Filosofská historie. Alois Jirásek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ poněvadž se proti tetě nemohu hájit, jak bych chtěla a jak by bylo třeba, proto raděj mlčím a vyhýbám se každé příležitosti.“

      „Snášejte to, Lenko, je to pro dobrou věc. Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal! Věřte mi, že mi nevolno a do hněvu, když vidím, jak naše slečinky jedině o pentličky a tkaničky se starají, když slyším, jak hovoří cizím jazykem o podobných tretkách a žárlivou, malichernou kritiku jedna o druhé a liché fráze z cizích knih naučené pronášejí! Láska k vlasti, čtení českých knih a hovor český není módou, není nóbl, a proto všeho toho si nevšímají, ba tomu se vysmívají! Mají prý jemné, citlivé ženské srdce, a pro hluboké, bolestné rány, pro staletou bídu a neštěstí svého národa je nepřístupné a zatvrzelé.“

      Lenka seděla jako pěna, sotva dýchajíc.

      Zářící její oči upíraly se na tvář filozofovu a jeho rty, a každé jeho slovo tak zaníceně pronesené vrývalo se v její pohnuté srdce. Zhluboka vydychla a na zardělém líci zjevil se blažený úsměv a v očích – slzy.

      „Děkuji vám,“ pravila pohnutým, tichým hlasem. „Bylo mi to občerstvením a potěchou. Ó, již dávno jsem podobných slov neslyšela! Tak mluvíval můj nebožtík strýček.“

      „Ten byl vaším učitelem?“

      „Ty knihy jsou dědictvím po něm.“

      „Pověděla byste mi o tom šlechetném muži?“

      „Povím, ale —“

      Na chodbě se ozvaly hlasy. Lenka sebou trhla a chopila se ihned práce. „Teta —“

      Hned nato otevřely se dveře a paní aktuárová se slečnou Lotty a malým Frickem vstoupila.

      „Ach, schau, Lotty, pan Vavřena ještě čeká. To jsme vás obtěžovali, aber es ist so schön draussen,“ mluvila rychle a živě, takže uctivě uklonivší se filozof nenabyl času, aby odpověděl.

      Dámy zůstaly v pokoji, on pak odešel s chlapcem do vedlejšího, kde již knihy a papíry na stole byly přichystány. Paní Roubínková byla statná dáma vysoké postavy a čerstvé dosud tváře. Černé, pečlivě sčesané vlasy leskly se jí jako Lottynce, kteráž matce jako by z oka vypadla. V městě počítali dcerku aktuárovu mezi nejhezčí a právem. Štíhlým vzrůstem, sličnou tváří a tmavým okem vynikala nad jiné, a děvčata sama nemohla popříti, že má dobrý vkus a pěkně se strojí. Matinka neželela výloh, jen aby dcera nejnovější módou překonávala ostatní.

      Pan Roubínek tu volky, tu nevolky ke všemu svolil, ač jinak každý groš dvakráte obrátil, než jej vydal.

      Zatímco matka s dcerou klobouky a svrchní šátky odkládaly, nabyla Lenka opět tolik klidu, že všechny stopy rozruchu a pohnutí z tváře jí zmizely. Šila pilně a odpovídala jako obyčejně na otázky své tety. Uvnitř však nebylo ticho a pokojno. Mladé její srdce již dávno přálo tomu mladému muži, jenž mezi filozofy slynul. Ráda jej vídala, když přicházel Fricka vyučovat, těšilo ji, když za příležitosti s ní několik slovíček promluvil. Myslila, že se jí tak líbí jeho čistá, jadrná čeština, jaké u nikoho mimo nebožtíka strýce neslyšela. Slýchala o něm od tety i Lotty samé pochvalné řeči a ráda jich hovoru naslouchala; netroufala si však o mladém tom muži něco podotknouti.

