Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jaroslav Hašek

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ toho hodně,” odpověděl nevinně Švejk, „všeho moc škodí.”

      „Nu vidíte, že to uznáváte.”

      „Já uznávám všechno, přísnost musí bejt, bez přísnosti by se nikdo nikam nedostal. Jako když jsem sloužil na vojně …”

      „Držte hubu!” rozkřikl se policejní rada na Švejka, „a mluvte, až když se vás budu na něco ptát! Rozumíte?”

      „Jak bych nerozuměl,” řekl Švejk, „poslušně hlásím, že rozumím a že se ve všem, co ráčejí říct, dovedu orientýrovat.”

      „S kýmpak se stýkáte?”

      „Se svou posluhovačkou, vašnosti.”

      „A v místních politických kruzích nemáte nikoho známého?”

      „To mám, vašnosti, kupuji si odpoledníčka Národní politiky, čubičky.”

      „Ven!” zařval na Švejka pán se zvířecím vzezřením. Když ho vyváděli z kanceláře, Švejk řekl:

      „Dobrou noc, vašnosti.”

      Vrátiv se do své komory, oznámil Švejk všem zatčeným, že takový výslech je legrace. „Trochu tam na vás křičí a nakonec vás vyženou. – Dřív,” pokračoval Švejk, „to bejvávalo horší. Četl jsem kdysi jednu knihu, že obžalovaní museli chodit po rozžhaveným železe a pít roztavené olovo, aby se poznalo, jestli je nevinnej. Nebo mu dali nohy do španělský boty a natáhli ho na žebřík, když se nechtěl přiznat, nebo mu pálili boky hasičskou pochodní, jako to udělali svatému Janu Nepomuckému. Ten prej řval při tom, jako když ho na nože bere, a nepřestal, dokud ho neshodili z Eliščina mostu v nepromokavým pytli. Takovejch případů bylo víc a ještě potom člověka čtvrtili nebo narazili na kůl někde u Muzea. A když ho hodili jenom do lidomorny, to se takovej člověk cítil jako znovuzrozenej. – Dneska je to legrace, bejt zavřenej,” liboval si Švejk dále, „žádný čtvrcení, žádný španělský boty, kavalce máme, stůl máme, lavici máme, nemačkáme se jeden na druhýho, polévku dostanem, chleba nám dají, džbán vody přinesou, záchod máme přímo pod hubou. Ve všem je vidět pokrok. Trochu, je pravda, k výslechu je daleko, až přes tři chodby o poschodí vejš, ale zato po chodbách čisto a živo. To vedou jednoho sem, druhého tam, mladýho, starýho, mužskýho i ženskýho pohlaví. Máte radost, že tady aspoň nejste sám. Každej jde spokojeně svou cestou a nemusí se obávat, že mu v kanceláři řeknou: ,Tak jsme se poradili a zejtra budete rozčtvrcenej nebo upálenej, podle vašeho vlastního přání.' To bylo jistě těžký rozmýšlení a já myslím, pánové, že by mnohej z nás v takovej moment byl celej zaraženej. Jó, dneska už se poměry zlepšily k našemu dobru.”

      Právě dokončil obhajobu moderního věznění občanů, když dozorce otevřel dveře a zvolal:

      „Švejk, obléknou se a půjdou k výslechu.”

      „Já se oblíknu,” odpověděl Švejk, „proti tomu nic nemám, ale já se bojím, že to bude nějaká mejlka, já už byl jednou od výslechu vyhozenej. A potom se bojím, aby se ti vostatní páni, co jsou zde se mnou, na mne nehněvali, že jdu já dvakrát za sebou k výslechu a voni ještě ani jednou tam teď večer nebyli. Voni by mohli na mne žárlit.”

      „Lezou ven a nežvanějí,” byla odpověď na gentlemanský projev Švejkův.

      Švejk se opět ocitl před pánem zločinného typu, který beze všech úvodů se ho zeptal tvrdě a neodvratně: „Přiznáváte se ke všemu?”

      Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce:

      „Jestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ,Švejku, nepřiznávejte se k ničemu,' budu se vykrucovat do roztrhání těla.”

      Přísný pán psal něco na aktech, a podávaje Švejkovi péro, vyzval ho, aby to podepsal.

      A Švejk podepsal udání Bretschneidrovo i tento dodatek:

      Vše výše ukázaná obvinění proti mně zakládají se na pravdě.

      Josef Švejk

      Když podepsal, obrátil se k přísnému pánovi:

      „Mám ještě něco podepsat? Nebo mám přijít až ráno?”

      „Ráno vás odvezou k trestnímu soudu,” dostal za odpověď.

      „V kolik hodin, vašnosti? Abych snad, prokristapána, nezaspal.”

      „Ven!” zařvalo to podruhé dnes na Švejka z druhé strany stolu, před kterým stál.

      Vraceje se do svého zamřížovaného nového domova, Švejk řekl strážníkovi, který ho doprovázel:

      „Všechno to jde tady jako na drátkách.”

      Jakmile za ním zavřeli dveře, jeho spoluvězňové zasypali ho různými otázkami, na které Švejk odvětil jasně:

      „Právě jsem se přiznal, že jsem asi zabil arcivévodu Ferdinanda.”

      Šest mužů schoulilo se uděšeně pod zavšivené deky, jedině Bosňák řekl:

      „Dobro došli.”

      Ukládaje se na kavalec, řekl Švejk:

      „To je hloupý, že nemáme tady budíček.”

      Ráno však ho vzbudili i bez budíčka a přesně v šest hodin Švejka odváželi v zeleném antonu k zemskému trestnímu soudu.

      „Ranní ptáče dál doskáče,” řekl Švejk k svým spolucestujícím, když zelený anton vyjížděl ze vrat policejního ředitelství.

      3´ ŠVEJK PŘED SOUDNÍMI LÉKAŘI

      Čisté, útulné pokojíky zemského „co trestního” soudu učinily na Švejka nejpříznivější dojem. Vybílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě s fialovými výložky i obrubou na erární čepici. Fialová barva je předepsána nejen zde, nýbrž i při náboženských obřadech na Popeleční středu i Veliký pátek.

      Vracela se slavná historie římského panství nad Jeruzalémem. Vězně vyváděli i představovali je před Piláty roku 1914tého dolů do přízemku. A vyšetřující soudcové, Piláti nové doby, místo aby si čestně myli ruce, posílali si pro papriku a plzeňské pivo k Teissigovi a odevzdávali nové a nové žaloby na státní návladnictví.

      Zde mizela povětšině všechna logika a vítězil §, škrtil §, blbl §, prskal §, smál se §, vyhrožoval §, zabíjel §, a neodpouštěl. Byli to žongléři zákonů, žreci liter v zákonících, žrouti obžalovaných, tygři rakouské džungle, rozměřující sobě skok na obžalovaného podle čísla paragrafů.

      Výjimku činilo СКАЧАТЬ