Filosofská historie. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ rámcích dvě kolorované mědirytiny dle francouzských originálů a mezi nimi kytara na zelené pentli.

      Právě dočítal si Frybort potichu načisto již přepsaný svůj plod, když v předním pokoji ozval se mírný hlas slečny Elis, kteréž dutý bas odpovídal.

      Frybort složiv arch, uschoval jej rychle do svého stolku. Vstoupil mladý muž, dlouhé, poněkud přihrblé postavy. Nerovnost ta nebyla přirozenou vadou, ale následek shrbeného, ustavičného sedění a nerovné chůze.

      „Ach, vítám tě, Špíno. Kdepak se pořád touláš?“

      „Byl jsem v parku,“ a usedl na kufr. Vyňav pak z velkého stolu kus chleba, jal se chutě pojídati.

      Frybort hleděl mlčky na svého kolegu, který sotva něco málo pojedl, chopil se opět knihy a dal se do pilného čtení. Tvář jeho byla nahnědlé barvy, čelo nízké, nos nepěkný a především neslušely mu veliké, nerovné zuby, z nichž dva přední div nevyčnívaly.

      „Špíno!“ začal po chvíli Hanák.

      „Studuju,“ mrzutě odbyl jej druh; ale netrvalo to ani pět minut, a již letěla kniha do kouta a student vyskočil. „Ďas vezmi všechnu filozofii!“

      „Proč se durdíš?“

      „A kdo by se smál? Namáhám se jako bloud a dostanu konečně tu nějakou primu a koneckonců – musím přece do kutny! Já tím fráterem nebudu, ne a ne!“ a prudce přešel několikráte nevelkou prostoru.

      „Jaký brouk ti najednou vlezl do hlavy? Pojď sem, hošku, pojď, tu se postav.“

      „Nech toho!“

      „Nevymkneš se mi, přiznej se, tys zamilován!“ Hnědé líce nezkušeného, prostoduchého filozofa zbarvilo se do temna. Byl v rozpacích. „Kdo ti to pověděl? Co – ti – “ Ale hlas a výraz tváře jeho nepřesvědčovaly. „Tak se mi svěř, kamaráde!“

      „Nech mne! Tobě se svěřit!“

      Dobrácký Špína nikdy tak urputně neodpovídal. Odvrátiv se, usedl opět na kufr.

      Frybort viděl, že je podrážděn, a proto umlkl. Po chvíli, bera klobouk, ptal se:

      „Nevíš, je-li Márinka v krámě, nebo sama domácí?“

      „Nevím,“ zahučel Špína nejhlubším basem a přes tvář se mu opět mihl brunátný stín.

      Frybort prošed pokojem slečny Elis, která připravovala něco v kuchyni, vyšel ven a stanul nad úzkými, točitými schody, nad nimiž se již šero rozkládalo.

      Vtom zdola na síni zanotoval si vesele příjemný dívčí hlas a hned nato bylo na schodech slyšeti rychlé, drobné kroky. Frybort sestoupiv něco níže zastavil se a roztáhl obě ruce, takže zastoupil cestu. A již narazila naň nahoru chvátající dívka; lehounké vykřiknutí ozvalo se šerem.

      „Márinko, já to jsem.“

      „Ah, pusťte mne, maminka je v krámě —“

      „A my jsme tu, a nevidí, neslyší nás.“

      „Dám vám tu kytičku fialek, pustíte-li mne. Nesu si ji do skleničky, ale když jste tak zlý, vyplatím se.“

      „To ano, pěkně prosím.“

      „Tu máte. Ale – ,“ zmlkla v jeho náručí.

      „To za tu kytičku,“ a políbil ji vroucně ve spánek i planoucí, hebké líce. Svěží děvče přestalo se na okamžik bránit, ale pak vytrhnuvši se mu z objetí stanulo několika skoky nad schody. Oko i tvář plály, vlasy nad pěkným čelem byly pocuchány.

      „Márinko, půjdete na procházku?“ šeptal rozohněný mladík.

      „Hněvám se.“

      „Na valy, nebo do parku?“

      „Do parku – ,“ a zmizela mu z očí. Vklouzla mžikem do pokoje, jenž byl vedle bytu slečny Elis. Krev se Frybortovi rozehřála; drže vonnou kytici v ruce, vyšel ven. Vpravo od domových dveří byl krupařský krám, kdež odpoledne Márinka prodávala. Nyní sešla tam sama matka, paní domácí, davši dcerce dovolenou, aby s přítelkyní vyšla si na procházku. Frybort jda kolem, uctivě pozdravil mateř své Márinky.

      „Ale, pane Fryborte!“

      Zastavil se.

      „Copak je to, vy jste celý bílý!“ a vážná, nevelká měšťanka ukazovala na prsa filozofova, kdež byl tmavý kabát zabílen.

      „Ah, to nějak ode zdi, děkuju.“

      „Tak, prsoma jste se tlačil ke zdi?“

      „To jak kabát visel!“ a směje se poroučel se matróně, nějak nedůvěřivě naň hledící.

      „Zapomněl jsem, že je Márinka v krámě růží moukou posypanou, že má vlasy jako napudrované,“ pomyslil vesele filozof a zamířil do zámeckého parku.

      V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa; na menším, u něhož Vavřena seděl čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky.

      Oči jeho byly upřeny do prázdna.

      V pokojíku bylo ticho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři, ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Mělť naurčito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a ze stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával.

      „Almanach“ Lenčin zajímal Vavřenu velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hledělť zamyšleně na desku, kdež na zežloutlém papíře švabachem bylo napsáno:

      Und weh dem Lande, dessen Söhne

      frech verachten Heimatstöne

      und heimatlichen Sagenkreis!

      Něco níže kulatou latinkou:

      Zármutek nad hynoucí vlastí jest nejbolestnější.

      MYSLÍMÍR

      Nad těmito řádky bylo lze se zadumati.

      Psalť je Lenčin strýc farář, jenž tu svým vlasteneckým jménem se podepsal.

      Jak asi miloval svou vlast ten muž, v tichém zákoutí pohorském žijící, jak o ni se strachoval, jakými nadějemi se těšil, až snad zklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-li výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlenka, že národ СКАЧАТЬ