluší, a nikdo neviděl tuto lhostejnou, jakoby voskovou tvář pohnutou.

      Co manželka a dcera jedna přes druhou živě vypravovaly, stál před zrcadlem, omakávaje bílý, naškrobený šátek, těsně kolem krku na umělou kličku uvázaný, přehlazoval si vlasy v „šístky“ do spánků sčesané.

      Když Lottynka líčila, jak ti filozofové nějak rozháráni do kostela se přivalili, obrátil se klidně a pravil suše:

      „Lenko, áróna!“

      Lenka, která za sebe i za strýce pilně poslouchala, odskočila k almaře, odkudž přinesla tmavomodrý frak, který zvolna a vážně, jako by nějakou důležitou listinu podepisoval, na se oblékal. Jako pan hrabě dával svým koním rozličná jména, tak pan aktuár svým kabátům a frakům, z nichž jeden po druhém ne maně a libovolně,

      ale dle určitého pořádku, a jak čas vyžadoval, na sebe brával.

      Dnes byl „árón“ na řadě, který měl odtud jméno, že látku naň pan Roubínek koupil od žida Áróna. Mimo áróna měl ještě „abraháma“, kabát perníkové barvy, který zakoupil od žida Abraháma. Nejen izraelská, ale též křesťanská jména měly částky jeho šatnice.

      Když nastal nějaký svátek Panny Marie, oblékl vždy šedomodré pantalóny, jež v rodině i dále mimo dům pod jménem „mariánských“ byly známy. Všecko mělo svůj čas, vše chodilo podle určitého a nezměnitelného pořádku jako na drátkách.

      Když už měl áróna na sobě, chopil se lesklého kastorového klobouku a dal se na cestu.

      Prve než ze dveří vystoupil, políbil chladně a vážně svou manželku. Nato ta nevelká, suchá, jako strnulým klidem napuštěná osoba vážného úředníka zmizela.

      A teď se ženským jazýčky rozvázaly.

      „Jen si pomyslete, matinko, pan Vavřena se po nás ani neobrátil, ani se nepodíval!“

      „Byl jako všichni. Ale snad odpůldne přijde a pak nám musí všechno povědět! Aber alles!“

      Odzvonili velkým, minulo poledne.

      Zrovna o půl jedné, jako vždycky, byli u Roubínků po obědě. Fricek vyběhl ven, někam do zahrádky; Lenka se služkou poklidivši, usedla v prvním pokoji. Nedělní odpoledne byl jí nejmilejší čas. Co strýc s tetou a Lottynkou seděli v zadním pokoji, mohla ona v prvním volně podle své vůle jednati. Tu vytáhla z kufříku nějakou knížku po nebožtíkovi strýcovi, a usednuvši u okna, anebo v létě do zahrádky, jala se číst, a to horlivě, s celou duší; nejednou přitom se zamyslila, oddávajíc se dumám i milým vzpomínkám. Tu jí bylo nejvolněji.

      Tou dobou hověl si strýc Roubínek, svléknuv áróna, v měkké lenošce u stolu. Lottynka přinesla otci již nacpanou, dlouhou sádrovku i oheň a tatínek jal se chutě bafati. Nekouřilť nikdy jindy než v neděli odpoledne po obědě a navečer. A když tabák v bílé hlavičce v modrošedý dým se rozplynul, vážně vyklepal dýmku a pak obyčejně psal nějaké psaní. Jiných dnů mu nevěnoval. Zatímco Lottynka k nějaké přítelkyni zaběhla a matinka u stolu blaženě podřimovala, „skládal“ pan aktuár psaní. Vše dobře a jak náleží promyslil, nežli napsal; zato nic neopravoval a věty jeho byly urovnány a vypulérovány až radost poslouchat. Ovšem trvalo to někdy několik neděl, než list dokončil. Neměl spěchu a korespondence páně Roubínkova nebyla velká. Když co napsal, vzbudil svoji manželku, které pak periody své, vážné a těžkopádné jako obrněnci, nahlas předčítal. Tak bylo každé neděle.

      O něco později přicházel pan listovní buď sám nebo se ženou a nastala „zábava“.

      Na stěně proti lenošce Roubínkově visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Obraz ten počítal majitel jeho mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když nadobyčej se rozohnil, pravil poněkud živěji: „Ať takový někdo hledá! V celém Českém království ho nenajde!“

      A nebylo divu. Na obraze tom zpodoben byl ukrutný Herodes král, jenž dal nemilosrdně betlémská mláďátka povražditi. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní bylo lze vyčisti.

      Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava uměle složena jest ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vousy a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlémě.

      Na výtvor ten byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal.

      Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho obráceny na obraz, a hleděl dále naň, když s manželkou rozmlouval. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále.

      Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati.

      Pan Roubínek byl na svůj úřad velmi bohatý člověk. Jmění to nepřinesla mu jeho manželka, kterou pojal z pouhé náklonnosti a spíše ještě následkem zdravého rozumování o dobrých vlastnostech, zvláště СКАЧАТЬ