      Teď bylo její srdce překvapeno. Nikdy se toho nenadála, že je takového smýšlení, že jí porozumí a nad ní se zaraduje. Své nejvroucnější city a myšlenky musila dosud tajiti; smáli se jí pro ně, ale on tiskl jí ruku a pravil: „Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal!“

      Jindy patřívala se zalíbením na toho hezkého studenta, jenž se Lottynce i jiným líbil; a dnes stál ten dívek jindy málo všímavý mladík před ní zanícený, horlivý, a výrazná jeho tvář byla jako ozářena.

      Kdyby jej tak Lotty neb jiná dívka viděla a vroucí řeč jeho slyšela, byť tak vlastenecky necítila jako Lenka, sotva by zachovala srdce své klidné, sotva by je před ním uzavřela.

      Natož Lenka, ta popelka v domě pana aktuára, které si málokdo všímal a které nikdo neocenil! Rodiče jí záhy zemřeli a sirotka ujal se „pan strýček“, farář v zastrčené pohorské vesnici. Byl starším bratrem matky Lenčiny a jedním z oněch vlastenců, kteří za tehdejších tak smutných dob úplné téměř neuvědomělosti tiše, ale blahodárně působili ve prospěch svého lidu.

      Takového kněze vlasteneckého vychovankou byla Lenka. Když pěstoun a dobrodinec její skonal, zanechav jí mimo svou knihovnu, z níž české knihy jako poklad v kufříku svém chovala, jen skrovné jmění, přijal ji do své rodiny pan aktuár Roubínek, bratr nebožtíka faráře a Lenčiny matky. Tak žila již rok v domě druhého svého strýce, jsouc společnicí a pomocnicí slečny Lottynky, miláčka paní Roubínkové.

      Minula hodina a Vavřena odbyv vyučování, vrátil se do předního pokoje, připraven jsa na odchod. Ale paní aktuárová ho jen tak nepustila. Ráda se s ním bavila a i dnes zavedla hovor svým míchaným způsobem. Brzo prohodila něco po česku a zas opentlila svůj výrok německým dodatkem nebo vysvětlivkou.

      Tázala se instruktora, užil-li také toho neobyčejně krásného dne, vypravovala mu, kde byly s Lottynkou na procházce, jak utěšeně je v parku. Neopominula podotknouti, jak byla dceruška veškerou tou krásou unesena. „Sie war hin vor Bewunderung!“ dodala.

      „Ach což, to teprve duben! Jaký pak teprve bude máj!“ podotkla Lotty.

      Vavřena sebou pohnul.

      „Nevím, co ty pány napadlo! Prvního máje! Jaká to bývala radost! Diese Majales!“

      „A nebudou letos zas, pane Vavřeno?“ ptala se Lotty.

      „Jak by byly! Když loni nesměly být, letos jich opět nepovolí,“ odpověděla matka.

      „Ale snad přece budou!“ určitě pravil filozof.

      „Ach!“ povzdechla blaženě Lotty, hledíc tázavě na mladého filozofa.

      „To by také mělo být! Odjakživa, co tu filozofie je, byly každého roku. Es ist ihr Vorrecht!“

      „Ach, kdyby byly!“ opakovala dceruška a široce otevřené oči snivě upřela do prázdna, jako by tam viděla všecky rozkoše té studentské slavnosti.

      „Přičiňte se, pane Vavřeno, aby majáles pánům filozofům byly povoleny!“

      „Také na to myslím, jemnostpaní,“ a usmál se.

      Když pak se poroučel, stihl poslední jeho pohled pracující Lenku. Ona to dobře zpozorovala a srdce jí vesele poskočilo.

      „Ach, teď si vzpomínám, matinko, co mi dnes ráno povídala Mína listovních o panu Vavřenovi,“ živě zvolala Lotty.

      „Nuže?“

      „Že by prý pan Vavřena byl hezký a hodný, že kdyby nebyl tak stolz, so könnte man ihn ausstehen.“

      „Ó, to je závist СКАЧАТЬ