Strakonický dudák. Josef Kajetán Tyl

Чтение книги онлайн.

СКАЧАТЬ Já je potřebuji taky.

      KALAFUNA: I jdi – my máme dost, hehe, když nedělá žaludek bandurskou.

      ŠVANDA: Ale já chci víc! Půl tolaru mi nestačí; za to nemohu Dorotce koupit ani šněrovačku.

      KALAFUNA: A ty bys jí nejraději koupil hned také čepeček – však já do tebe vidím. Ale bez šněrovačky se můžete mít také rádi.

      ŠVANDA: Můžete! Co mi pomůže, když mi dá šenkýř na stůl plný džbánek a já se ho nesmím dotknout? Dorotčin tatík, hajný Trnka, mi hrozí, že mi zpraží zadek jako zajíci.

      KALAFUNA: To jsou tak hloupé řeči tatíků, když hoch nemůže hodit na stůl hned plný pytlík. Snad budu také takový mumloun, až mi ta moje kuřata dorostou.

      ŠVANDA: Ale já vím, co udělám. Do toho kozlího měchýře už tady ani nefouknu; ale půjdu do světa a přinesu si tisíce!

      KALAFUNA: He, he – kdyby to byly hniličky – proč ne?

      ŠVANDA: Jen se posmívej! Půjdu a půjdu! Já měl už dávno táhnout sirky, nynčko to vidím. Když vydělá jiný člověk peníze drnkačkou, seženu já dudama také něco – a kdyby to byl jenom jeden tisíc.

      KALAFUNA: Tobě ty zpropadené tisíce zmatou ještě kolečka. Podívej se na mne; já neměl ani zlámané grešle – he, he, když jsem si namlouval svou slaďoučkou Kordulku – její máma na mne brala koště – , a přece jsem holku dostal. Jenom trpělivě, jenom nic násilím.

      ŠVANDA: Já nemám takovou račí krev!

      KALAFUNA: Ale já dostal svou sladkou Kordulku.

      ŠVANDA: A těm našim švihákům v koženkách dudy už také  jaksi nevoní. Pryč tedy, hajdy do světa! Tam jsou tolary. Jen si tady hudlař a louskej bídu sám – já budu shánět tisíce! (Odejde)

      KALAFUNA (jde za ním): Jakpak sám, když mám svoji drahou Kordulku? (Volá za ním): A počkej, zejtra máme ještě sousedskou! – Je pryč, chudinka, kvůli ženské – a pryč!

      VÝSTUP 4.

      Kordula z protější strany, s ní Honzík, Frantík a Kačenka. Kalafuna.

      KORDULA: Ouha! – muži, Kalafuno! Co je to?

      KALAFUNA: Ah, ty jsi tady, moje slepičko – a hned s celou kukaní?

      DĚTI (se okolo něho shrnou a ohmatávají mu kapsy): Tatínku, máte koláče?

      HONZÍK: Já bych rád nějaký makový.

      FRANTÍK: A já hodnou měchuru.

      KALAFUNA: Já také, mladý Kalafuno, já také, jen co je vyndají z pece; maminka trochu pozdě zadělala.

      KORDULA: Jen dělej při naší nouzi ještě hlouposti. Co zde zevluješ? Není živé duše v hospodě?

      KALAFUNA: Oh – jako nabito.

      KORDULA: Tak? – a ty tady chytáš hejly, místo abys seděl u cimbálu a chytal dvougrošáky?

      KALAFUNA: Hehe – hrdličko, my žádný cimbál nemáme – leda kdybys tam přišla ty – to by byl cimbálek!

      KORDULA: Že ty nemáš ani ruky ani kapsy, kde by krejcar uváznul!

      KALAFUNA: Ale dušičko!

      KORDULA: To víš dobře, jak jsem na to posvícení čekala!

      KALAFUNA: Já také, dušičko. Čtrnáct dní jsem si šetřil žízeň.

      KORDULA: Já potřebuji na zimu sukni, Kačenka střevíce, Honzík kazajku –

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Kdybys za něco stál, pořídíš si alespoň teplé rukavice –

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Ale to ty ne! – Jenom abych já se dřela, abych já se o všecky krky starala, vstávajíc lehajíc abych myslila, co strčím dnes do hrnce!

      KALAFUNA: He, he.

      KORDULA: Ale to musí být jináč, to ti povídám!

      DĚTI: Maminka se zlobí! (Schovávají se za otce.)

      KALAFUNA: (se jen pořád svým dobrosrdečným způsobem směje).

      KORDULA: (hledí na něho a neví, co má říci).

      KALAFUNA: Stará! (Natahuje po ní krk a špulí ústa.)

      KORDULA: Teď se podívejme na toho blázna! (Sotva se zdrží smíchu.) Já tady kážu –

      KALAFUNA: Dnes je posvícení, dnes se nekáže! Pojď sem a dej mi hubičku, he, he.

      KORDULA: Dej radši dětem koláč.

      KALAFUNA: Dám, dám, slepičko. Půjdeme do hospody, potom po chalupách – to bude koláčů plná ošatka. Ale teď se neškareď – a pojď, dej si zahrát – he, he, však on tě někdo provede! Jsi ještě jako lusk.

      KORDULA: To je potom pojednání s mužem! Raději do vody skočit, nežli se vdávat.

      KALAFUNA: Arci, arci – ale žádná to neřekne před vdavkami, každá teprve deset let potom – když se nabaží. Ó, vy ženské safraportské. (Vede ji přitom do hospody – děti se hrnou za nimi.)

      VÝSTUP 5.

      Proměna – Křižovatka u hájovny

      Švanda, potom Dorotka.

      ŠVANDA (přicházeje, pozorně se ohlíží): Jistě je doma – starý ji k muzice nepustí – a sám bude v lese. (Klepá na okno ve stavení hajného.) Dorotko!

      DOROTKA (ve stavení): Kdo je to?

      ŠVANDA: Já. – Pojď trochu ven!

      DOROTKA (vycházejíc): Kdopak je ten já? – Ach, jsi to ty? Kdepak ses tady vzal? Já myslím, že sedíš v hospodě – a na mne ani nevzdechneš.

      ŠVANDA: I dej mi pokoj! Já utekl z hospody, СКАЧАТЬ