Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ co, Švejku,” řekl vlídně pan komisař, „nač se zde, na Salmovce, máme s vámi zlobit? Nebude lepší, když vás pošleme na policejní ředitelství?”

      „Vy jste, jak se říká,” pravil Švejk spokojeně, „pánem situace; projít se na policejní ředitelství teď kvečeru je docela příjemná malá procházka.”

      „To jsem rád, že jsme se shodli,” pravil vesele policejní komisař, „není lepší, když se domluvíme? Že je to pravda, Švejku?”

      „Já se také s každým náramně rád radím,” odvětil Švejk; „já vám, věřte mně, pane komisaři, nikdy nezapomenu na vaši dobrotu.”

      Ukloniv se uctivě, odcházel s policejním strážníkem dolů na strážnici a za čtvrt hodiny bylo již vidět na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí Švejka v průvodu druhého policejního strážníka, který měl pod paždí objemnou knihu s německým nápisem Arrestantenbuch.

      Na rohu Spálené ulice setkal se Švejk se svým průvodčím s tlupou lidí, kteří se tlačili kolem vyvěšeného plakátu.

      „To je manifest císaře pána o vypovězení války,” řekl policejní strážník k Švejkovi.

      „Já to předpovídal,” řekl Švejk, „ale v blázinci o tom ještě nic nevědí, ačkoliv by to měli mít z první ruky.”

      „Jak to myslíte?” otázal se policejní strážník Švejka.

      „Poněvadž je tam zavřenejch mnoho pánů důstojníků,” vysvětlil Švejk, a když přišli k nové tlupě tlačící se před manifestem, Švejk výkřikl:

      „Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem.”

      Někdo z nadšeného davu narazil mu klobouk přes uši a tak za sběhu lidu dobrý voják Švejk vkročil opětně do vrat policejního ředitelství.

      „Tuhle vojnu vyhrajem docela určitě, opakuji to ještě jednou, pánové!” s těmi slovy rozloučil se Švejk s davem, který ho vyprovázel.

      A kdesi v dálných dálavách historie snášela se k Evropě pravda, že zítřek rozboří i plány přítomnosti.

      6´ ŠVEJK OPĚT DOMA, PRORAZIV ZAČAROVANÝ KRUH

      Budovou policejního ředitelství vanul duch cizí autority, která zjišťovala, jak dalece je obyvatelstvo nadšeno pro válku. Kromě několika výjimek, lidí, kteří nezapřeli, že jsou synové národa, který má vykrvácet za zájmy jemu úplně cizí, policejní ředitelství představovalo nejkrásnější skupinu byrokratických dravců, kteří měli smysl jedině pro žalář a šibenici, aby uhájili existenci zakroucených paragrafů.

      Přitom nakládali se svými oběťmi s jízlivou vlídností, uvažujíce předem každé slovo.

      „Je mně velmi líto,” řekl jeden z těch dravců černožlutě žíhaných, když k němu přivedli Švejka, „že vy jste opět padl v naše ruce. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se.”

      Švejk němě přitakal hlavou a tvářil se tak nevinně, že černožlutý dravec pohlédl tázavě na něho a zdůraznil:

      „Netvařte se tak pitomě.”

      Přešel však ihned do laskavého tónu a pokračoval:

      „Pro nás je jistě velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sveden. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?”

      Švejk zakašlal a ozval se:

      „Já prosím o žádných hloupostech nevím.”

      „A to není hloupost, pane Švejku,” řekl umělý otcovský tón, „když vy, podle udání policejního strážníka, který vás sem přivedl, způsobil jste sběh lidu před manifestem o válce nalepeným na nároží a když jste pobuřoval lid výkřiky ,Nazdar císaři Františkovi Josefovi. Tahle vojna je vyhrána!'?”

      „Já nemoh zahálet,” prohlásil Švejk, upíraje své dobré oči v zrak inkvizitora, „já jsem se rozčilil, když jsem viděl, že všichni čtou ten manifest o vojně a nejevějí žádnou radost. Žádný volání slávy, žádný hurrá, vůbec nic, pane rado. Tak jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. A tu já, starý voják od jednadevadesátýho regimentu, nemoh jsem se na to dívat, a tak jsem vykřikl ty věty, a já si myslím, že kdybyste vy byl na mým místě, že byste to udělal zrovna jako já. Když je válka, musí se vyhrát a musí se volat sláva císaři pánu, to mně nikdo nevymluví.”

      Překonán a zkrušen nesnesl černožlutý dravec zrak nevinného beránka Švejka, sklopil jej na úřední akta a řekl:

      „Přiznávám plně vaše nadšení, ale kdyby se bylo projevilo za jiných okolností. Víte však sám dobře, že vás vedl policejní strážník, takže takový vlastenecký projev mohl a musel účinkovat na obecenstvo spíše ironicky než vážně.”

      „Jestli vede někoho policejní strážník,” odpověděl Švejk, „je to těžký moment v životě lidským. Ale jestli člověk ani v takovej těžkej moment nezapomíná, co se patří dělat, když je vojna, myslím, že takovej člověk není tak špatnej.”

      Černožlutý dravec zavrčel a podíval se ještě jednou Švejkovi do očí.

      Švejk odpověděl nevinným, měkkým, skromným a něžným teplem svého zraku.

      Chvíli dívali se ti dva upřeně na sebe.

      „Vem vás čert, Švejku,” řekla nakonec úřední brada, „jestli se sem ještě jednou dostanete, tak se vás vůbec nebudu na nic ptát a poputujete přímo k vojenskému soudu na Hradčany. Rozuměl jste?”

      A nežli se nadál, Švejk přikročil k němu, políbil mu ruku a řekl:

      „Zaplať vám pánbůh za všechno, kdybyste potřeboval někdy nějakého čistokrevného pejska, račte se obrátit na mne. Já mám obchod se psy.”

      A tak se ocitl Švejk opět na svobodě a na cestě k domovu.

      Jeho uvažování, má-li se stavit napřed ještě u Kalichu, skončilo tím, že otevřel ty dveře, odkud vyšel před časem v průvodu detektiva Bretschneidra.

      Ve výčepu panovalo hrobové ticho. Sedělo tam několik hostů, mezi nimi kostelník od Svatého Apolináře. Tvářili se zachmuřeně. Za výčepním pultem seděla hostinská Palivcová a tupě se dívala na pivní pípy.

      „Tak už jsem se vrátil,” řekl Švejk vesele, „dejte mně sklenici piva. Kdepak máme pana Palivce, je už také doma?”

      Místo odpovědi dala se Palivcová do pláče, a soustřeďujíc své neštěstí ve zvláštním přízvuku na každém slově, zasténala:

      „Dali СКАЧАТЬ